Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Verča (část první) Autor: Sallybill (Občasný) - publikováno 19.1.2011 (03:08:00)

   Verča byla v podstatě optimistka. Středně fandila feminismu a věřila v neexistenci Boha, jako v tu lepší variantu pro svět. Její život frčel v teenagerovských kolejích přesně a rychle jako šinkanzen.

…

   „Venduló… psst… Venduló,“ šeptala Monika. Snažila se šťouchnout pravítkem spolužačku ve vedlejší řadě.

 „Co je, trapko!?“ Vendula ještě neměla dopsáno. Právě se trápila s devítkou a se čtyřkou si taky nebyla jistá.

„Jdeš na ten mejdan k Mirkovi?“ šeptala Monika s bradou položenou na lavici.

„Eště nevim. V kterym městě zabili Waldštejna?“

„Si blbá? V Chebu, ne?“

„Ticho děvčata. Jestli jste hotové, odevzdejte práce a nerušte ostatní!“ zapůsobila učitelka zvučným altem.

„Trapka,“ špitly obě najednou. Ve třídě vzrostl klid.

Verča seděla v jiné třídě.

…

   Žužel obracel knedlík, aby se správně nasál gulášem. Bylo to jeho poslední jídlo před popravou. Koukal skrze talíř. Vypadal zamyšleně, ale v jeho hlavě právě běžel monoskop. Až si fotřík přečte tu poznámku, bude nadšenej.

„Uhni Žužel,“ Martin šťouchnul Žužela tácem do ramene a nohou si odsunul židli. Odložil tác na stůl. Zahleděl se kamsi přes jídelnu a zamíchal vzduch nad hlavou. Pak tím samým směrem odeslal frajerský úšklebek, pronesl tiché „vole…“ a posadil se.

„Tak co, Žužel… fotr tě killne , co?“

Žužel těžce pokýval hlavou, přičemž patkou dvakrát zapíchnul guláš.

  Ke stolu dorazili Pidi a Banán. Položili tácy a jali se vrzat židlemi.

„Čus Pako,“ řekl Martin a myslel tím kteréhokoli z těch dvou, „tak Žužel asi nejde.“

„Jak to?“ podivil se Pako, čili oba. Ohryzky jim přitom poskočili jako dvouválec. Žužel se napřímil, zkušeným trhnutím obtočil přezrálou patku kolem hlavy. „Mám domácí násilí.“

„To za ty cíčka?“ zeptal se Pidi. Naklonil se přes stůl a plesknul Žužela po rameni. „Vóle. Bude Sparta, co?“

„Ňák to zkus. Bude tam Jana. Furt se na tebe ptá.

„Sotva,“ zahuhlal Žužel a polknul půlku knedlíku.

   O Veronice nepadlo slovo. Byla o rok mladší a nikdo z kluků ji neznal.

…

   „Mami, já chci taky pozvat kamarády,“ žadonil Jaroušek. Seděl mámě na klíně a opatlával ji packami.

„Až budeš mít narozeniny, koupíme ti dort a balónky (Jaroušek seděl s hlavou na stranu a věnoval se přehnanému snění) a pozveš si Jiříka, Martínka…“

„Martínka nechci!“

„Ale? Já myslela, že Martínek je tvůj kamarád.“

„Martínek je blbej! Nadává mi a mlátí mě kostkou.“

No tak, Jájo! Takhle se nemluví.“ Maminka se zatvářila přísně. Jaroušek překvapeně zdvihnul obočíčko.

„Ale když on je na mě zlej…“ trval na svém, ale pro jistotu změkčil hlas i rysy.

„Ty jsi mu určitě něco udělal, viď?“

Jaroušek se dlouze zadíval na topení. Snažil se prostrčit pravý ukazovák levou dlaní. Náhle kmytnul očima.

