Kapitola devátá
O tom, jak pán z ministerstva odvedl Pikslu
a o tom Jak Fufla Lůdajznovi pomohla
Čtvrtého dne,
brzy ráno vzbudil Lůdajznu zvonek u dveří. Slyšel, jak šla maminka otevřít, pak
něco povídala s nějakým pánem, který mluvil tiše, takže mu nebylo rozumět,
ale z maminčina hlasu poznal, že něco není v pořádku.
„Je zle,“ řekl Piksla. Piksla totiž slyšel všechno.
„Jak to?“ divil se Lůdajzna.
Piksla si sednul k Lůdajznovi na postel a řekl:
„Lůdajzníčku, já teď budu muset odejít.“ Pohladil ho po čele a položil mu ruku
na rameno. Věř mi, že to jinak nejde.“
„Já tě nedám,“ řekl Lůdajzna vážně a vyběhl
z pokoje, aby se podíval, s kým to tam maminka mluví. Když si ho pán
všimnul, podíval se na něj a přísným hlasem řekl: „Vydejte nám toho robota!“
Lůdajzna si vytáhnul kalhoty od pyžama přes břicho a
drze řekl: „Žádného nemáme.“
Maminka se na něj nešťastně podívala a pokrčila rameny.
Ten pán byl z nějakého ministerstva. Měl kabát a černý klobouk a vůbec se
neusmíval. Za ním stáli dva vojáci v přilbách, měli zbraně a také se
neusmívali.
„Jménem bezpečnosti Jampadampy, vydejte nám toho
robota!“ řekl ten pán znovu a vojáci za ním zachrastili zbraněmi. Šel
z nich strach. Lůdajzna se bál, ale rozhodl se, že bude Pikslu bránit
stůj, co stůj.
„My žádného robota nemáme,“ řekl rozhodně a ještě
dodal: „…a roboti vůbec neexistujou.“
Pán si kleknul na koleno, zlověstně se usmál a
řekl:“Podívej se, chlapče. V každém lese máme stromy agenty, kteří nám
podávají zprávy o tom, co se okolí děje. To je kvůli bezpečnosti, víš?“
Pán se postavil, asi už ho bolelo koleno a pokračoval:
„No, a zrovna vás jeden agent viděl, jak jste v lese stříleli. Ty a ten
robot, co neexistuje.“
Maminka se překvapeně
podívala na Lůdajznu. Kdyby věděla, že Piksla má zbraň, nikdy by nedovolila,
aby si s ním hrál.
„To není žádná pravda!“ řekl Lůdajzna a díval se
přitom na maminku. „Piksla nemá žádné zbraně, To jsou zkoumátka…“
„Aha…“ řekl ten pán, „takže Piksla?“
Lůdajzna se na chvíli zarazil, pak ukázal palec a
řekl: „Tohle je Piksla,“ pak ukázal druhý palec, „…a tohle je Fiksla. My si
spolu hrajeme.“
Dal palce k sobě, a dělal, jakože spolu mluví.
„Ahoj Pikslo.“
„Ahoj Fikslo.“
„Jak se máš Pikslo?“
„Dobře Fikslo…“
Měnil přitom hlas a kroutil pusou. Pán udělal hlasité:
„Ehm…“ Nadzvedl si límec kabátu a zpod límce mu vylezla buřtečka. Buřtečka je
stonožka, veliká jako ruka. Nejprve vykoukla, pak pánovi oblezla krk dvakrát
dokola a zastavila se na rameni.
Pán řekl: „Agente Práskači, povězte, co říkal agent
Smrk.“
Buřtečka zapráskala tykadly a spustila: „Agent Smrk
říkal… že viděl v lese malého kluka, jak háže kamení na nějakého robota… a
že ten robot…“
Buřtečka tykadlem zašmátrala pánovi do nosu, tem si
pšíknul, otřel si nos a pokáral buřtečku: „Ovládejte se, agente a pokračujte.“
„…a že ten robot,“ pokračovala buřtečka, „sestřeloval
to kamení, rovnou ve vzduchu.“
Náhle se za
Lůdajznou objevil Piksla. Vojáci se lekli a namířili na něj zbraně. Pán se také
leknul a řekl: „Jménem zákona, robote, pojď s námi!“
Lůdajzna si stoupnul před Pikslu a roztáhnul ruce.
