První kapitola
O jedné hvězdě na nebi
a o tom, co je třeba vědět, když zabloudíte
Když se
v noci zadíváte na bezmračnou oblohu, uvidíte spoustu hvězd. Nejdřív se
vám budou zdát všechny stejné, ale když se vydržíte chvíli dívat, všimnete si,
že některé jsou větší než jiné. Až budete mít příležitost, přesvědčte se sami.
Ale pozor! Né, že se jen tak kouknete na nebe a řeknete si: „No jó, některé
jsou opravdu větší, než jiné.“
Hezky se
pozorně zadívejte a zjistíte, že se hvězdy neliší jenom velikostí, ale i
barvou. Jedny jsou spíš žluté, druhé spíš bílé a třetí tak trochu do modra.
Dívejte se
dobře. Dívejte se tak dlouho, dokud nenajdete hvězdu, která bliká a přitom mění
barvy. Ano, taková tam skutečně je. Chvíli je červená, chvíli modrá, potom
žlutá…
Tak na téhle
hvězdě se udál jeden zajímavý příběh. Tedy, on se neudál přímo na té hvězdě,
ale někde velice blízko ní. Ona totiž každá hvězda je vlastně slunce, což
znamená, že kromě strašlivého horka a světla se na ní nemůže udát nic jiného,
natož zajímavý příběh. To jenom proto, že jsou tak daleko, připadají nám hvězdy
jako malé, studené jiskřičky. Zkrátka na jedné velice, velice vzdálené planetě,
která se jmenuje Jampadampa, mají za slunce právě tu blikavou hvězdu, které
říkají Duhovka.
…
Na té planetě
žijí lidé, kteří vypadají stejně jako my. Vlastně skoro všechno je tam jako u
nás na Zemi. Dospělí tam chodí do práce, děti do školky a do školy… Lesy tam
mají podobné jako u nás a zvířata taky. Něco je tam však jiné. Například si
dávají taková zvláštní jména.
Zatímco holčička pozemšťanka se jmenuje:
Lucinka, Arnoštka, nebo třeba Adélka, taková holčička jampadampanka je: Huhla,
Dudla, nebo Bubla. A kdybyste čekali, že na Jampadampě potkáte třeba Ládíka,
Karlíka, nebo třeba Borise, tak to jste teda vedle. Na jampadampě je to samý
Bubelík, Žuželík a Lůdajzna.
Další veliký
rozdíl je v řeči. U nás na Zemi, když půjdete na procházku a čistě náhodou
budete mít sedmimílové boty, tak uděláte pár kroků a jste v Německu. A to
je veliký průšvih, protože nejspíš neumíte německy. To znamená, že se ani
nemůžete zeptat na cestu domů. Vlastně, zeptat se můžete a nejspíš se i
zeptáte, až se vám zasteskne po domově.
Ale žádný němec vám neřekne: „To půjdeš támhle
na to náměstí, k tomu domu, jak před ním stojí ten strom, tam se dáš
takhle doleva, potom rovně, pak zase doleva až dojdeš k domu, před kterým
není žádný strom, ale zase tam mají takového trpaslíka s uraženým nosem a
tam se zeptáš dál.“
Kdepak. Od němce uslyšíte nejspíš: „Gůten tág,
šuldygun pite, ich Vajs nycht, šprechen zí dojč?“
Nebo něco podobného.
On to němec
nedělá, že by si z vás tropil špumprnágle. On vám totiž nerozumí.
V Německu se prostě odjakživa mluvilo němčinou. A tak milému němci nezbývá
nic jiného, než se od narození učit německy, jinak by se doma ani nedomluvil. A
jestli si myslíte, že v Polsku, Maďarsku, nebo třeba ve Francii je to
jinak, tak to jste znova vedle. Zkrátka zabloudit u nás na Zemi, to je hned, na
to ani nepotřebujete sedmimílové boty. Stačí zajít někam, kde to neznáte a máte
zaděláno na malér.
Když
zabloudíte mezi lidmi, stačí se osmělit a někomu říct, že jste zabloudili.
Nejlépe nějaké ženě. Ženy mají od přírody mateřský instinkt. To znamená, že
když žena vidí nějaké dítě, hned ho miluje a chce ho zachránit. Na záchranu
zbloudilého dítěte jsou ženy vůbec nejlepší. Jediný, kdo je lepší než žena, je
policista. Ten má přímo od ministra vnitra za úkol pomáhat a chránit, a aby na
to nezapomněl, má to napsáno i na autě.
Možná vás
teď napadne, že hasič se také hodí k zachraňování dětí a vůbec všeho. To
je svatá pravda. Jenže hasič, když je na ulici, tak jde nejspíš nakoupit, na
poštu, do kina, nebo jen tak na procházku. A když jde hasič nakoupit, na poštu,
do kina, nebo jen tak na procházku, nikdy nechodí v uniformě a věřte mi,
že hasič bez uniformy je k nerozeznání od ostatních lidí, kteří hasiči
nejsou. Policista má, na rozdíl od hasiče, uniformu pořád, proto ho vždycky
spolehlivě poznáte.