 „A já chci dneska dort, jako Mireček.“

„Ale no tak, Jájo. Mireček má narozeniny. Hezky mu popřeješ a dostaneš kousek dortu.“

Mireček byl třináctiletý mutující klacek. Mnohem účinněji reagoval na oslovení Šagi. Mirečku mu směl říkat pouze jeho pětiletý bratr, který ovšem mnohem radši vynalézal hanlivá oslovení, za což byl Mirečkem rovněž vynalézavě a především zábavně trestán, a jeho matka. Té Mireček odpouštěl leccos díky instinktivní vděčnosti za dar života.

…

   „Podívej Mací, takhle dáš nohu…“

Verča předsunula pravačku. Přikrčila se.

 „A takhle…“ jemně zvedla špičku, až se gumový špalek na patě přitiskl k asfaltu, „pomalu začneš tlačit a přeneseš váhu na pravou.“

 Vrrz!

Verča dokončila brzdný manévr, prudce se otočila a darovala jeden triumfální úsměv Marcele. Ta přijala dar rozpačitě.

„To nedokážu.“

 Stála na krajnici. Kotníky se jí chvěly. Gravitace ji krutě zesměšňovala. Navzdory dvacetiminutové pečlivosti, kterou si vylepšila obličej, nevypadala sexy, a co hůř, věděla to.

   Jízdu na bruslích už celkem zvládla. Teď se chtěla naučit brzdit. Už ji nevyhovovalo rozplácávat se o ploty, namotávat kolem značek… Ačkoli sestřelit brzdným manévrem pěkného kluka, mohl být slušný konverzační začátek, ostatní brzdné cíle nestáli za nic. Naštěstí její nejlepší kámoška uměla brzdit perfektně. Dnes se dokonce zdálo, že brzdí mnohem radši, než jezdí. Projevovala při brzdění jakousi zvrácenou radost. Rozjela se jako blázen, dupla na patu “vřísk!“ a načmárala třímetrovou vlnovku na silnici.

 „Vidíš? Nic to není.“

Rozjezd. Dup. Vrrz… křach!

Gumový špalek se vytrhnul z paty brusle a odhopkal přes krajnici do trávy, vstříc dobrodružstvím, která nám zůstanou navždy skryta.

   „Verčó!“ Marcela přestala vrávorat, čímž se jí ustálil obraz, což způsobilo, že se jí situace jevila zcela přehlednou. Pomocí základní geometrie určila místo průsečíku osy “a“, po které se pohybovala Verča celkem slušnou rychlostí a osy “b“, po níž se pohybovala červená škoda 120 s hustě nabytý vozíkem, rovněž slušnou rychlostí. Co čert nechtěl, průsečík ležel vprostřed křižovatky. Kromě tohoto výpočtu, stihla Marcela dvakrát mrknout a jeden nádech.

   Verče se zúžily panenky. Za jiných okolností by byla hrdá na rychlost, s jakou zjistila, co se stalo. Bylo podivuhodné, že ačkoli se nacházela na jiném místě než Mací, stanovila místo průsečíku téměř shodně. Na rozdíl od ní, však stihla v mysli přehrát několik nejzajímavějších pasáží svého života.

…

   Roman Sivák dlouze potáhl z balené cigarety. Oranžový žhavík, velikosti stoptlačítka v lokomotivě, zapraskal jako dubové poleno. Roman spokojeně zachrchlal. Zřejmě přitom malinko fouknul do cigarety, protože jinak si nelze vysvětlit, že se onen žhavík oddělil od mateřského tělesa, načež se zřítil do hlubiny, jejíž dno obýval Romanův klín. Roman dobře věděl, a nikdy na to nezapomínal, že poklopec na těchhle kalhotách nejde zavřít.

   Zmocnila se ho panika. Věděl, že to, že nic necítí, ještě neznamená, že jeho slabiny, nezachvátil požár. Současně dupnul na brzdu a sklonil hlavu. O geometrii nevěděl skoro nic. Nevěděl ani, kde se nachází Madagaskar a neměl nejmenší tušení, že se právě chystá svojí stodvacítkou zmasakrovat jistou adolescentku.