Kalhoty od pyžama mu sjely, že mu vykukoval zadek. Maminka si stoupla před
Lůdajznu a řekla přísně: „Chovejte se slušně pánové! Jsou tady děti.“
Lůdajzna se rozhlédnul, ale žádné další dítě neviděl.
„Půjdu s vámi,“ řekl Piksla klidným hlasem.
Vojáci sklopili zbraně. Piksla si stoupnul před maminku a řekl: „Jsem průzkumný
robot Pé-iX-eL sedm, dva, šest, čtyři, sedm a přicházím v míru,“ pak ještě
dodal: „…a nenesu žádné zbraně.“
„To se ještě uvidí,“ řekl ten pán a ustoupil stranou,
aby mohl Piksla projít. Vojáci také ustoupili a opět na Pikslu namířily pušky.
„Uteč, Pikslo!“ křiknul Lůdajzna. Chtěl za Pikslou
vyběhnout, ale maminka ho zadržela. Piksla se obrátil k Lůdajznovi a řekl
mu: „Neboj se Lůdajzníčku, nic se mi nestane.“ Chtěl říct ještě něco, ale jeden
voják do něj strčil, aby už šel, načež ten pán řekl tomu vojákovi: „Nepřehánějte
to, jsou tu děti.“ Voják řekl: „Rozkaz!“ a pak všichni odešli.
Lůdajzna se
rozplakal a utíkal k oknu. Viděl, jak všichni nasedají do vojenského
obrněného auta, akorát ten pán ne. Ten nastoupil do černého auta, které stálo
za tím vojenským. Ten den maminka Lůdajznu do školky neposlala. Lůdajzna plakal
a pořád se ptal, jestli se Piksla vrátí. Maminka si myslela, že se nevrátí.
Tatínek, když se vrátil z práce a všechno se dozvěděl, si také myslel, že
se nevrátí, ale neměli to srdce, aby to řekli Lůdajznovi, tak ho chlácholili a
utěšovali, že se Piksla určitě vrátí, že si ten pán s ním chce jenom
popovídat. Jenže Lůdajzna také nevěřil, že se Piksla ještě vrátí a tak byl
k neutišení. Když neplakal, seděl u okna a vyhlížel, jestli nejede nějaké
vojenské auto, nebo byl zalezlý ve svém pokoji a vzpomínal na Pikslu.
Myslel na to,
jak se poprvé setkali na hřišti u školky, na to, jak spolu zachránili Fuflu na
výletě v ukecaných horách…
Z těch vzpomínek mu bylo ještě víc smutno a znovu
se rozplakal. A tak to šlo pořád dokola. Maminka s tatínkem se ho snažili
utišit, ale nebylo to nic platné. Maminka se na to už nemohla dívat a zavolala
Fuflině mamince, jestli by nemohla Fuflu ze školky přivést rovnou k nim,
aby Lůdajznu trochu rozveselila. Maminka věděla, že má Lůdajzna Fuflu rád.
Když školka
skončila, odvedla maminka Fuflu rovnou k Lůdajznovi domů. Lůdajznova
maminka ji zase zavedla k Lůdajznovi do pokoje. Lůdajzna seděl na posteli
celý shrbený, koukal z okna a vypadal utrápeně. Fufla tiše došla
k němu, sedla si na kraj postele a chvíli zůstala tak. Pak si opatrně
poposedla k Lůdajznovi a lehce mu pohladila ruku. Lůdajzna se ani
nepohnul, jenom v koutku oka se mu zaleskla slza. Rostla a rostla, až se
neudržela. Skulila se po tváři a kápla Lůdajznovi na ruku. Fufla vytáhla
kapesníček a jemně tu slzu utřela. Lůdajzna se jí podíval do očí. Fufla ho
pohladila po tváři a Lůdajzna se znovu rozplakal.
Teď plakal
úplně nejvíc. Ramena se mu třásla. Fufla ho držela za ruku a utírala mu slzy
kapesníčkem, který se dal za chvíli ždímat. Maminka stála za dveřmi, srdce jí
bolelo. Chtěla jít do pokoje, ale neudělala to. Rozhodla se, že to nechá na
Fufle. Fufla trpělivě otírala Lůdajznovi slzy, už měla mokré i rukávy a
Lůdajznovi se pomalu ulevovalo.