Pokud ale
máte tu smůlu, že zabloudíte někde, kde lidé nejsou, například v lese,
nebo v liduprázdném městě, to jste teprve nahraní. Koho se tady zeptáte na
cestu- aha?
A teď si
představte, že jste na Jampadampě. Třeba jste tam jely na prázdniny ke vzdálenému
strýčkovi. Zaprvé, vůbec to tam neznáte, protože jste tam nikdy dřív nebyly a
zadruhé jste se ocitli někde v lese a netušíte jak. Nad hlavou vám svítí
Duhovka, po lese běhá podivná žoužel a vy nemáte ánunk, kudy kam. Stát se vám
to na Zemi, tak se rozbrečíte a budete brečet až do skonání věků. Sice vám to
nepomůže, ale děti to tak dělají. Za to se nemusíte stydět.
Ale na
Jampadampě… to je jiná. Tam stačí říct: „Jak se dostanu za strýčkem?“
Tu náhle
zaševelí fialová tráva: „…a jak se tvůj strýček jmenuje?“
(Na Jampadampě je tráva především fialová, akorát na
podzim na ní naskáčou zelené puntíky.)
A vy na to: „Pumprdlík Dudel.“
Protože tak se zrovna váš strýček jmenuje. To vím
jistě, protože Pumprdlík Dudel je jediný Jampadampan, který má příbuzné na
zemi.
Než se stačíte vzpamatovat, že na vás mluvila
tráva, ozve se strom za vámi: „Pumprdlíka Dudela znám, ten bydlí severozápadně
odtud asi dva kilometry daleko ve městě Trumpetkově.“
Načež vy odpovíte: „Ale já nevím kde je severozápad a
už vůbec nevím, kde je Trumpetkov.“
V tom se vám tráva pod nohama zavlní a
vykoukne mumu. Mumu je něco mezi jezevčíkem a myškou. Má předlouhé uši, které
si splétá do copánku a obrovské hlodavé zuby.
„Já vím kudy fe tam jde. Dej fi mně na vameno a já ti
budu fíkat feftu.“
Mumu je hrozně
líný a možná jste si všimly, že krapet šišlá. To kvůli těm zubům. Dáte si ho
tedy na rameno. Mumu vám zaboří vlhký čumáček do ucha, bude příšerně funět a
mlaskat a bude říkat: „vovně… vovně, teď vpvavo… Né víkám fpvavo! Teď vovně a
povád vovně…“ dokud vás nedovede domů. To je ten hlavní rozdíl mezi Zemí a
Jampadampou.
Zatímco na
Zemi mluví jenom lidé, a ještě k tomu různými řečmi, na Jampadampě mluví
úplně všichni, dokonce i kameny, jedinou řečí, takže si všichni rozumí.
Z toho vyplývá spousta výhod. Jednou z nich je, že na Jampadampě
nemůžete zabloudit. Teď, když víte jak to na Jampadampě chodí, vám můžu povědět
ten slíbený příběh. Až se tam jednou dostanete, určitě vám ho bude někdo
vyprávět ještě jednou a vy poznáte, že jsem si nevymýšlel.
…
Kapitola druhá
O létajících kamenech
a o kamarádovi, kterého svět neviděl
Jednoho dne,
přesněji dopoledne na Jampadampě ve městě Kolotočově na hřišti vedle dolní
školky, přistála kosmická loď. Teda… ona to nebyla přímo kosmická loď, ta by se
na hřiště nevešla. Třeba taková nákladní loď typu Cé, by se nevešla ani do
Kolotočova, ale průzkumník typu iX, tomu stačilo malé místo na kraji hřiště.
V tu dobu si zrovna na tom hřišti hrály děti z nedaleké školky. Nikdo
si přistání průzkumníku nevšiml. Na tom není nic divného, protože průzkumníky
typu iX uměly být neviditelné a neslyšitelné. To aby je při zkoumání nikdo
nerušil.
Děti hrály
nějakou hru, Držely se za ruce, chodili dokola a zpívaly písničku o potoce
v lese a housenkách v polívce. Jedna učitelka seděla na lavičce a
povídala si s jablkem a druhá chodila kolem dětí a říkala jim, co mají
dělat. Akorát jeden chlapec si s nimi nehrál. Jmenoval se Bubelík
Lůdajzna. Seděl na bobku na kraji hřiště, vyhraboval z písku větší kamínky
a skládal je na sebe. Kamínky se mezi sebou dohadovaly. Tomu se nelíbilo, že je
nahoře, ten zas chtěl spíš na bok, tomu se zas nelíbilo, že ho vyhrabali, když
zrovna spal…
Když měl Lůdajzna už pět komínků, zem se
nepatrně zachvěla a komínky spadly. Lůdajzna se velice podivil. Podíval se na
děti, na učitelky, ale nikdo si ničeho nevšiml, jenom on. Když se znovu podíval
na kamínky, byly znovu poskládány do komínků. Lůdajzna se podivil ještě víc. Kdyby
byla tma, asi by se rozbrečel, ale protože bylo dopoledne a Duhovka krásně
svítila, ani trochu se nebál. Myslel si, že našel kouzelné kameny. Strčil
prstem do jednoho komínku, ten se zakymácel a spadl. Strčil do druhého komínku,
ten se také zakymácel a spadl. Natáhl prst, že strčí do třetího, ale než se ho
dotknul, komínek se sám od sebe zakymácel a rozpadl. Lůdajzna se divil nejvíc
za svůj život.