   To by ovšem osud nesměl být tak často jmenovaným pojmem, aby vynechal příležitost, pohrát si s jinak fádní a předvídatelnou událostí, jejímž hlavním cílem bylo vyprodukovat jednu čerstvou mrtvolu a zbrusu nového chovance nápravného zařízení. Protože, co jiného mohlo způsobit, že při brzdění bouchla levá přední pneumatika, ze které se kordon teprve začínal klubat a ne pravá, ze které se už se téměř vylíhnul?

   Následkem tohoto osudového zásahu Roman strhnul volant doleva. Jestli osud počítal s Romanovým řidičským umem, se lze jenom domnívat. Zajímavé je, že pro bod průsečíku tato událost nebyla nijak podstatná, neboť ten se jenom nepatrně posunul. Dokonce ani na ose “a“ po které se pohybovala Verča téměř konstantní rychlostí se oproti původnímu plánu nic nezměnilo. Zato na ose “b“ se okamžikem výbuchu počaly události vrstvit jedna na druhou.

 Prásk! Volant, který se při brzdění snažil Romana obejmout, se cuknul doleva, rovněž celé auto napadlo na levou stranu. Roman se přestal zabývat hypotetickým požárem. Něco na pozadí mysli mu říkalo, že by bylo dobré čelit teď mnohem reálnějšímu nebezpečí. Ačkoli instinkt na něj řval: „Strhni to doprava!“rozum, uvyklý lži a klamu, ho donutil udělat opak.

   Nebrzděná oj tunového dezolátního vozíku s pozůstalostí uhynulé babičky vycítila příležitost být první a mocným rýpnutím do zadku se pokusila odkopnout škodovku z cesty. Ta na pobídku reagovala úhybným manévrem vlevo a následným obratem na střechu. Spřažení soupravy bylo pevné. Jakoby ho spojil sám ďábel. Vozík byl obratem škodovky vymrštěn do vzduchu, čímž provzdušnil zatuchlou pozůstalost, načež důrazně dopadl na zem, jako Odinova sekera. Zatímco se zvenku zdálo, že se škodovka obrací, Roman to viděl trochu jinak.

    Padesátšest vajec v košíku na sedačce vedle něj se náhle vzneslo i s košem, aby se rozprsklo o střechu vozu. Roman se pochopitelně vznesl taky, protože jako správný chlap, nepoužíval bezpečnostní pásy.

   Několik milisekund potom, co auto dopadlo na střechu se s kombinací křach a puf rozdělilo boční okénko na třpytivé čtverečky, což bylo dobře. Neboť vtom samém okamžiku, se tím samým okénkem chystal vylétnout kompletně nagelovaný Roman, jako kukačka v hodině dvanácté, poháněný odstředivou silou. Ačkoli se spíš vyplazil, jako slimák. Ovšem, rychlostí kukačky.

   Teď teprve v poloze na břiše s hlavou zvrácenou, aby mu nic neuniklo, si všimnul Verči. Vzhledem k tomu, že ji pozoroval z nejspodnějšího myslitelného bodu, mu připadala větší, než skutečně byla. Navzdory tomu, že zachovávala přikrčenou pozici.

   Po prvních pár metrech mu bylo jasné, že se minou. Trochu se ho dotklo, že ho ta holka přehlíží. Se zaujetím, jaké ještě u nikoho nepozoroval, hleděla kamsi za něj a jeho si snad ani nevšimla. Mnohem větší starost, mu ale dělala značka “Dej přednost v jízdě“, kterou ta holka evidentně nerespektovala. Netrápil ho význam značky, ale její umístění. Měl nejasné tušení, že jestli to takhle půjde dál, mohla by mu masívní ocelová trubka rozpoltit lebku. Takto zadumán v poloze letícího Supermana minul svištící Verču.

