„…Odpusťte mi, otče, zhřeším. Proviním se proti šestému božímu přikázání. Zabiju! Možná zítra, možná až pozítří…Zhřeším. Proviním se před Bohem a proto Vás žádám, aby jste mi jeho jménem můj hřích odpustil.“

Otec Adam seděl v těsném prostoru zpovědnice, upřeně hleděl před sebe a nebyl schopen slova. Jako by vycítil, že ještě nepřišla ta správná chvíle, že představení ještě zdaleka není u konce. Představení, jehož poslední repliku (tu nejdůležitější, ve které se hrdinovi, který seděl za dřevěnou mřížkou, dostane řešení k celé tragédii) jako zásah Boží pronese dosud němá postava - zdánlivě nezaujatý pozorovatel. Diváka a onoho nezaujatého pozorovatele (oba v nyní v jedné osobě otce Adama) čeká ještě řada monologů, ve kterých se hrdina bude vyznávat ze svých pocitů a bude ospravedlňovat své jednání. A on nesmí do děje zasáhnout dříve, než v samém závěru tragédie, jelikož mu byla přidělena role s jedinou replikou - tou nejdůležitější, jejíž význam si určí herec až na konci celého děje.

    „Vy mlčíte, otče…Nevěříte mi? Máte pocit, že to neudělám? Myslíte si, že chci znevážit význam svaté zpovědi? Že chci vidět reakci člověka, který je postaven před možnost zvrátit tak zásadní fakt, jako je smrt jiného člověka? Že se chci vysmívat Bohu na jeho vlastní půdě? Doufáte…Ano, vy doufáte v něco, co by jindy pro Vás bylo zlým snem a znesvěcením příbytku Božího…

Ale ne, vy mi věříte. Poznal jste, že to myslím vážně. Znám Vás, otče. A vy zase znáte lidi. Máte tu vzácnou vlastnost poznat, když ten druhý mluví pravdu. Snad proto jste se stal knězem. K tomu, aby člověk udržel lidi ve slepé víře je potřeba vědět, co si myslí a umět volit vhodné prostředky, aby nikdy o své víře nezapochybovali. Nejde o to znát správnou odpověď, na jejich otázky. Pokud jde o Boha, člověk musí volit odpovědi, které oni chtějí slyšet. A vy víte, jaké mají být. A proto, když Vám dva různí lidé položí stejnou otázku, můžete pro ně najít dvě různé odpovědi, které však budou mít společný dozvuk - člověk bude dál věřit v existenci vyšší bytosti, ve vašem případě Boha. A sám před sebou si obojí, ať jakkoli protichůdné, obhájíte jako pravdu, jelikož Bůh ve své dokonalosti může představovat rub i líc, pokud je v obojím skryt alespoň náznak dobroty. A proto Bůh, aby se všem lidem zdál dobrý, může se zjevovat i v těchto protichůdných činech. Vy, otče, jste jeden z mála těch, jejichž víra je čistá. Vy se neptáte, otče. Nehledáte odpovědi. Nepotřebujete sám sobě dokázat, že „Bůh je dobrý“. Pro ostatní však musíte vybírat jen ty skutečnosti, které v myslích „věřících“ nedají prostor námitkám a úvahám, jelikož úvahami by se oddálili od víry.

    Věříte mi, ale ještě stále nechápete, proč Vám to všechno říkám. Můžete přece jít a udat mě. A přestože by Vaše slova těžko zabránila činu samotnému, mohl byste se alespoň postarat o jisté zadostiučinění ve formě trestu. Možná máte pocit, že ve strachu z toho, že byste ve mně mohl poznat vraha, bych mohl svůj úmysl změnit. Připravujete si v hlavě proslov, který mě má zastrašit a jediným Vaším argumentem je fakt, že jste slyšel mé přiznání. Ale zapomínáte… ne, vy nezapomínáte, ale doufáte, že já bych mohl zapomenout, že se nacházíme v malém, uzavřeném světě zpovědnice, který nesmí opustit žádná z mých myšlenek, pokud já sám nebudu tím, který o tom rozhodne. Říká se tomu zpovědní tajemství. Vše, co zde řeknu, je mezi mnou a Bohem a vy jste pouze tělo, kterým ke mně Bůh mluví. Ale to tělo pro tuto chvíli nepatří Vám, a proto nic z toho, co do Vašeho těla vstoupí na tomto místě s Vámi toto místo neopustí, jelikož jste tu vlastně nikdy nebyl.

    Můžete namítnou, že jsou to jenom fráze o něčem, co je na úrovni etiky. Stejně tak byste mohl být lékařem, který vydá informace o svém pacientovi, přestože lékařská etika toto zapovídá. A přesto se to děje častěji, než by si člověk vůbec chtěl připustit, mnohdy nevědomky, při takřka bezvýznamných hovorech. A stejně tak již jistě mnohý kněz v dějinách porušil tajemství, které mu bylo svěřeno během svaté zpovědi.