Pověděl jí o
Pikslovi, o tom, jak ji tenkrát zachránili, i o tom, jak ho dneska
odvedli. Spolu pak vymysleli plán, jak
půjdou večer na hřiště, najdou Pikslovu raketu, nastartují ji, a pak,
s tou raketou Pikslu osvobodí. To už se Lůdajznovi ulevilo natolik, že se
i usmál. Vytáhnul ze šuplíku papíry, tužky a pastelky a dali se s Fuflou
do kreslení plánu. Lůdajzna pevně věřil, že pokud ten pán z ministerstva
Pikslu do večera nevrátí, vysvobodí ho a pak tomu pánovi ukážou. Už nebyl
smutný. Byl odhodlaný a byl rád, že je s ním Fufla.
Tatínek
vstoupil do pokoje.
„Dobrý den,“ pozdravila Fufla.
„Ahoj Fuflí,“ odpověděl tatínek. Šel opatrně, protože
nesl dvě sklenice.
Lůdajzna vyplakal spoustu slz a měl už pořádnou žízeň.
Když viděl tatínka, zajásal: „ Jé! Drahota…“
Drahota byla fialová limonáda a Lůdajzna ji tuze
miloval. Možná si myslíte, že stála spoustu peněz, když se jmenuje drahota, ale
to je omyl. Drahota byla docela levná.
To jméno měla podle toho, že dělala drahoty, když jí chtěl někdo vypít.
Tatínek podal
sklenice Lůdajznovi a Fufle. Fufla poděkovala a položila sklenici na stolek,
protože ještě neměla žízeň.Lůdajzna také poděkoval a chystal se napít. Jak
přiblížil sklenici k ústům, limonáda se nahrnula na druhou stranu sklenice
a začala dělat drahoty: „Snad mně nechceš vypít, ty pacholku!?“ řekla a
zavlnila se ve sklenici.
„Chci,“ řekl Lůdajzna a zasmál se.
„Tak to teda ne! Mě nikdo pít nebude. Jsem moc sladká
a dobrá a taky jsem pěkně vychlazená,“ řekla limonáda namyšleně, šplíchla
Lůdajznovy do oka a ještě zahudrala: „Kdoví, jestli sis vůbec čistil zuby.
Nenechám se nalít do nějaké špinavé tlamy! …a víš co? Jdi se radši napít ven z louže.“
Lůdajzna si vytíral oko. „Za to tě teď vypiju,“ řekl
se smíchem.
„ Vopovaž se! Nech mě bejt! Jedeš!“
Jak Lůdajzna limonádu pil, třepala se mu v puse a
láteřila. Když mu zůstal na jazyku poslední doušek, přestala se Drahota třepat
a zeptala se: „Byla jsem dobrá?“
Lůdajzna polknul, oblíznul se, udělal „mňam,“ a řekl:
„výborná.“
Z břicha
se mu ozvalo: „Jupí!“ Drahota byla ráda, že mu chutnala.
Fufla se tomu
divadlu smála. Zakrývala si ústa, protože se styděla před Lůdajznovým tatínkem,
ale to vůbec nemusela, protože měla zoubky, jako perličky.
…
Kapitola desátá
O tom, jaký je Lůdajzna chudák
a o tom jak se armáda postavila skřípkům
Když se den
nachýlil ke konci, když přišel večer a Piksla pořád nikde, vrátil se Lůdajznovi
smutek. Maminka ho vykoupala, převlékla do pyžama a posadila k večeři. Po
celou dobu nepromluvil ani slovo. Smutnýma očima hleděl do prázdna. Byl malátný
a jen občas hlasitě vzdychnul. Když seděl u večeře, díval se do stolu.
Z kakaa se kouřilo, bábovka voněla, ale Lůdajzna neměl na jídlo pomyšlení.
Nakonec vyčerpáním a žalem usnul. Tatínek ho odnesl do postele. Přikryl ho až
ke krku a dveře do pokoje nechal otevřené, aby se na něj mohli s maminkou
chodit dívat.
Tu noc spal
Lůdajzna neklidně. Převaloval se a vykřikoval ze sna. Maminka s tatínkem
za ním chodili, hladili mu čelo a dělali na něj: „ššš… ššš…“ a Lůdajzna se na
chvíli uklidnil. Potom si tiše v kuchyni povídali, jaký je ten
Lůdajzníček chudák a jak mu není pomoci,
protože když ministerstvo něco zabaví, tak už to nikdy nevrátí.
