Seděl jsem na schodech u kostela a pomalu nasával vůni cukroví, co se linula z nedaleké fary. Vánoce tentokrát přišli až příliš brzo, ale mně to bylo dokonale jedno. Nezajímaly mě, nijak se mě nedotýkaly, a přestože se na mě z každé druhé výlohy usmíval Santa Claus, dařilo se mi je v celku dobře ignorovat. A při tom pro mě kdysi Vánoce tolik znamenaly…
Když jsem byl ještě malý kluk, bydlel jsem s dědečkem. Nikdy mě nikdo nemiloval víc než děda. Ani máma ne. Neměla na to čas, měla moc práce se zařizováním vlastního života a to je samozřejmě v pořádku. Vážně jí to nemám za zlé protože, jak sama říkala, byl to její život, tak měla právo ho žít pro sebe a ne pro děti. Byla už prostě taková. Ale každopádně po tom, co děda odešel, už mě nikdy nikdo neměl tak rád. Ani ona ne... Ale to už je teď všechno jedno.
Seděl jsem dál na těch schodech a přemýšlel, co se bude asi dít. Napadlo mě, že bych mohl postupem času možná umrznout, ale ta představa mě nijak nevyděsila. Naopak, většinou jsem spíš děsil já ostatní tím, jakou lhostejnost ve mně vyvolávala možnost vlastní smrti. Rozuměl jsem tomu. Oni samozřejmě měli důvod, aby jim byly jejich životy drahé, ale já prostě neměl co ztratit. Kdo nic nemá, o nic nepřijde, to je asi ta jediná hořká výhoda.
Víte, ale nebylo tomu vždycky tak. Myslím jako, že jsem neměl, co ztratit. Ne, někdo tu býval. Holka konkrétně, ale jak jsem řekl, to už je teď všechno prostě úplně jedno. Jenže pořád to tak nesnesitelně bolí, že člověk nemůže jít dál, i když by moc chtěl. Nemůže… Jinak bych tu taky asi neseděl.
Radniční hodiny odbíjely do tíživého ticha tři čtvrtě na deset a ke kostelu se pomalu začínaly blížit první skupinky mířící na mši. Ano, půlnoční mše začínala na Vánoce přesně v deset hodin, to byla jedna z mnoha výstředností našeho maloměsta, jehož povaha mě vždycky neuvěřitelně dusila. Skupinek stále přibývalo, čím více se blížila desátá a já najednou nevěděl, co dělat. Věděl jsem, že se tu možná každou chvíli objeví a věděl jsem, že na schodech ale už dál sedět nemůžu. Uvnitř těla mi zuřil boj. Zmítal jsem se mezi šílenou touhou vidět tu, která mi už nepatřila a nikdy patřit neměla a mezi touhou naopak sám viděn nebýt. Na druhou stranu i ten jediný pohrdlivý pohled by mi byl nejspíš tím nejlepším vánočním dárkem.
Nakonec jsem se v záchvatu paniky rozhodl vejít do kostela. Byl už téměř zaplněn a já se skryl ve stínu u zdi na samém konci chrámové lodi. Snažil jsem se pátrat mezi obličeji všech přítomných, ale důvěrně známou hřívu světlých vlasů jsem nenašel. Chyběla mi a do srdce se mi jako stín vtíralo zoufalství. V tu chvíli vedle mě někdo promluvil.
-„Nejkrásnější sny jsou lítací, co říkáš?“
Trhnul jsem sebou a překvapeně zamrkal. Vedle mě stála holka v pleteném svetru a přes ramena jí splývaly dlouhé kaštanové vlasy. „Já nevím, nikdy jsem žádný takový neměl.“, opověděl jsem a snažil se přijít na to, odkud jí jen znám. „Jsem Linda.“, usmála se.
-„Filip…“
-„Takže ty jsi nikdy neměl lítací sen?“, zasmála se. „Chodím sem do kostela cvičit na varhany, jestli chceš, můžeš tu se mnou po skončení mše zůstat a uvidíš, že s tím něco provedeme…“
Neodpověděl jsem, jen jsem tam stál, díval se dopředu na oltář a poslouchal zpěv. Linda stála celou tu dobu vedle mě. Byla moc hezká a vyzařovalo z ní cosi nadpozemského, co jsem nedovedl správně identifikovat. Vlastně mi v její přítomnosti bylo docela dobře a asi po hodině mše skončila. Na tu, kvůli níž jsem před tím seděl na schodech, jsem úplně zapomněl. Když se kostel vyprázdnil, Linda se beze slova sebrala a vedla mě po strmých dřevěných schodech kamsi, až jsme se ocitli nahoře na galerii. Pak mě poprosila o můj kabát. „Cože?“, podivil jsem se a ona se rozesmála. „No, neboj se, chci jen tvůj kabát.“ Podal jsem jí ho tedy a ona ho hodila na dřevěnou podlahu, pak se na něj sedla a vytáhla cigaretu. „Pojď sem.“, vybídla mě a stále se usmívala. Pak jsme si lehli na můj kabát, tiskli se k sobě a podávali si cigaretu, dokud se nám nezačala motat hlava. „A teď zavři oči…“ zašeptala Linda a políbila mě něžně na čelo. Udělal jsem, co mi řekla, stiskl jí ruku a pak jsme spolu letěli. Letěli jako vločky výš a výš a, odkud jsme nemohli spadnout. Nemohli, protože jsme se drželi jeden druhého.
|