Ale pro Vás to není otázka etiky. Pro Vás je to otázka víry. Už jsem Vám řekl, že Vás znám. Chodím do kostela od dětství, jsem ve své podstatě hluboce věřící člověk. Ne jako ti, kterým dáváte odpovědi, které chtějí slyšet. Spíš jako vy - nepotřebuji důkazy, neptám se, věřím. A přesto jsme si ve své víře vzdáleni. Možná vlastně věřím i v jiného boha, ale není podstatné, jak si ho pojmenuji, podstatné je to, že pro mě existuje, ať už dobrý, či špatný (říkám Vám přece, že každý z nás možná věří v jiného boha, jelikož můj bůh může být i  špatný). Jste naivní, krásně naivní. Je málo lidí jako vy. Vaše víra je opravdu čistá, bez postranních úmyslů. Vy věříte, protože Váš Bůh je dobrý, nečekáte od své víry nic a přesto Vám dává vše, co potřebujete. Nikdy se neproviníte vůči zpovědnímu tajemství.“

    Otec Adam stále upřeně hleděl na modrý samet, který ho dělil od světa, ve kterém platila jiná pravidla. Od světa, ve kterém by nemusel útrpně čekat na svoji závěrečnou repliku, ve kterém by mohl zachránit život jiného člověka nebo se alespoň postarat o spravedlivý trest. Ale on tu nebyl, nemohl si s sebou tedy odnést onu informaci, která by mu řekla, že je ohrožen něčí život.

    „Stále mlčíte, otče…Zdá se, že ještě nepřišla chvíle, aby mi bylo odpuštěno. Oba víme, že ta chvíle nakonec přijde. Je to rituál, který stovky let probíhá podle stejných pravidel a Vy nejste člověk, který by se vzbouřil proti starým a zkostnatělým tradicím. Proto jsem si Vás vybral, otče.

    Chcete vědět proč chci, aby mi Bůh odpustil?! Už jsem Vám řekl, že jsem hluboce věřící člověk. Ano, potřebuji Boží odpuštění… ne, možná bych měl říci: požehnání. Před sebou samým jsem si již svůj čin obhájil. Myslíte si, že nelze před vlastním svědomím obhájit vraždu člověka? Mýlíte se. Přestože boží zákon nabádá k tomu, že je-li na nás vykonáno příkoří, máme nastavit druhou tvář, ta rána, kterou mi zasadil, mě zničila celého. Nezbylo už nic, co bych nabídl k uspokojení touhy přidat ještě jednu ránu… ránu z milosti. Není podstatné, co se stalo, protože oba víme, že každý čin (snad kromě toho Božího) může být dobrý i zlý zároveň. Záleží jen na úhlu pohledu. A protože je pro lidi těžké vžít se do mé situace, je můj záměr chápán jako zlý. Ale můj vlastní pohled na onu věc obhájil můj úmysl přede mnou samým.

    A teď mi chybí jen Boží požehnání, které přichází v podobě odpuštění. Namítnete (neuděláte to jen proto, že nechcete přijmout bez boje svoji porážku), že jdu za jistou věcí. Ano, opravdu jsem přesvědčen, že dokážu před Bohem svůj čin obhájit jako hodný odpuštění. Ale přece tu byla dlouhá cesta, jakási generální zkouška, při které jsem si musel napsat a zapamatovat celou obhajovací řeč. Věnoval jsem tomu značnou část svého života od chvíle, kdy mě poprvé přepadla myšlenka pomstít se.

    Mám pocit, jako bych si tím prošel už alespoň stokrát. V hlavě, v myšlenkách. A není nic, co by mě mohlo překvapit, na co bych nedokázal najít odpověď. Ne správnou, ale tu vhodnou, vzpomínáte… A přesto v napětí očekávám, jestli Bůh snad poprvé v historii nezasáhne do lidského utrpení.

    Jistě se Vás již mnozí ptali, proč Bůh nezabránil válkám, proč nechal tolik lidí zemřít v táborech smrti, proč dopustí, že lidé umírají hlady, proč dává vrahům volnou ruku… Určitě jste pro ně dokázal najít správnou odpověď, která jim zjevila toho dobrého Boha, ve kterého všichni musejí věřit. Někdy jste možná volal na pomoc i Satana - loutku, která přichází na scénu, když Bůh potřebuje srazit na kolena, aby měl výmluvu, že „tam nemohl zrovna být“.

    Ale Bůh to dopustil, protože nemohl (nebo snad nechtěl?) nic udělat. Víte, Bůh je učitel. Přísný, zamračený učitel, který od první hodiny drží nad svými žáky vztyčený ukazováček a zvýšeným hlasem si udržuje ve třídě respekt. Ale jednoho dne se někdo z žáků postaví a odejde ze třídy. A učitel stále stojí na místě, jen trochu zvýší hlas, na obličeji se mu objeví více vrásek a ke vtyčenému ukazováčku se přidá gesto plné zloby a bezmoci. Ale žák ho nevnímá a jde dál, poruší zákaz (jeden, dva…), ale stále se nic neděje. Učitel bezmocně křičí na žáka, který ho vnímá tím míň, čím víc učitel křičí.