Nejdřív chtěl zavolat učitelku a ostatní děti,
aby se šly podívat, ale pak si to rozmyslel. Chtěl si ty kamínky nechat a
domníval se, že by mu je učitelka zabavila. Znovu se podíval na kamínky. Tu se
náhle jeden vznesl a posadil se na druhý. Další se vznesl…
Kamínky se vznášeli a znovu sestavovaly komín.
Lůdajzna nevydržel dlouho koukat. Jakmile se vznesl další kamínek, chňapnul po
něm, ale narazil rukou do něčeho, co tam vůbec nebylo. Lůdajzna polekaně
ucuknul. Pak opatrně natáhnul ruku před sebe, nahmatal něco tvrdého a
studeného. To bylo moc divné, protože před ním nic nebylo. Lůdajzna sebral ze
země kamínek a hodil ho před sebe. Kamínek chvilku letěl jak má, pak se ale
odrazil od ničeho a odskočil stranou. Zazvonil při tom, jakoby narazil do
nějakého plechu.
„Přestaň házet vořechu,“ ozvalo se předním
z prázdna, „to bylo do hlavy, abys věděl,“ pokračoval hlas trochu uraženě.
Lůdajzna padnul
na zadek. Srdíčko se mu rozbušilo.
„Kdo jsi?“ zeptal se vyplašeně.
„Jsem průzkumný robot Pé-iX-eL,“ řekl hlas hrdě.
„Robot?“ podivil se Lůdajzna a zapomněl na strach.
Lůdajzna totiž miloval roboty, i když byly jenom ve filmech a reklamách.
„Ano robot,“ řekl hlas a divil se čemu se Lůdajzna
diví.
„A můžu tě vidět?“ zeptal se Lůdajzna, „a máš
střílečky a děla a umíš lítat?“
„Cože, střílečky? Ó né, Ano, tedy nevím, co jsou
střílečky, nemám děla, nemůžeš mě vidět a ano umím létat,“ odpověděl robot na
otázky, v pořadí v jakém mu byly položeny.
„Proč tě nemůžu vidět?“ zeptal se Lůdajzna zklamaně a
robot mu odpověděl, „když jsem byl na posledním průzkumu, zasekl jsem se
v režimu neviditelnosti a nedokážu to opravit.“
„Aha…“ řekl Lůdajzna zklamaně.
Paní učitelka
Pumplnáglová zavolala: „Lůdajzníčku, neseď na té studené Jampadampě!“ (Tak se
totiž na Jampadampě říká zemi), „a pojď
sem k nám.“
Paní učitelka
Pumplnáglová se usmívala a mávala na Lůdajznu.
„Ach jó,“ Lůdajzna se otráveně postavil a
s hlavou svěšenou se pomalu otáčel k odchodu. Přitom nenápadně
šeptal: „robote… robote… robote… jsi tu ještě? Pojď se mnou, robote…“
Ale robot se
neozval. Lůdajzna se zklamaně rozhlížel, i když věděl, že je robot neviditelný.
„Ach, jo,“ postesknul si znovu. Strašně si přál, aby se s robotem
skamarádil.
„No tak
Lůdajzníčku, pospěš si,“ volala na něj paní učitelka Pumplnáglová. Lůdajzna
neochotně přidal do kroku. Došel k paní učitelce, ta odložila mluvící
jablko a posadila si Lůdajzna na klín. Měla ho ráda a on ji. „Copak, že si
nehraješ s ostatními?“ zeptala se ho laskavě. Lůdajzna zvedl smutné oči,
zatvářil se nešťastně a odpověděl, „když já jsem si hrál…“
„A čímpak sis hrál?“ byla zvědavá učitelka.
Lůdajzna náhle ožil. „Skládal jsem kameny a oni potom
lítali a to dělal ten robot a pak jsem na něj hodil kámen a on mi řekl
vořechu…“ Lůdajzna polknul a ještě dodal, „nó.“ Paní učitelka se smála a drbala
ho ve vlasech. Myslela si, že si Lůdajzna trochu vymýšlí, že si prostě jenom
povídal s těmi kameny a toho robota, že si vymyslel. „Můžu jít ještě za
robotem?“ zeptal se Lůdajzna.
„Už né Lůdajzníčku, teď musíme jít na oběd.
„Ach jó,“ řekl Lůdajzna potřetí.