Maminka
říkala: „Ach jo, já si snad pro toho našeho kluka oči vypláču,“ a tatínek
hrozil, že to tak nenechá a chtěl hned volat na ministerstvo, ale maminka mu to
nedovolila, aby snad na sebe nepřivolal nějaké nebezpečí. Jenže tatínek se
žádného nebezpečí nebál, tak ho maminka musela zapřisáhnout, aby nevolal, nebo
to nebezpečí přivolá na ni, nebo na Lůdajznu. To samozřejmě tatínek nechtěl.
Slíbil, že teda nezavolá, i když měl sto chutí volat.
…
Té noci.
Někdy nad ránem, dorazili skřípkové na kraj bažiny. Král Zuřínek, jako první vstoupil
na pevnou jampadampu. Jeho pozornost hned upoutala cedule s nápisem
“Pozor! Nebezpečí…“ Král ji koulí zatloukl do jampadampy a co nešlo zatlouct,
vztekle ukopnul. Ostatní skřípkové se zastavili v očekávání králových
rozkazů. Bylo jich nepočítaně. Od kraje bažiny až za obzor. Hlava na hlavě.
Král
s uspokojením přehlédnul svůj národ. Zasmál se, jako když kvičí prase a
počal skřípat zuby. Ostatní skřípkové se přidaly. Jampadampa se chvěla, vzduch
se chvěl… Mraky se z toho potrhaly, stromům padalo jehličí a praskalo
listí. Takový to byl hluk.
Král dovrzal,
otočil se zády k národu, máchnutím paže vytýčil směr a skřípkové se opět
vydali na pochod. Šli skrze les. Za nimi zůstala pět set metrů široká dálnice.
Poráželi stromy, drtili kameny. Vše živé, co nestihlo utéct, ubili. V lese
nastalo hotové pozdvižení. Bité stromy sténaly, prosily o milost, ale skřípkové
neznali slitování. Bili je a poráželi koulemi, až třísky létaly. Ostatní stromy
hučely hrůzou a volaly o pomoc. Stromy agenti si posílali zprávy a ty zprávy
letěly, jako blesk. Než se skřípkové dostaly do poloviny lesa, dolétly zprávy
až na ministerstvo obrany.
Tedy… Dolétl
tam matahar a ty zprávy přinesl. Matahaři byly ptáci, kteří napodobovali jiné
ptáky tím, že se na ně změnili. Proto je také měli na ministerstvu tolik rádi a
zaměstnávali je jako tajné agenty.
Když
matahar pověděl, co se v lese děje,
zavolal ministr obrany prezidentovi. Prezident zavolal generálovi a rozkázal mu
poslat vojsko k lesu. Generál Palcát Placička zavolal svým velitelům, aby
je svolal na bleskovou poradu.
Když
skřípkové přešli les celý, čekali tam na ně už vojáci. Byla tam celá čtvrtá
tanková armáda, tři dělostřelecké divize a dva pěší pluky.
Přesně ve tři
čtvrtě na devět ráno, vystrčil král Zuřínek hlavu ze křoví a ejhle… Před ním
byla rozlehlá louka, za ní pár stromů a za těmi stromy už byly vidět střechy
domů. Skřípkové nikdy domy neviděli, ale vytušili, že tam se ukrývá nepřítel.
Také by nejradši vyrazili rabovat a vraždit, ale před těmi střechami stála, po
zuby ozbrojená Jampadampská armáda. Skřípkové nikdy neviděli ani armádu, ale
správně vytušili, že budou potíže, tak se krčili ve křoví a vyčkávali na
královy rozkazy.
Generál
Placička seděl ve věži nejrychlejšího tanku a pozoroval dalekohledem kraj lesa.
„Už jsou tady,“ řekl klidným hlasem, když spatřil ve
křoví Zuřínkovu hlavu.
„To je ale šereda. Vypadá jako ožižlaný rohlík,“ dodal
a odplivnul si. Pak nakouknul dovnitř tanku, poplácal poručíka Krajcvajce po
rameni a řekl mu: „Vidíte támhle tu obludu ve křoví? To bude asi jejich šéf.
Víte co? Napalte ho z děla přímo do hlavy, ať můžeme jít domů.“
Poručík krajcvac zvolal: „Rozkaz!“ a začal nabíjet.
Generál byl přímý jampadampan a měl rád krátké procesy. Nejradši bitvy vyhrával
jedním výstřelem. Šetřil tak střelivo, životy a na oběd mohl být doma.
