V prudkém dešti ostrých kapek; šedí pokrytý žal, blesk roztíná všechen zmatek; žal potácí se sem a tam.
Křivkami hrudi voda ztéká; šatstvo promáčené, jak mladá dívka látku svléká; děvče vyvolené.
Drobný zjev, dvě vlhká očka; stojí malátně, když po ní stéká slza zhořka; vzpomínky na plátně.
Krůpěje smutku se mísí s deštěm; v abstraktu, muž s bekovkou a lehké tahy štětcem; představa aktu.
A když dílo hotovo bylo; krásou oslněn, starcovo srdce života pozbylo; život naplněn.
Dech ustal s poslední čarou; zhaslá svíčka, uhodil o zem postavou starou zavřená víčka.
A to byl konec malíře co pozbyl vlastní existence; v kráse svého díla, když vnuknul světlo světa té mladé děvence; vyšší síla.
Jak jeho tvář je bledá; obloha šedivá, dar života dál předá; panna ožívá.
|