…
Když se děti
naobědvaly, zahnaly je učitelky do postelí. Lůdajzna ležel na boku. Hlavu měl
skoro celou přikrytou. Nemohl usnout. Pořád musel myslet na toho robota. Bylo
mu líto, že se mu robot neukázal a že odešel bez rozloučení. Představoval si
jaké to je, být robotem. Rozhodně to musí být skvělé. Mohl by létat, měl by
obrovskou sílu, přepral by každého lumpa a určitě by zachránil každou dívku
v nesnázích. Ze všeho nejradši, by ale zachraňoval Fuflu, protože ta byla
ze všech dívek nejhezčí. Měla nejhezčí oči, nejhezčí vlasy, nejhezčí hlas a
nejhezčí bačkory. Taky Dudlu by rád zachraňoval, ale Fuflu mnohem radši.
Samozřejmě,
že by ho za to všichni obdivovali a všichni by chtěli být jako on, ale to by
nešlo, protože on by byl jediný.
„Spíš?“ ozvalo se mu přímo v uchu. Lůdajzna se
leknul a hlavou praštil do něčeho, co tam vůbec nebylo.
„To jsi ty, robote?“ zašeptal do polštáře, aby ho
nikdo neslyšel.
„Chtěl jsi, abych šel s tebou,“ podivil se robot.
„Tak proč jsi nemluvil?“ šeptal Lůdajzna a měl radost,
že je robot zase s ním.
„Jsem průzkumný robot a chovám se tak, abych se
neprozradil,“ odpověděl mu robot přímo do ucha, takže ho nikdo jiný neslyšel.
Lůdajzna si samou radostí vzdychnul. Robot ho oskenoval neviditelnýma očima a
poznal, že je to malý chlapec a proto potřebuje po obědě spát, aby dobře rostl
a měl sílu. „Měl bys spát,“ řekl.
„A neodejdeš?“ zeptal se Lůdajzna, který byl sice
unavený, ale spát rozhodně nechtěl.
„Ne,“ řekl robot.
„A dáš mi ruku?“
Kdyby zrovna
někdo Lůdajznu pozoroval, všimnul by si, jak se jeho deka nepatrně nadzvedla a
jak se pohybuje, jakoby pod ní něco lezlo. Jenže Lůdajznu zrovna nikdo
nepozoroval a tak se stalo, že neviditelný robot Pé-iX-eL nepozorovaně vsunul
ruku pod deku. Lůdajzna ji nahmatal a pevně sevřel. Byla hladká a studená, ale
zase ne moc a brzy se ohřála. Robot citlivě uchopil Lůdajznovu ruku a jemně ji
stisknul. Lůdajzna cítil nepatrné chvění, to bylo od motůrků, které tiše
vrčely, jak robot ohýbal prsty.
…
Kapitola třetí
O horách, kterým pusa jede, o neštěstí, které hrozilo
a o strachu, který se stal odvahou
Od toho dne
byl robot pořád s Lůdajznou. Když byli sami, normálně si povídali, ale
mezi lidmi používali tajnou řeč, aby se neprozradili. Tedy hlavně Lůdajzna,
protože když chtěl robot něco říct Lůdajznovi, prostě mu to pošeptal, byl
neviditelný a tak si nikdo ničeho nevšimnul. Ale když chtěl Lůdajzna něco říct
robotovi, nemohl mu to jen tak pošeptat. Zaprvé skoro nikdy nevěděl, kde zrovna
robot je a zadruhé by na něj koukali jako na blázna. No, představte si kluka,
jak něco šeptá do prázdna a ještě se u toho divně naklání. A taky už mu neříkal
robote. Robotovi se to oslovení nelíbilo. Řekl Lůdajznovi, „Já se nejmenuju
robot, jmenuju se Pé-iX-eL sedm, dva, šest, tři, čtyři, sedm.“
Tak dlouhé jméno nedokázal Lůdajzna vyslovit a tak
robotovi navrhnul, „Pé-iX-eL, to je skoro jako piksla. Nevadilo by ti, kdybych
ti říkal Piksla?“
Robot okamžitě odpověděl, „nevadilo. Piksla je dobré
jméno. Nastav ruku.“ Lůdajzna nastavil ruku a Piksla ho přes ní plácnul, až to
mlasklo a řekl, „tak jsme si plácli.“ Plácání byla jedna z věcí, které
Lůdajzna Pikslu naučil. Piksla ho na oplátku naučil zavazovat tkaničky jednou
rukou a ještě k tomu se zavřenýma očima.
…
Jednou byly
děti na výletě v Ukecaných horách. Ty hory byly obklopeny Žvatlavými
bažinami, které by každého, kdo by do nich vkročil, užvatlaly k smrti.
Jediná cesta do hor vedla vzduchem. Proto děti letěly helikoptérou. Byla to
vojenská helikoptéra, taková, co má jednu stranu otevřenou. Proto musely být
všechny děti řádně připoutány, aby některé za letu nevypadlo. Na Jampadampě je cestování helikoptérami
běžné, protože tam o Žvatlavé bažiny není nouze. Ty bažiny nejsou hluboké,
přesto se v nich každý utopí.