Poručík nabyl
tříštivým, zamířil a stiskl spoušť.
Prásk!
Celý tank poskočil dozadu
Hvííízd!
Jak střela letěla, cestou si zlověstně pískala.
Král spatřil,
jak se na druhé straně louky zablesklo. Pak uslyšel hromovou ránu. Všimnul, že
něco malinkého letí k němu a také toho, že se to cestou zvětšuje.
Střela ho zasáhla přímo do obličeje. Byla to strašlivá
rána. Odmrštila krále až do půlky lesa.
„Cha- chá!“ smál se generál, který to sledoval
dalekohledem. „Přímo do rypáku. Jste chlapík poručíku.“
Generál si liboval. Myslel si, že to bude snadná bitva
a už začal pomýšlet na oběd. To se ale přepočítal. Nevěděl, že skřípkové jsou
skoro nesmrtelní a že tím výstřelem králi akorát vyrazili zub, který mu stejně
doroste a navíc ho rozzuřili.
Když se král
vzpamatoval a zjistil, že ho bolí celí obličej a že nemá zub, zbělal vzteky.
Rozběhl se zpátky ke kraji lesa. Cestou vřískal, skřípal zuby a mlátil se
koulemi do hlavy. Ostatní skřípkové se přidávali. Brzy způsobili takový hluk,
že se jampadampa chvěla. Tanky poskakovaly jako hračky na ždímačce a vojákům
drkotaly zuby.
Najednou se
z lesa vyřítily skřípkové. Vypadalo to, jako když se protrhne pytel s pískem.
Hordy skřípků se valily po kraji. Mířily rovnou na Palcátovu armádu. Generál
odložil dalekohled, vytáhnul šavli. Tou šavlí zamával nad hlavou a švihnul
směrem k lesu. Na to znamení se tanky rozjely, vojáci rozběhli a děla
počala pálit. Nastala ukrutná mela. Obě vojska se spojila v jeden vřeštící
a práskající chumel. Vojáci pálili do skřípků a skřípkové mlátili do tanků, až
se na nich dělaly důlky. I když střely žádného skřípka nezabily, způsobovali
jim velikou bolest …a tak nakonec, vojáci skřípky přemohli.
Ti leželi na
bitevním poli zemdlelí únavou a skuhrali bolestí. Vojáci je svazovali, aby už
nemohli nikoho praštit. Generál chodil pyšně okolo, kouřil doutník a vykřikoval
rozkazy. Brzy byli všichni skřípkové zajati a generál zavolal prezidentovi, aby
se přišel podívat na tu parádu. Prezident přiletěl helikoptérou a generál ho
zavedl do velitelského stanu. Tam mu nabídl doutník, ale prezident nechtěl.
Zato hned chtěl vidět krále skřípků. Generál pro něj poslal. Přivedli ho dva
vojáci. Král byl svázaný a měl svěšenou hlavu. Na obličeji měl obrovskou
modřinu.
Vojáci
přivedli krále před prezidenta a srazili ho na kolena. Prezident se usmál,
naklonil se ke králi a řekl: „Vzdej se, obludo!“
Král jenom zvednul hlavu, hrdě pohlédl prezidentovi do
očí, ale nevydal hlásku.
„Přiznej, že jsi prohrál ty smradlavý opičáku!“ trval
na svém prezident.
Jeden z vojáků praštil krále pažbou do lýtka, aby
ho povzbudil, ale král jenom zlostně zavrčel.
„Ehm… Tak ty nepřiznáš?“ pokračoval prezident.
Pěkně prst po prstu si sundal rukavici a pak skřípkovi
vrazil facku. Král mu na to plivnul do tváře. Prezident se rozbrečel. Padnul
generálovi kolem krku a posmrkal mu hvězdu na rameni.
„Huáá… híí…!“ kvílel jako rozmazlený pudlík. Jeho slzy
tekly generálovi po zádech. Generál ho odstrčil a vlepil mu také facku, aby se
vzpamatoval. Prezident se chytil za tvář a brečel ještě víc.
„Tohle je státní tajemství!“ zařval generál a pohlédl
všem vojákům ve velitelském stanu do očí. Vojáci zasalutovali a jednohlasně
křikli: „Rozkaz!“
Generál
přistoupil ke klečícímu králi a propiskou ho šťouchnul do oka. Král plivnul i
na něj. Generál zalapal po dechu, zavrávoral, zhroutil se na stůl a rozplakal
se jako prezident. Vojáci na sebe překvapeně pohlédli a než se vzpamatovali,
král je všechny poplival. Vojáci se rozbuleli. Hučeli a bučeli… pro slzy neviděli.
