Provazy nasáklé bezmocí
se mi zařezávaly hlouběji do kůže na zápěstí. Vyvaleně jsem
zíral na Xava a věděl jsem, že mi rozumí. Musíme zdrhnout.
Tohle je v prdeli. V otevřených dveřích se střídavě objevovala
masitá ruka s cigaretou a olejnatý opar kouře. Pak cigareta
vypadla a ruka zmizela. Jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet. V duchu
jsem odpočítával vteřiny, než se zase objevila. Kouř...a pak
ruka, pak zase kouř. Mozek mi pulzoval v rytmu nádechů toho za
dveřmi. Zkurvený pouta. V hysterii jsem se snažil uvolnit zápěstí.
Podařilo se mi přisunout se trochu blíž tomu výjevu. Dvaadvacet,
třiadvacet. Mlč! Vypadni z mojí hlavy! Čtyřiadvacet. Provaz na
zápěstí povolil a škodolibá radost se mi rozpulzovala v prstech.
Dvaadvacet. Nádech.
Teď!
Chytnul jsem ruku, zvrátil
ji v nepřirozeném úhlu a škubnul. Zvuk mi připomněl procházky
v lese s mým synem. Pak obraz zmizel a já viděl, jak ze stolu beru
nastřelovací pistoli na hřebíky. Z koutku duše jsem ucítil, jak
mi strach škube ramenem, vzpomínka na nevinnost mateřské školky:
prvý, druhý, prvý, druhý. Za stěnou seděl masitej ksicht v
kovové masce, jako o masopustu.
Zabil jsi ho. Pěkně
jsi mu vstřelil poslední hřebíček do rakve. Jako by si do
něj vstřeloval prsty, za nehty se zadírá
krev, plíce, zbytky toho hnusu se ti lepí ke kůži a ty se
noříš hlouběji. Svědomí se ti mele mezi štěrkem v příboji a
rozdírá ti slzy. Zabil jsi ho. Kurva
tys ho vážně zabil. Syn ti brečí před očima, pak rozbaluje
dárky a v ruce drží prasečí hlavu. Dvaadvacet. Třiadvacet. Mlč!
Ulepenej od kouře se vznášíš a tančíš vstříc světlům.
Chceš tmu a klid kouta duše, kde jsi se krčil. Tohle chceš?!
„Kdes byl tati?“ a
ty ucítíš jenom to škubající rameno a pak tma.
Jeden.
Xav se
svalil na zem.
Dva.
Ležel jsme vedle něho a
smrt nám začínala svazovat naše odřená zápěstí. Xav zíral
na stříbrnou hlavičku, kterou jsem mu vpálil do hrudi. Rukou si
sáhnul dozadu k páteři, kde mu čněl hrot. Pak se podíval na
svůj zkrvavenej ukazováček. Olíznul a přestal věřit...na boha,
ženu, na vzpomínky, poctivost vědomí, na skutečnost. Pak opatrně
zatlačil na hrot. Přitlačil. Trochu víc. Ještě. Kov v hrudi mu
povolil. Zíral jsem, jak s obrovským překvapení v očích
vytlačuje zrnko strachu ze žeber. Sáhl jsem si pod lopatku, kde
jsem zatloukl sám sebe. Zatnuly se mi svaly na zápěstí a hruď
jsem si polil olovem, ale hřeb povolil. Milimetr po milimetru mi
před očima klíčil plod mojí blbosti.
A já čekal, jestli
vykvete rudě.
15 cm mé nedosažené
mužnosti.
Pak jsem vydechl.
Já žiju.
Žiju!
|