Představte
si, že jen tak jdete po lese a najednou se proboříte po kotníky do bláta, někdy
i po kolena. To jednoho naštve. Teď abyste doma vysvětlovaly, kde jste se tak
zmazaly. Pokud se vám to stane tady na Zemi, tak to ještě nic není, nanejvýš
vás ještě poštípou komáři, protože ti bažiny milují a proto v nich bydlí.
Ale na Jampadampě, to je konec. Jakoby nestačilo, že jste se probořily do páchnoucího
bahna a bůhví jestli se vám podaří vytáhnout boty, ještě na vás žvatlavá bažina
spustí. Kdyby aspoň říkala něco moudrého, ale to by se jí nejspíš neříkalo
žvatlavá bažina, ale třeba chytrá bažina. Nejenže žvatlavá bažina říká samé
nesmysly, ale ještě je říká neobyčejně hloupým hlasem. A úplně ze všeho
nejhorší je, jak jsou žvatlavé bažiny nečestné. Kdyby aspoň žvatlaly neustále,
aby se jim každý mohl vyhnout, ale to ony ne. Mlčí jakoby nic, nechají vás
zajít pěkně daleko a pak spustí: „Moulo! Mou-lo. Moůůůlo. Medvědí tyčinky… Pět!
Ne, šest rohlíků s marmelááádou. Bje-ke-ke, ku-ku, ku-ku. Rádyjo…
rá-dži-jó! Prt, prt, prt. Í-á, í-á, maur-meu-lau-dau. Huhuhu, hahá, Kýý!“
Než tohle poslouchat,
to se radši každý utopí, to mi věřte. Jediný kdo přešel ve zdraví žvatlavou
bažinu je děda Kykyrýk Bužlajs. Nejenže jí přešel, ale ještě při tom spokojeně
bafal fajku.
Když mi to poprvé vyprávěli, myslel jsem si,
že děda Bužlajs musel být hluchý jako poleno, ale kdepak, děda slyšel jako rys.
Přežil jenom proto, že byl zvyklý. Ona totiž babička Bužlajsovová jednou šlápla
na hrábě, které nechal děda Bužlajs ležet na trávníku. Dostala strašlivou ránu
do čela a od té doby říkala samé nesmysly. Takže když děda Bužlajs vstoupil do
žvatlavé bažiny, byl už řádně trénovaný. Vlastně si tam připadal jako doma, až
na to vlhko.
Teď už snad
chápete, že děti na ten výlet do ukecaných hor musely letět. Helikoptéra
přistála na úpatí hory Mlčoch, kousek za cedulí: Pozor! Nevstupovat! Žvatlavé
bažiny. Nebezpečí smrti užvatláním.
Paní učitelka
Pumplnáglová s paní učitelkou Kukrdákovou rozepnuly dětem bezpečnostní
pásy a pomohly jim z helikoptéry. Všichni se seřadili na pěšince vedoucí
k horám a vyrazili. Pěšinka to byla hezká, upravená, dobře se po ní šlo,
akorát už byla z toho šlapání celá rozlámaná a tak si trochu stěžovala,
jak po ní děti šlapaly. „Au, au, au, jau, ts! C! Jauvajs!“ Dětem se to líbilo,
a tak občas dupnuly, načež pěšinka vykřikla, „Jáu!“ nebo, „sakra!“ nebo, „uí!“
Hora Mlčoch do
toho hlubokým hlasem, „Výtejté, navštivte naše horý… pojďte dál…“
Děti si výlet náramně užily. Nejvíc se jim líbila
ozvěna. Bodejť by ne. Ona taková obyčejná ozvěna u nás na Zemi je také zábavná,
co teprve na Jampadampě. U nás když v horách zavoláte třeba: Lůdajzna!
Hory vám odpoví ozvěnou asi takhle: …ůdajzna …dajzna …ajzna …ajzna. A to vám
musí stačit, víc z hor nedostanete. Možná ještě v dálce zakráká
polekaná vrána, ale to je opravdu vše. I tak to stojí za to. Ovšem
v ukecaných horách na Jampadampě když zavoláte: Lůdajzna! Odpoví hory:
…ůdajzna …dajzna …ajzna …ajzna… Co tady hulákáte?! Uličníci! Chcete, aby mi
z vás praskla lavina? …vina …ina …ina… Jděte si řvát domů! …omů …omů… Nebo
na vás uvolním kámen …ámen …ámen.
Samozřejmě, že to tak nemyslí, to ony jenom dělají
šou. Děti potom piští strachy i radostí a hory jsou rády, že děti mají radost.
Když si děti
užily výlet, vrátily se do helikoptéry, učitelky jim řádně zapnuly bezpečnostní
pásy, ukázaly pilotovi, že může, pilot se usmál, zapnul turbínu, ta se
rozeřvala a pilot klidně zvednul stroj ze země. Nikdo netušil, že přesně za
jedenáct minut se stane strašné neštěstí.