Král
roztrhnul pouta, vyběhnul ze stanu a zabubnoval na hlavu znamení. Ostatní
skřípkové začali plivat na vojáky a ti se usedavě rozplakali. Skřípkové se
uvolnili z pout, překročili říčku a táhli na město. Šli od domu
k domu, plivali na jampadampany a ti se v slzách hroutili.
…
Kapitola jedenáctá
O tom, jak pán z ministerstva odvedl i Lůdajznu
Toho dne,
smutkem vyčerpaný Lůdajzna, spal až do odpoledne. Možná by spal až do večera,
ale maminka ho odpoledne vzbudila. Jemně s ním zatřásla: „Vstávej
Lůdajzníčku, je tady ten pán, co odvedl Pikslu.“
Lůdajzna vyskočil z postele. Měl oteklé oči a
ježaté vlasy. Ihned se rozběhl ke dveřím. Tam stál tatínek a něco povídal
s tím pánem.
„Kde je Piksla!?“ vykřiknul Lůdajzna a vykukoval na
chodbu. Ten pán ho chytil za rameno.
„Musíš nám pomoct,“ řekl utrápeně.
„Kde je Piksla?“ staral se Lůdajzna.
Pán řekl tatínkovi: „Pojďme, není čas.“
Maminka rychle Lůdajznu převlékla a všichni tři nastoupili
s tím pánem do helikoptéry.
Helikoptéra
přistála v horách u malého srubu. V tom srubu byl výtah a ten je
zavezl hluboko pod jampadampu, kde byla tajná základna.
„Pikslo!“ zvolal Lůdajzna, když se dveře výtahu
otevřely. Piksla stál ve velké bílé místnosti, před dlouhým stolem, za kterým
sedělo šest vědců v bílých pláštích. Jak uslyšel Lůdajznu, rozeběhl se k
němu. Lůdajzna se rozeběhl k Pikslovi. Padli si kolem krku. Piksla trochu
studil, ale to Lůdajznovi vůbec nevadilo.
„Pikslo, já jsem myslel, že už tě nikdy neuvidím.“
Lůdajznovi vyhrkly slzy. Mačkal Pikslu, jako by ho už
nikdy nechtěl pustit.
„Říkal jsem ti, že se mi nic nestane,“ chlácholil ho
Piksla.
„Ehm…!“ udělal ten pán, co je sem přivedl a ukázal
Pikslovi rukou. Piksla se zase vrátil na svoje místo před stolem a pán usadil
Lůdajznu, tatínka a maminku ke stolu.
„Byli jsme napadeni,“ začal vážným hlasem. Napadli nás
podivní tvorové, kteří si říkají skřípkové. Přišli z bažin. Nejdříve jsme
je porazili, ale pak na nás začali plivat.“
Pán se
odmlčel, aby počkal, až se Lůdajzna bude tvářit nechápavě. Jak mile se Lůdajzna
zatvářil nechápavě, ihned pokračoval: „Ty plivance jsou jedovaté. Každý, na
koho plivnou, se rozbrečí a nemůže přestat. Všichni vojáci bulí, že je nikdo
nemá rád a nechtějí bojovat. Zapeklitá situace.
Jediný, kdo nám může pomoci, je tady Piksla.“ Pán
ukázal prstem na Pikslu a pokýval hlavou. Pak se podíval na Lůdajznu a
pokračoval: „…jenže Piksla odmítá, takže jestli ho nepřemluvíš ty, tak je
s námi konec.“
Piksla se
obrátil na Lůdajznu: „Já nemohu zasahovat do sporů na cizích planetách. Už jsem
jim to říkal. Kdybych se o to pokusil, vypadnul by mi šroubek tadyhle, tohle to
víčko by se pootočilo, pak by to takhle dvakrát cvaklo,(Piksla udělal: „Cvak-
cvak.“) no …a pak bych vybouchnul.“
„To né!“
vykřiknul Lůdajzna. „Nesmíte ho nutit.“
Pán mávnul rukou, jako že ho nutit nebudou a řekl:
„Byla by tu ještě jedna možnost.“
„To né!“ vykřiknul Piksla a ten pán mávnul rukou, aby
Piksla mlčel.