   Ta na rozdíl od Romana věděla velice dobře, do čeho jde. Okamžik, kdy zjistila, že jí čeká prudká srážka s pojízdným vetešnictvím, byl na žiletku vzdálen od okamžiku, kdy si její brzda vzala tak nečekaně volno. I tak se ještě pokusila zabrzdit. Taková marnost. Verča předpažila jako věštkyně. Doufala, že jí lámající se paže poskytnou jakous takous deformační zónu.

Náhle explodovala jedna z pneumatik toho vozu, jenž jí měl co nevidět vzít na projížďku po věčných lovištích. Verča se lekla, jak to jen jde ve vysoké rychlosti na bruslích. Čili nepatrně s sebou trhla. Zbytek úleku se vyřádil na vnitřních orgánech. Auto proti ní náhle s vřískotem odbočilo a jako zkušený judista přes sebe přehodili tažený vozík, následkem čehož se celý náklad vznesl do vzduchu, kde se rozdělil na jednotlivé skříňky, poličky, polštáře, deky a matrace. Verča si na malý okamžik, než vozík v drtivé porážce s děsivým rachotem dopadl na zem, připadala, že se vznáší spolu s těmi věcmi. Znenadání před ní stála peřina, jakoby gravitace byla jen směšná teorie. Vlhká, tlustá peřina udeřila Verču do celé postavy, čímž se vše neuvěřitelně zrychlilo, aspoň Verče to tak připadalo. Obalená peřinou přerazila letící poličku. Pak se naopak vznesla ona, aby překonala torzo vozíku a padla zády na matraci se skvrnou, která tvarem a velikostí připomínala Austrálii. Za krkem to slyšitelně křuplo.

…

   Dydy potřetí tisknul zvonek. Banán si pohazoval kamínkem, který sebral s okraje chodníku. Koketoval s představou, že ho hodí do okna. Bohužel Šagy bydlel v pátém patře, což znemožňovalo jistotu, že se trefí a pokud by se trefil, že to jenom ťukne. Konečně zavrčel elektrický vrátný.

   Když kluci vystoupili z výtahu, Šagy stál v pootevřených dveřích. Z bytu sálal Hip-hop, zpoza Šagyho vykukoval Jaroušek.

   „Čus prcku,“ řekl Banán a natáhl ruku, aby Jarouška zatahal za vlasy.

„Ti ho vaši nechali doma?“

„Jo!“ seknul naštvaně Šagy. „Padej do pokoje, smrade!“ ohlédl se za prckem.

„Já to řeknu mámě,“ protáhl Jaroušek jak nejchudáčkovatěji dovedl.

„Tak si řekni,“ obořil se na něj Šagy.

„Hele, nech ho…“

Banán byl měkota. Jarouškovi ukřivděné obličejíčky na něj působily.

„Pojďte dál, kluci.“

 Šagy nechal Jarouška Jarouškem. Spokojil se s tím, že ho přimáčkl na dveře od koupelny, když kolem něj procházel.

   Dydy chytil Šagiho za rameno vlhkou rukou. „Už je tu Monča?“ zašeptal a zatvářil se prohnaně.

„Dávno vole, i s Vendy a Luckou,“ odpověděl Šagy a zatvářil se ještě prohnaněji. Oba se podívali na Banána. Banán zrudnul.

„Lucka je tady?“ zeptal se jako idiot a polknul tak hlasitě, že Rudymu, který byl od narození jezevčík, vypadnul z huby jazyk. Doposud Rudy trpělivě seděl s roztřeseným ocasem v očekávání, až na něj přijde řada s uvítáním, ale Banánovo hlasité polknutí ho přimělo domnívat se, že se zde podává potrava a neovládl se.

   Kluci prošli kolem Rudýka, popleskali ho po hlavě. Rudýk se usmál a schoval jazyk.

„Jé, ahój,“ pozdravili sotva nakoukli do obýváku, který byl přeskládán pro potřeby narozeninového mejdanu. V křesle pro dva se hustila všechna tři děvčata.