…
Helikoptéra
byla už pěkně vysoko. Děti probíraly zážitky z hor, učitelky probíraly
paní řiditelku, pilot tahal za páku a žvýkal žvýkačku. Lůdajzna dělal jakoby
nic a přitom po očku sledoval Fuflu. Fufla si hrála s Bublínou , dělala
jakoby nic a přitom po očku sledovala Lůdajznu. Mám dojem, že se jí Lůdajzna
líbil. Náhle helikoptéra drncla a naklonila se na stranu. Fufle vypadla Bublína
z ruky a pomalu se sunula po podlaze k otevřené straně helikoptéry.
Fufla si rozepnula pás, aby mohla Bublínu zvednout z podlahy. Lůdajzna si
také rozepnul pás, aby mohl Fufle Bublínu podat. Jenže helikoptéra drncnula
podruhé. Fufla se rozpleskla o podlahu a vyklouzla z helikoptéry ven. Bylo
to tak rychlé, že nikdo nebyl schopen slova. Učitelky začaly ječet. Děti byly
vystrašené a pořád ještě nebyly schopné slova. Lůdajznovi se udělalo špatně.
Došlo mu jak má Fuflu rád a že by se mu ukrutně stýskalo, kdyby ji už nikdy
neměl spatřit. V tom uslyšel hory křičet: „Pane Bože! Udělejte někdo něco!
Vždyť ona se dočista zabije. Lůdajzna se bál. Hrozně se bál. Protože už věděl,
co udělá. Náhle se postavil a vyskočil z helikoptéry. Děti hrůzou
zaječely, „Ááá!“ nebo to spíš znělo jako, „Ééé!“ Když Lůdajzna zmizel pod
helikoptérou, ještě zaslechly, jak vykřikl: „Piksló!“ a pak už neslyšely nic.
Lůdajzna se řítil dolů. Mrazivý vítr mu rval vlasy a celkem surově ho
opleskával. Lůdajzna hrůzou nemohl dýchat. Obrovskou rychlostí padal
k Jampadampě. Náhle pod sebou spatřil Fuflu. Byla z ní jenom malá
tečka. Vtom ucítil, jak ho něco objalo kolem pasu. Byl to Piksla. Lůdajzna
nevěděl, jestli opravdu umí létat a pokud ano, nevěděl, jestli ho unese. Jenom
si pamatoval, že mu při prvním setkání Piksla řekl, že létat umí. Teď se mu
dost ulevilo. Zakřičel: „Piksló zachraň Fuflu!“ Jazyk mu přitom přimrznul
k zubům. Piksla Lůdajznu objal ještě pevněji a vyrazil k Fufle.
Lůdajznovi se z toho protočily panenky, slzy mu mrzly na tvářích. Viděl,
jak se Fufla pomalu zvětšuje.
Fufla padala
po zádech, oběma rukama mačkala Bublínu a pištěla jako lokomotýva. Když uviděla
Lůdajznu, jakou rychlostí se k ní blíží, samým překvapením přestala
pištět. Nejdřív ho nepoznala, protože vypadal, jako Děda Mráz, ale sotva ho
poznala, začala pištět znova a ještě víc. Došlo jí, že se co nevidět oba
zabijí. Lůdajzna si to také začal myslet, protože už byly docela nízko a
Jampadampa se přibližovala závratnou rychlostí. Piksla ještě zrychlil.
Lůdajznovi prasknul zub. Už, už měl Fuflu nadosah. Natáhnul ruku, přitáhl Fuflu
k sobě a pevně ji objal. Právě včas. Piksla měl co dělat, aby pád změnil
na stoupání. Vymetl s nimi špičky nejvyšších stromů a zamířil
k helikoptéře.
V helikoptéře vládlo hrobové ticho, tedy až na burácení turbíny.
Vtom se náhle na otevřené straně objevil promrzlý Lůdajzna. Jen tak si vysel ve
vzduchu a pevně držel Fuflu. Fufla pevně držela Bublínu. Pak vstoupily do
helikoptéry.
První omdlela
paní učitelka Kukrdáková, potom paní učitelka Pumplnáglová a potom Fufla. Děti
nemohly uvěřit, co se právě stalo. Všichni si mysleli, že Lůdajzna umí létat.
Nikdo neměl tušení, že Lůdajznu i Fuflu zachránil Piksla. A Fufla? Ta teď měla
Lůdajznu docela víc ráda, než dřív, protože jí zachránil život.
A popravdě… i
když je oba zachránil Piksla, Lůdajzna se zachoval velmi odvážně, když pro
Fuflu vyskočil z helikoptéry.
A to vše kvůli jedné panence, které se na Jampadampě
říká Bublína.