Lůdajznovi se zdálo, že ten pán nějak moc mává rukou,
ale neřekl nic.
„Piksla nám prozradil, že nám sice nemůže pomoct, ale
že nám může půjčit svoje tělo,“ řekl ten pán a významně pohlédl Lůdajznovi do
očí.
„Půjčit tělo?“ podivil se Lůdajzna.
„Ano, přesně tak. Jenže, na to, abychom se ho naučili
ovládat, nemáme dost času.“ Pán ukázal na jednoho vědce a pokračoval: „Tady
kapitán to zkusil a ještě nepřestal koktat. Představte se!“ rozkázal
kapitánovi. Kapitán se postavil do pozoru.
„Bu- burák Pi- pinďa,“ vykoktal.
Pán nešťastně zakroutil hlavou: „Posaďte se, nebo vás
nechám zastřelit.“ Byl zklamaný, že jeho nejlepší jampadampané neuspěli. Pán si
těžce vzdychnul a pokračoval: „Jediná možnost je, aby to zkusil tady Lůdajzna.
Přeci jen strávil s Pikslou nejvíc času.“
„V žádném
případě!“ zahřímali jednohlasně tatínek, maminka a Piksla. Kapitán Burák Pinďa
dostal škytavku. Pán znovu těžce vzdychnul. Chystal se mluvit o národní
bezpečnosti, ale Lůdajzna ho přerušil.
„Já to zvládnu,“ řekl tiše.
Maminka vyskočila a začala láteřit: „Takový nesmysl!
Posloucháte se vůbec? To chcete svěřit bezpečnost Jampadampy do rukou kluka,
který ještě ani nechodí do školy!?“
Koktavý kapitán dostal tik. Hlava se mu rozkývala,
jakože dělá ano. Maminka mu za to vlepila facku. Tatínek chytil maminku za
ruku, potom za ramena a začal ji utěšovat: „Neboj se, on to opravdu zvládne.“
Objal maminku a spiklenecky mrknul na Lůdajznu. Lůdajzna začal trémou drkotat
zuby.
„Fajn,“ pán
spokojeně sprásknul ruce, „jdeme na to.“
Jako na znamení se rozlétly dveře od výtahu. Vyjela
postel a za ní vyšli dva vojáci s rouškou přes ústa. Jeden tlačil postel a
druhý stoleček s přístroji. Lůdajzna dostal pravý, nefalšovaný strach.
Piksla to na něm poznal, přistoupil k němu a pošeptal mu: „Ničeho se
neboj. Celou dobu budu s tebou.“
Pak mu prstem udělal kroužek na čelo a dodal: „Ty to
opravdu zvládneš. Vím to.
...
Kapitola dvanáctá
O tom jak se Lůdajzna stane Pikslou
a jak přesvědčí pana Iks
Piksla
vysvětli Lůdajznovi a jeho rodičům, co teď musí udělat, aby si Lůdajzna mohl
vypůjčit jeho tělo. Lůdajzna dostal ještě větší strach. Myslel si, že dostane
nějaký ovladač a tím bude Pikslu ovládat, ale s tímhle ani
v nejmenším nepočítal.
Vojáci ho
položili na postel, vyhrnuli mu rukáv, pak si jeden sundal roušku a řekl: „Teď
to trochu štípne.“ Sebral ze stolku stříkačku s jehlou tlustou jako brčko
a zapíchnul ji Lůdajznovi do ruky.
Vůbec to
neštíplo. Bolelo to, jako kdyby mu ruku propíchnul žhavým drátem. Lůdajzna
zaťal zuby. Ucítil teplo. Nejdřív v ruce, potom v nohách a pak se mu
zdálo, že se vznáší. To bylo velice příjemné. Obklopila ho záře, jako by byl ve
slunci …a pak otevřel oči.
Stál u
postele a díval se na svoje tělo. Ten pohled ho překvapil. Viděl se, jak leží
na posteli, v v ruce má hadičku a na hlavě čepici, ze které čouhají
dráty. Podíval se na maminku. Ta na něj nevěřícně koukala s otevřenou
pusou. Tatínek ji pevně držel, aby si nenatloukla, kdyby se jí chtělo omdlít.
