Míjíme se v nádražním bufetu na Masarykově nádraží,
já, panička z maloměsta s vikslajvantovýma botkama
co si nevinně kámoší s prostitutkama, aniž by prohlédla
účes z roku raz dva a elegance venkovskými drbnami
poměřovaná, prostě světová, jak si tak peněženku hlídám.
A ona, královna, co všechny pentle, pudry, své tělo
postupně v bazarech s city rozdala, tak dlouho padala
a v tom pádu ani nevzdechla, snad jen ruce volně rozhodila.
Prodala lásku, prodala obojek na psa, prodala zrcadla.
Možná se někdy zahlídne ve výkladech, vždyť
co jich je v celičké Praze, možná to zrcadlo matné
nadělá občas malinký poprask: To jsem, ježíšku zlatý,
opravdu já? A taková jsem bývala překrásná.
Bůhví, odkud přitáhla ta madona obstárlá, odněkud
ze zimoviště u Hlavního nádraží, možná spala
s holuby, možná v psí boudě v parku na noc ulehla.
A pořád kraluje své suitě bohatýrů, vagabundů
co noc strávili na lavičkách. A první rum je jejich modlitba.
A díkůvzdáním žiletková polévka. Nikde není polévka tak pálivá
snad proto, aby je něco zahřálo, snad, aby něco ucítili, ti štamgasti
s hejlem u nosu. A jejich královna se čepýří, a na trůně za pobryndaným
pultem se natřásá. A já nevím, proč se mě to, ach bože, tolik dotýká.
|