…
Kapitola čtvrtá
O tom jak si Lůdajzna přál být robotem, až se mu to ve
snu splnilo
Od této
příhody všichni chtěli, aby jim Lůdajzna ukázal, jak umí létat. Lůdajzna si
strčil prst do ucha a poškrábal nos. To v tajné řeči znamenalo: „Budeme
létat.“ Piksla tiše uchopil Lůdajznu kolem pasu a pomalu, aby to vypadalo, že
Lůdajzna létá sám, ho odlepil od Jampadampy. Lůdajzna potom natáhnul ruku jako
Superman. Touto rukou ukazoval Pikslovi kam má letět a druhou rukou ukazoval na
prstech, jakou rychlostí. Všichni, kteří to viděli, nevěřícně kroutili hlavami
a divili se, jak je to možné.
Lůdajzna
nejdřív letěl pomalu, proplétal se mezi lidmi, pak se za letu postavil a
vyletěl vysoko do oblak, jako vystřelený z luku.
Lidé udělali: „Ách…“ a Lůdajzna jim zmizel
z dohledu. Pak se najednou objevil úplně jinde, než ho čekali.
Prokličkoval mezi domy, obletěl stoletou vrbu, ta ho šlehla proutkem a
zahudrovala: „Jedeš, lumpe…“ a nakonec přistál přesně na tom místě, odkud
vzlétl. Měl studené uši a trochu se třásl zimou.
Dokonce o něm
psali v novinách. Ty noviny se jmenovaly “Žbla-bla“ a psaly o něm:
“Látající chlapec zachránil svou kamarádku před jistou smrtí. Má rád meče a
roboty. Je to malý-velký hrdina.“
Lůdajznova maminka ten článek vystřihla a schovala,
aby si ho Lůdajzna mohl přečíst, až se to naučí.
Všichni
Lůdajznu obdivovali a každý se s ním chtěl kamarádit. Lůdajzna ale nebyl
šťastný. Mrzelo ho, že o Pikslovi nemůže nikomu říct a také to, že ho obdivují
zato, co ve skutečnosti nedokáže. Přál si být jako Piksla. Nic by ho nebolelo,
všechno by dokázal, mel by velikou sílu…
Tolik si přál být jako on, že se mu o tom začalo zdát.
…
Jednou se
Lůdajznovi zdálo, že jsou se školkou na palouku u lesa. Děti hrály:“chodí pan
Bublfífa Klobouček okolo“ (to je něco jako: “chodí pešek okolo“) a Lůdajzna
s Fuflou stavěli na kraji lesa domeček z klacíků. Klacíky na ně
pokřikovali: „Mě! Mě! Vem si mě! Ne, mě si vem, já se hodím na střechu …a já se
hodím na plot.“
Lůdajzna s Fuflou se tomu smáli a byli šťastni.
Když
vysbírali všechny klacíky v okolí, řekla Fufla: „Podívám se v lese po
nějakém mechu a nasbírám ještě klacíky.“
Lůdajzna mezitím svazoval domeček trávou. Když Fufla
zmizela v lese, objevil se na druhé straně palouku jakovlak. Bylo to zvíře
velké jako kůň, který chodí po zadních nohou. Mělo hnáty ostnité jako brouk,
širokou krokodýlí tlamu s rozeklanými zuby, ze které visely čtyři jazyky,
a bylo to zvíře vymyšlené. Jako lidé na Zemi vymysleli draky, tak lidé na
jampadampě vymysleli jakovlaky.
Jakovlak se
zastavil na kraji palouku, zařval: „Vaum! Jágrrr!“ Jazyky se mu mlátili kolem
tlamy, až z nich stříkaly sliny. Jakovlak byl jediný na Jampadampě, kdo
neuměl mluvit, protože byl velmi hloupý. Takže zapomeňte na to, že byste se
s ním nějak domluvili, aby vás nežral a ulovil si raději nějakého mumlase,
nebo žažu. Jak byl jakovlak hloupý, tak byl žravý. Sežral všechno, co se jen
pohnulo. Někdy se pokoušel sežrat i vlastní stín.
Děti
ztuhnuly, učitelky ztuhnuly a Lůdajzna také ztuhnul. To byl jediný způsob, jak
přežít návštěvu jakovlaka. Jakovlak chodil mezi dětmi a opleskával je svými
odpornými jazyky. Žádné se ani nepohnulo. Pohnula se akorát větvička ve křoví.
Jakovlak ji ukousnul a spolknul. Když usoudil, že na palouku už nic jiného
k sežrání není, vydal se přes něj do lesa. Mířil zrovna na tu stranu, kam
se vydala Fufla na mech. Lůdajzna měl o Fuflu strach, ale v tom snu se
nemohl ani pohnout, dokonce ani zakřičet, aby Fuflu varoval.
Tak se stalo,
že nic netušící Fufla, vyběhla z lesa přímo před jakovlaka. Jakovlak si
mlsně olíznul celou hlavu. Bleskově li chytil předními pařáty. Stisknul ji tak
silně, že vyděšená Fufla ztratila vědomí. Jakovlak se chystal, že si z ní
hned půlku ukousne. Otevřel strašlivou tlamu tak doširoka, že mu z ní
vypadla kostra nějakého ptáka, penál, pravítko a víko od popelnice. Zvednul
Fuflu z Jampadampy a pomalu si ji přibližoval k rozevřené tlamě. Jeho
čtyři jazyky se přitom omotávaly kolem Fufliných rukou nohou.
