ZIMNÍ ARCHIV

 

listopad ještě teplý

 

šeplavé kolony aut hučely dál za měděný obzor

helma plná podzimu

vězela na deštných ramenech rána

 

hleděl jsem z okna kráčel za crčící vodou se ztuhlými zmrazky

k vysokým budovám lesů

 

hned fronta na déšť vmáčená skrz naskrz do kolen

a potom kniha

světélkující v útrobách regálů horských masivů

 

všechno se dělo znova

 

***

 

jsem tady: připravuji se ramenem

s pevnými obručemi střeva

 

zima si staví horu z knih a myslí si: knihy musí být spotřebovány

umlčeny rozcupovány

vyplázni jazyk miláčku růžový jazyk růžovou řiť

sirup z knih hustá kaše po dně hrnku

holky si k nártům dopínají přezku v dálce studí ranní mlékárny 

 

na jaře budeme číst archiv zvlhlé buničiny

teď ale jdeme s jantarovým leskem v oku

milujeme nepřítomnost

milujeme se v nepřítomnosti

každý na druhé straně dalekého těla

 

***

 

veselé slunce střev vyjdi nad budovy

 

ale já stále jsem a stále se divím stále mezi prsty přemílám smrt

snadnou drť jež v naší řeči jmenuje se

jinovatka

 

jinovatko sestro Elektronka

pomni dlouhé trasy transsibiřskou závějí

pod cizími okny

dávej krev a vyplň jí celou pověst

narodila ses z uhlí        

a z kostelního kůru

kdesi v horách úst

 

jinovatko protože sopečného původu je sníh

živme lávou naše děti

živme se dehtem za smutným nehtem města

 

bezměrné epizody zasklené zimy

diktatura sněhu

 

živme se lepkem svítání

 

*** 

zmrzlá poušť tekoucího ledu

lesy se bortí a z kopců

-         zuhelnatělé – vstupují do ulic

po kterých i my jdeme

vstříc komínům zvířátkům jež chrlí popel do mléčného vzduchu

 

sex se narodil v zimě

 

ráno vůně rozpáleného tuku mezi zasklenými ulicemi

archivy světélkují připraveny na čerstvou denní krev

a holky

 

            zápisní lístek srdce

 

***

 

napadne sníh a město se promění v rozměklou divošku

lagunu šedavé plsti a náhle zjevených

absurdních hlídačů padajícího sněhu

stojících mlčky mezi zátarasy

 

chce se ti pryč z přesvícených kanceláří

ústa a uši máš natočeny pro ševelící zimu

nervozní divize padajícího sněhu mezitím směřují ke slunci jak Pět tibeťanů

 

***

 

podle  Gamonedy:

 

mohu mluvit za prodavačky v nehybných sálech nákupního centra?

mrzly mi ruce v promočeném vchodu

můj kabát nemluvil žádnou řečí a přece tu byl

holky se solí v rozžehnutých očích

lesklé noviny chytaly proudící sliz

asfalt černá guma

sníh tuhnul jak turecký med

čas mezi zuby

čas kloakami města i těla

dívám se na měsíc vycházející nad zmrzlými domy

slova nám kloužou po rukách slova ze sněhu a hustě padajících zrnek ledu

poslouchej toto není skutečný svět

natahuji šňůru lepkavou šňůru jež plazí se po loktech 

má ústa planou chladnou pomalou smrtí tuhnoucí tmou z mé hlavy je lékořice

oheň se češe jak holka z kuchyně v pět hodin ráno

 

začínal leden končil prosinec