„Čau,“ pravil Banán napříč oktávami. Díval se přitom na Lucku.

„Píp,“ odpověděla Lucka se sklopenýma očima. Holky, tedy až na Lucku se rozhihňaly a dehonestujícím pohledem oskenovaly Banána. Ten měl pocit, že mu rozpálený obličej zapraská a odskočí od lby, jako struska od sváru. A to si říkal, že bude hlavně v pohodě.

   „Kde máte Žužela?“ ukončila Vendy mučení.

„Žužel asi nepřijde,“ Banán se ochotně chytil lana. S uspokojením zaznamenal, že mu chladnou uši. „Ehm… Úča ho nachytala, jak hulí a ještě mu našla cíčka. Dostal poznámku jak prase.“

Holky zkrušeně pokývaly hlavami nad tou tragédií.

 „Tý vole…,“ řekla Monča a dodala: „No, Jana stejně nemůže,“ načež se kluci rozkývali a počali Mirečka, tedy Šagyho obdarovávat ledabyle zabalenými balíčky.

   Jaroušek tam byl tak nějak zčistajasna. Snažil se procpat hlavu přes bariéru těl, co nejblíže k dárečkům.

„Ukaž, ukaž,“ nervózně podupával oběma nohama současně.

…

   Verča zvedla svůj zadek z vlastní hlavy a pomyslela si: „Tý jo, už jsem myslela, že to nepřežiju.“

„Hmm, to znělo, jako bys to přežila,“ uslyšela za sebou posměšný hlas.

„To jsou fóry,“ odpověděla Verča hlasem, který dával najevo, že už má věci zase pod kontrolou a ohlédla se na celkem pohledného mladíka. Svižně se postavila, ještě, že tam byla ta matrace, a rozjela se k Marcele. Přitom podivně kroutila rukama nad hlavou, aby dokázala, že jí nic není. Mací, ta mrcha, se na ni ani nepodívala. Civěla přes ni na toho kluka. Trapka. Za prvý zrada a za drutý, toho kluka viděla první. Verča se otočila, jestli ten kluk opravdu stojí za takové třeštění a ejhle…

   Kluk seděl na matraci a na místě, kde před chvílí ležela, si někdo čichal k vlastnímu zadku a velmi zdařile ji imitoval. Kluk se usmál a rozpustile jí zamával. Podívala se na Mací. Už jí bylo jasné, kam civí. V tu ránu jí bylo jasných víc záležitostí, ale většinu odmítla přijmout. Zkusmo se zakroutila v bocích, zastřihala lopatkami… nic. Vytáhla poslední trumf a zakroutila krkem. Nic. Necítila naprosto žádnou bolest. Dala tempo a setrvačnou silou dojela ke klukovi. Ten poklepal na matraci vedle sebe a Verča se posadila zády k vlastní mrtvole. Otočila se, takhle se ještě neviděla. Popravdě, takhle se ještě nikdo neviděl, neboť tato pozice byla neslučitelná se životem.

   „Máma mě zabije!“ vypískla plačtivě, načež si schovala tvář do dlaní. Chlapec vedle ní nasadil udivené obočí.

„Hele… to se podá,“ pravil chlácholivě.

„Hovno se podá! Jsem mrtvá!“ vykřikla Verča naprosto vztekle.

„No, statisticky ještě nejsi mrtvá.“

„Cože!?“ Verča se otočila, aby popatřila na své bývalé tělo, stále k němu cítila majetnické pudy. „Statisticky? Kdo ty vůbec jsi? Jsi anděl?“

„Ne. Jsem Syn Boží,“ řekl, jakoby ani nebyl schopen předchozí rozpustilosti.

„Jako Ježíš jo…? To ti tak žeru.“

„Hele, brzdi. Tohle není sranda.“

„Kdybych mohla brzdit, tak se s tebou teď nebavim,“ odsekla Verča a v jejím hlase bylo znát víc respektu.