Lůdajzna to
celé zblízka pozoroval. Nemohl vydat ani hlásku. Snažil se zakřičet, ale
vytlačil ze sebe jen trochu vzduchu. Měl velký strach a stále větší zlost.
Velice se bál o Fuflu. Pálilo ho v krku a bolela ho hlava od toho, jak se
snažil zakřičet. Fufla už napůl zmizela v jakovlakově příšerné tlamě. Teď
už Lůdajzna zuřil. Žíly na krku měl tlusté jako prsty, byl rudý
v obličeji, měl rudé uši a zaťaté pěsti. Ze všech sil se snažil vydat
hlásku. V krku ho pálilo tak, že to nešlo skoro vydržet. Cítil chuť
železa. Vzduch, který procházel jeho stažený hrdlem, začal tiše pískat. Znělo
to, jako když někdo hraje na hřeben. Ten zvuk rychle sílil, až nakonec Lůdajzna
zařval, jako robot, kterému tank přejel nohu.
Ano, přesně
tak. Lůdajznův hlas, byl hlasem robota. Ptáci v okolí poplašeně vzlétli a
zdrhali, co jim křidélka stačila. Paní učitelka Kukrdáková leknutím začala škytat.
Paní učitelka Pumplnáglová a ostatní děti, vykulily oči tak, že nemohly
mrknout, protože měly krátká víčka.
A jakovlak?
Zajímá vás, co udělal jakovlak?
Jakovlak se nikdy nebál. Byl zvyklý, že se všichni
bojí jeho. Když Lůdajzna zařval, tak se nepolekal, ale rozhodně ho to
překvapilo. Podíval se na Lůdajznu. Jazyky mu samým překvapením zplihly. Visely
mu z tlamy, jako čtyři mrtví hadi. Vytáhnul oslintanou Fuflu ze chřtánu a
pověsil ji na větev stromu, protože si ji chtěl sežrat, až se vypořádá
s Lůdajznou a nechtěl ji válet po Jampadampě, aby nebyla olepená jehličím.
Fufla bezvládně visela na větvi, protože pořád byla v bezvědomí. Lůdajznu
ten pohled rozzuřil ještě víc. Měl pocit, že se nafukuje. Kůže ho bolela,
jakoby měla prasknout
…a najednou praskla. Znělo to, jako když se trhá
látka. Lůdajzna se opravdu zvětšoval. Jenom trochu, ale jeho kůže to nevydržela
a spadla z něj, jako hadr. Lůdajzna se překvapeně podíval na svou ruku.
Byla to ruka robota. Ocelová, stříbrošedá a krásná. Lůdajzna se podíval na
druhou ruku, na nohy na tělo…
Byl robot. Už
ho nic nebolelo. Cítil, že má obrovskou sílu. Oči mu červeně žhnuly.
Jakovlak byl tou změnou překvapený ještě víc. Sklapnul
tlamu a zamrkal malýma, hloupýma očičkama, které nežhnuly vůbec. Měly barvu,
jako nudle u nosu. Jakovlak se ani teď nebál, dokonce byl rád, že se Lůdajzna
trochu zvětšil, protože si myslel, že se aspoň víc nažere. Bleskově se
k němu rozeběhnul. Lůdajzna se rozeběhl proti jakovlakovi. Cítil, jak jeho
pevné robotí nohy otřásají jampadampou. Když se navzájem přiblížili, jakovlak
jediným pařátem zvednul Lůdajznu z jampadampy a chystal se mu ukousnout
hlavu. Jakovlak měl tak silný stisk, že hravě dokázal překousnout středně silný
strom. Mohutné čelisti sklaply…
Třesklo to, jako když se kladivem praští do kovadliny.
Zuby narazily do Lůdajznovi ocelové hlavy. Některé to nevydržely a rozlétly se
na střepy. Bylo to, jako když vybuchne granát. Kousky zubů létaly všude kolem a
zasekávaly se hluboko do stromů. Lůdajzna necítil žádnou bolest. Na hlavě neměl
ani škrábnutí. Uchopil jakovlaka za pařát a stisknul ho. Jakovlakovi pevné
kosti začaly praskat. Jakovlak pištěl bolestí a hrabal nohou. Dostal strach.
Poprvé v životě. Pustil Lůdajznu a dal se na útěk. Lůdajzna vytrhnul
pařez, jakoby to bylo stéblo trávy a hodil ho za jakovlakem. Hodil tak silně,
že zarazil pařez jakovlakovi do zadku. Ten nepřestal utíkat, ale navíc začal
poskakovat ze strany na stranu. Lůdajzna chtěl ještě sundat Fuflu za stromu,
ale to už nestihnul, protože ho maminka probudila, že musí do školky.
…
|