Lůdajzna se podíval na svoje ruce. Byly to Pikslovi ruce. Vzpomněl si na svůj
sen. Na ten, ve kterém se proměnil v robota. Nikdy by ho nenapadlo, že se
mu splní.
„Povedlo se to?“ zeptal se Pikslovým hlasem.
Ten pán, co je sem přivedl, byl nejtajnější agent, a
proto měl nejtajnější jméno. Jmenoval se Iks. A pan Iks řekl: „Já myslím, že
ano.“
Maminka si oddychla a rozplakala se. Lůdajznovi jí
bylo líto.
„Nebreč mami,“ řekl jí, „je to fajn.“
Pomalu si začal zvykat v Pikslovo těle. Zahoupal
se v kolenou, zavlnil v bocích. Cítil se dobře. Udělal první krok.
Pomalu a váhavě. Pak druhý…
Najednou se
nečekaně rozběhl. Běžel jako kůň, jako závodní auto, jako blesk. Kroužil po
místnosti. Necítil žádnou únavu. Nevěděl, jak to dělá, ale znal přesně
rychlost, jakou běží. Šedesát, osmdesát, stodvacet kilometrů v hodině.
„Brzdi, brzdi!“ ozval se mu Pikslův hlas v hlavě.
„Brzdi, ty blázne, nebo někoho zraníš.“
Lůdajzna zpomalil na bezpečnou rychlost a pomyslel si:
„Ty jsi tady?“
Pikslův hlas mu odpověděl: „Říkal jsem ti, že budu s tebou.
Můžu si s tebou povídat, můžu ti radit, ale nemůžu ti pomáhat. Od teďka je
to jenom na tobě.“
Lůdajzna se zastavil. Zadupal, otočil se na jedné noze
a tlesknul. Ovládal Pikslovo tělo, jako by bylo jeho vlastní. Cítil se šťastný.
Přiskočil k rodičům a začal je objímat, až v nich praskaly kosti.
„Povol,“ varoval ho Pikslův hlas. Lůdajzna povolil.
„Ty máš ale sílu synku,“ řekl tatínek, když se mu
vrátily oči do důlků.
„Lůdajzníčku…“ řekla uslzená maminka a pohladila
robotí hlavu. Pak se mu zadívala hluboko do očí, jako by mu chtěla prohlédnout
až do hlavy a tiše řekla: „Dávej mi na něj pozor Pikslo. Pikslovi rudé oči na
ní zablikaly a maminka věděla, že jí Piksla slyšel.
„Výborně,
výborně!“ vykřikoval pan Iks. Pak přistoupil k Pikslovi, důkladně si ho
prohlédl, dal mu ruku na rameno a řekl: „Lůdajzno, osud Jampadampy máš ve svých
rukou.“ Pak si odkašlal a pokračoval: „Vím, že jsi malý. Moc malý. Kdybych měl
jinou možnost, nikdy bych tě do války neposlal.“ Kleknul si na jedno koleno a
vážně se zeptal: „Zvládneš to?“
Lůdajzna stál, jako socha. Pak odskočil od pana Iks,
bleskově posbíral skleničky ze stolu a vyházel je do vzduchu. Místnost měla
strop hodně vysoko a Lůdajzna ty skleničky naházel až ke stropu. Začal
vykřikovat: „Dělo! Plazma! Lejzr! Sondy!“ a podle toho, jak říkal, sestřeloval
skleníčky ve vzduchu. Ty se tříštily na stovky střepů. Lůdajzna se vznesl a ty
střepy sbíral, ještě než dopadly na podlahu. Nezachytil jen jeden jediný a ten
spadl přímo před pana Iks. Lůdajzna přistál s hromádkou střepů v rukách.
Rozdrtil je na prach, ten prach nasypal na podlahu a nohou vysál. Pan Iks se
ohnul a sebral z podlahy ten jediný střep, který Lůdajzna nezachytil. Byl
mokrý a uprostřed měl vyříznuté srdíčko. Pan Iks se díval skrze střep a
nevěřícně kroutil hlavou. Lůdajzna ustříknul malý proud vody z malíčku,
sfouknul ho jako kovboj revolver a řekl: „To máte pro štěstí.“
Ve velké bílé místnosti se rozhostilo ticho. Lůdajzna
sledoval jedenáct dospělých lidí. V jejich očích bylo něco, čemu ještě
nerozuměl. Hodně se styděli, že posílají do války malého chlapce, ale o to víc
na něj byli hrdí.
…
|