Život je někdy zlej a jak to tak chodí, vezme vám bez ptaní, co máte rádi. Nebo koho milujete. A ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí. I když, jiné chvíle by se načekal…

A tak nám vzal dědečka. Chvíli před Vánocemi. A to jsme si tolik přáli, aby se to nestalo nikdy. Jenže čas holt nejde zastavit, ani uprosit, ani vrátit zpátky. Stalo se to a jediný, co se s tím dalo dělat, bylo pohřbít ho. Rozloučit se naposled. Babička zůstala v chaloupce sama, po téměř šedesáti letech jejich společného žití. Nepředstavitelný. Strašný. Zlý.

Ještě že má ty kočky, ty ji teď potěší a pomůžou překonat chvíle samoty. Dědeček byl věřící, a tak namísto pohřbu, nechala za něj babička sloužit mši. Zádušní mši v kostele. Tak by se mu to líbilo, tak by to nejspíš chtěl.

Ten den se celá naše rodina sjela na chalupě. Babička byla přesmutná, ostatní dospělí taky a my… tolik smutku pod jednou střechou banda mladých neunese, takže my vnoučata jsme atmosféru odlehčovala. Dávno jsme nebyli všichni takhle pohromadě.

Bylo málo času nějak se před mší rozptýlit (ve smyslu odreagovat se!); hned jak dorazilo poslední auto, zase se nasedlo a jelo se do blízkého kostela. Jenže poblíž je jich víc, a tak se stalo, že část pozůstalých jela k jinému kostelu. A do toho správného pak přiběhla pozdě. Vůbec se to nehodilo. Už tam dávno seděli lidé z vesnice, kteří se přijeli s oblíbeným sousedem rozloučit. Já přišla včas. Hned jsem všechny zkoukla, a hlasitě pozdravila. Mé „dobré ráno“ se neslo vymrzlým kostelem v několika ozvěnách. Nikdo neodpověděl, jen jeden ze sousedů kývl.

Posedali jsme si, potom začaly zvonit zvony a přiběhl zbytek rodiny. Posedali si a umístili k oltáři velkou dědečkovu fotku. Hned nato už dva faráři začali odříkávat modlitby. Babička i maminka plakaly, někdo měl sepjatý ruce k modlitbě a někdo koukal s otevřenou pusou na celej ten tajemný obřad. Já.

Nedokázala jsem se soustředit na loučení s dědečkem. Bylo tam na to moc lidí, jak v hledišti, tak na „pódiu“. Ano, byli jsme jako diváci na nějakém zvláštním představení. Na tom posledním. Na derniéře.

Byla tam strašná zima. To byly časem moje nejintenzivnější pocity. Strašná zima.

Když jsme se vrátili zpátky do chalupy, babička s maminkou nosily na stůl. Chlebíčky, vánoční cukroví a jako hlavní chod – svíčkovou. Já nejím svíčkovou. Ale měla jsem takový hlad, že jsem vůbec neprotestovala a hned, jak ji přede mě postavily, jsem se do ní pustila. Seděli jsme u dvou sražených stolů a cpali se svíčkovou. A na okně plápolala svíčka, kterou jsem zapálila u dědovy fotky, jenom malá, čajová.

Když jsme dojedli, ptala se babička, kdo chceme přidat. Když odnášela můj talíř, zeptala se i mě. „Ne, děkuju. Já nejim svíčkovou.“ Odpověděla jsem a všichni se rozesmáli. Potom přišla řeč na to, kdo všechno z vesničanů byl v kostele. A to já věděla nejlíp, protože jsem se jako jediná (kupodivu) pořádně rozhlídla. Když jsem je vyjmenovala, zeptala se mě maminka, jak jsem si je stihla tak zapamatovat. Pověděla jsem jí o tom, jak jsem hned ve vratech všechny slušně pozdravila. „To snad ne!“ Vykřikla maminka. „Při vstupu do kostela se máš pokřižovat, ne se rozhlížet a zdravit, jako když jdeš pro rohlíky!“ Bratr mi řekl, že jsem případ. Vzala jsem si radši chlebíček.

Jedna z babičky koček najednou vyskočila na okno, kde hořela ta svíčka a postavila se přímo nad ni. Hned jsem zpozorněla, jestli se chudinka nespálí. A přišlo to, z podvozku se jí začal valit bílej dým. „Kočka hoří!“ Vykřikla jsem. Sourozenci vyprskli smíchy a babička utíkala svou oblíbenou kočičí společnici hasit. Ta si ale mezitím pomohla sama, utekla někam ven do sněhu.

„Kdo tam tu svíčku dal?!“ Začal se hned hledat viník. Jistě, neni na vině kočka, že se dobrovolně upálí, ale já. „Stejně ji zapálil dědeček, že mu čuchala k fotce – nikdy ty kočky moc nemusel.“ No, nahlas jsem to možná říkat nemusela.

Když ještě dědeček žil, pořídili jsme mu „mobil pro důchodce“. Je úplně jednoduchý, s velkými klávesami a tlačítkem S.O.S. A to se teď strejda, dědečkův syn, rozhodl u stolu vyzkoušet. Jestli to prý vůbec fungovalo. „Nejdřív to dá signál babičce, kdyby ona nereagovala, přesměruje se to na mámu a potom teprve na pohotovost.“ Vysvětlila mu sestra. „Jo?“ A zmáčknul na zkoušku nouzové tlačítko. Jenže babičky telefon mlčel. A to bylo divný… Zmáčknul podruhý. Potřetí… Babičky telefon mlčel a maminky telefon tiše ukazoval jakýsi symbol. Mobil po dědovi ve strejdově ruce začal výstražně houkat a babička se vyděsila, že přijede záchranka. „To by byla prdel“, pronesl bratr. „Řekli bysme jim, že přijeli pozdě, že jsme zrovna dorazili z pohřbu.“ Uklidnila jsem babičku, ale ta šílela čím dál víc a křičela na maminku, ať ten signál přijme. „Já nevim jak, to nejde nijak potvrdit!“ Volala maminka. A telefon houkal a my se smáli představě, že by vážně přijeli… 

„No a kdy se to přesměruje na mě?“ Dotázala se nejmladší sestra. „Nikdy.“ Usadila ji sestra starší. „Jak ty bys asi dědečkovi pomohla?“  „Třeba v noci kdyby ti to zazvonilo a ty bys zrovna šla z dízy… bys to vzala a řekla: no dost že voláš dědečku, zrovna potřebuju odvoz…“ Napodobil bratr její hlas a narážel tím na fakt, že dědeček sem tam vozil své vnučky z místní diskotéky. „Ty seš blbej!“ Bránila se, a my se smáli a smáli…

A přitom jsme vůbec nebyli veselí.