A Bůh je tím učitelem. Drží nad námi vztyčený ukazováček božích přikázání a křesťanských zásad o lásce a přátelství, ale když se člověk-žák rozhodne tato přikázání porušit, trest nepřichází. Bůh se nesnaží člověku zabránit v konání zla, a když se pak člověk vrátí do třídy, Bůh mu s vděčností odpustí jeho viny, dojat a doufaje, že se člověk změní.“

    Otec Adam nevnímal význam jeho slov. Přicházela k němu jako neurčité obrazy, po nichž zbyl jen pocit. Žádný konkrétní význam. A ten pocit mu nakonec umožní pronést jeho závěrečnou a rozhodující repliku. Bude katem - buď odsoudí oběť, nebo hrdinu, který tu vedle něho prosí o milost. Jeden z nich musí zemřít. Buď smrt, nebo smrt, každá v jiné podobě. Jedna, jak ji každý jednou prožijeme a druhá, možná ještě bolestnější, která bude tou ranou z milosti na zničeném těle hrdiny. Otec Adam zavřel oči a ponořil se zpět do hry barevných stínů, ze kterých zůstával jen pocit - do závěrečného dějství celého dramatu.

    „Vím, jak probíhá svatá zpověď, otče. Člověk se vyzná ze svých hříchů a poté vy řeknete, že mu Bůh odpouští a ať se k němu tolikrát a tolikrát pomodlí. Ale znám i skutečný smysl svaté zpovědi a těch modliteb, které si s sebou člověk ze zpovědnice odnese. Je to čas, který by měl věnovat uvažování o svém hříchu. Během modlitby má člověk nacházet své chyby a dojít k přesvědčení, že je znovu nechce zopakovat. Že chce už navždy zůstat hodným žáčkem, který bude bázlivě sledovat učitelův zdvižený ukazováček. Ale kolik z těch, kteří s Vámi denně mluví si odnášejí víc, než jen vzkaz rodičům, že všechno je už v pořádku a že syn se vrátil zpět do třídy. Nesou si domů uklidnění pro své druhé „já“, které má strach z pana učitele. A zítra půjdou opět hřešit, jelikož přes noc došli k názoru, že tak lehce odpuštěné chyby stojí za to zopakovat, zvláště jsou-li tak lákavé.

    Ano, otče, znám smysl svaté zpovědi a ve svých modlitbách jsem se vždy snažil najít své chyby a dospět k přesvědčení, že je nechci zopakovat. Opravdu jsem byl pilným studentem. Řekněte mi, otče, kolikrát se mám modlit k Bohu, aby mi bylo odpuštěno a já se budu modlit a budu přemýšlet o tom, co chci udělat. Kdoví, možná že Bůh přeci jen zasáhne, nepřímo, do mého podvědomí a já sám nebudu chtít pokračovat po vytyčené cestě… Já chci sejít pryč, otče, ale nejde to. Je to má povinnost a co Vy víte, třeba i poslání, které mi uložil Váš dobrý Bůh. Snad jen chci mít jistotu ve vašem: „Bůh ti odpouští, můj synu“…

    Vidíte, otče, nazýváte mě synem, synem alespoň před Bohem. Co ke mně vlastně cítíte? Pohrdáte mnou, máte ze mě strach? Máte o mě strach? Chtěl byste mi pomoci… Ne, vy tu vlastně nejste. Je tu Bůh a to, co já Vám tu říkám si uvědomíte až mnohem později. A pak ke mně možná budete chovat určitý cit. Bude to nenávist? Možná. Už přece nebudu Vaším synem…

    Znám smysl svaté zpovědi, otče, a potřebuji Boží odpuštění… požehnání, abych mohl odejít a zhřešit. A proto mi odpusťte, otče, neboť zhřeším. Proviním se proti šestému božímu přikázání. Zabiju! Proviním se před Bohem a proto Vás žádám, aby jste mi jeho jménem můj hřích odpustil.“

    Ticho. Drama skončilo a zbývala jen poslední replika. Klíč k ději, smysl celé tragédie.

K otci Adamovi přicházela poslední slova. Jejich význam si uvědomí mnohem později - až bude večer klečet u oltáře a modlit se k Bohu, až si lehne do postele a bude prosit Boha o klidný, bezesný spánek. Pak si uvědomí význam toho, co mu ten neznámý hlas za dřevěnou mřížkou řekl, pak si teprve uvědomí, jestli ho lituje, či nenávidí. Teď viděl jen obrazy a na základě pocitu, který v něm vyvolaly, měl vynést rozsudek tohoto sporu - smrt, nebo smrt. Otec Adam otevřel oči a jeho hlas, který dnes poprvé dostal význam božského tvořitele osudu, naplnil prostor ve zpovědnici.