Kluk si poposedl. „Jsem Syn Boží,“ laskavě se na ni usmál, „ale nejsem Ježíš.“

   Verča se to pokusila pochopit, což ji přivedlo k tomu, že je mrtvá a za jakých okolností zemřela. Ovládl ji vztek.

   Dneska. Měla dneska a to se mělo proměnit ve včera. A měla zítra. Prokazatelně měla zítra. Naprosto automaticky. Dokonce s jistotou počítala s mnohem vzdálenějšími časy. Měla starosti, kterým se chtěla vyhnout. Ale ne takhle. Najednou chtěla zpátky svoje starosti. Toužila po nich.

 Takže tohle jí udělal Bůh? Za to, že v Něj nevěřila? Ten kluk se na ni díval, jakoby jí četl myšlenky. Zdálo se jí, že pokýval hlavou, když jí to napadlo.

„Ty hajzle! Jsi hajzl po fotrovi!“ křičela na něj. „Co jste mi to udělali?! Chudák moje máma, ta to nepřežije.“

 Veronika se zaslouženě rozplakala. Celý svět se rozpustil v křivdě. Zůstala sama, jako nikdy v životě. Poprvé ve smrti. O to intenzivněji cítila blízkost onoho …Božího Syna. Upřímně ho nenáviděla. I za to, že byl jedinou blízkostí.

„Proč jste mi to udělali?“ provzlykala přes dlaně.

„My?“ podivil se chlapec.

Nenávistně na něj pohlédla, „Je snad Bůh všemocnej, né? Všechno přece řídí. Každej prd je z jeho vůle.“

„Počkej. To si snad myslíš, že ti Bůh urval brzdu?

Veronika se chvíli tvářila bezradně a pak vyhrkla: „Ale mohl tomu zabránit. A jak víš, že se mi utrhla brzda?“

Syn Boží pokrčil rameny a s omluvným výrazem vykonal gesto, jež mělo Verču přesvědčit, že Bůh ví všechno, a pak už zcela chlapecky řekl: „Podívej, Veroniko, ta brzda měla vadu materiálu. Guma byla špatně odlitá. To se prostě stává. Prostě nevydržela ten nápor a utrhla se. Za to Bůh přece nemůže.“

„Ale když to věděl, měl tomu zabránit. Co jsem mu udělala, že mě nechal zemřít …a co moje máma? Kdyby nás miloval, zachránil by mě.“

Poslední větu pronesla Verča s dospělou rozhodností. Syn Boží vzdychnul. Z Jeho dechu bylo cítit marnost, utrpení a lásku.

…

   Šagy chytil Jarouška oběma rukama za hlavu. Chytil ho pevně. To dělával, když ho potřeboval zklidnit.  Byl to naprosto logický úkon se stoprocentní účinností, jehož hodnotu nijak neovlivňovalo, že ho Šagi prováděl rád.

   Jaroušek ztuhnul. To ho naučila evoluce jejich vzájemného vztahu. Všechny pohyby, které by nyní, zcela přirozeně pod vlivem vzteku z bezmoci vykonal, hrozily výrazným zhoršením současné situace, na což ho v minulosti jeho tělo pokaždé upozornilo.  Jediný pohyb, který mohl dle libosti vykonávat, aniž by mu hrozila jakákoli újma, byl pohyb očí. Tuto možnost Jaroušek nikdy nenechal ladem. Nutno říci, že se tím v očích jistých extrémních povah zesměšňoval.

   „Pusť ho, debile!“ štěkla Vendy. Jaroušek vycítil bezpečné místo, a jakmile sevření povolilo, zmizel a v tu samou chvíli se objevil na Vendině klíně. Ta ho s přirozenou samozřejmostí přijala a počala konejšit.

   Kluci usazení na gauči s metrovým rozestupem se dotýkali koleny. Nešlo však o akt náklonnosti. Pouze tím dávali najevo: “Tady to koleno a tohle je moje a ten metr mezi tím, je můj osobní, soukromý prostor.“

Tvářili se, že drží basu Šagym a že jsou v naprosté pohodě. Dokonce v takové pohodě, že by dokázali okamžitě usnout, kdyby na to přišlo. Ale přeci jen měli starosti. Neustále pomocí různých úhlů pohledu, stínů, zrcadlových ploch, reakcí okolí zjišťovali, jestli jejich rozkrok vypadá dostatečně vkusně. Své počínání se pak snažili maskovat vtipem.

   Šagy pochopil, že bez podpory samic se neobejde, navzdory tomu, že jsou v jeho bytě, na jeho narozeninách. Posadil se mezi kluky.

„Pocem prde,“ pokynul Jarouškovi smířlivě.

Ten se na něj nedůvěřivě podíval přes balíčky na stole.

„Tak pojď…“ řekl šagi měkce, přičemž se významně podíval na dárky. Vendy povolila sevření.

„Tý jo!“ Jája nervózně zdolával obal. Šagi dával pozor, aby destrukce nezasáhla dál.

„Tys dostal knížku o autech!“ vzrušeně vykřiknul Jaroušek.

„Počkej, počkej, počkej!“ Šagi uchránil knihu před upatláním. „Večer si jí budeme prohlížet, jo?“

Jaroušek se uklidnil. Věděl, že Mireček nekecá.

„Dík,“ pohlédl Šagy na Banána, „fakt skvělý.“

Banán se zapýřil a zapumpoval ohryzkem.  Ten větší, o dost větší balíček nechal Jaroušek nakonec.

„Opatrně,“ mírnil ho Šagy.

Jaroušek byl jediný v místnosti, pro koho byl obsah překvapením.

„Koláčky?“ podivil se.

Ostatní zajiskřili očima a věnovali Dydymu uznalý pohled.

Mirečkova máma jasně řekla: „Žádnej alkohol. Rozumíš? …a žádný hulení.“

Ten dovětek řekla jen tak pro pořádek. Nepředpokládala, že by Mireček něco takového prováděl. Nicméně, už to bylo vyřčeno a Mireček byl poslušný chlapec. “Žádnej alkohol a žádný hulení“, to si pamatoval přesně. Jako to, že nepadlo slovo o koláčcích.

…

   Verča seděla, objímala kolena, přemýšlela.

„Co jsi to říkal? …že ještě nejsem statisticky mrtvá?“

Otočila se, aby zkontrolovala svoje tělo. Příšerná pozice.

„Rozhlédni se,“ vyzval ji chlapec.

Verča se rozhlédla. Neuvěřitelné. Tohle viděla jenom ve filmu. Tedy, v několika filmech. Postavila se, aby měla lepší přehled.

„To se zastavil čas?“ Fascinovaně sledovala dokonale statickou scénu.

„Ne, to zrovna ne. Spíš tvůj čas se téměř kolmo odrazil od všeobecného času …v jistém okamžiku,“ dodal a ukázal na její tělo.

Veča si rozepnula brusle a naboso vyrazila na průzkum.

„Ne! Nedělej to!“ vykřikl chlapec.

Verča se zarazila. Právě se chystala dotknout Monči.

„Proč ne?“

„Hele, pojď raději zpátky. Já ti to vysvětlím.“

Verča se vrátila a posadila vedle něj.

„Mohla bys jí ublížit. Víš? Kdyby se čas zastavil, jak sis myslela, nemohla by ses pohybovat. Vzduch by se stal pevnou hmotou. Kdyby se čas zpomaloval z nynější úrovně, začal by se vzduch projevovat jako voda. Stále by houstnul, až by úplně zatuhnul.“

Verča se zatvářila nechápavě.

„Takhle. Částice vzduchu jsou schopné jisté maximální rychlosti. Takže, pokud se budeš chtít pohybovat rychlostí, jen o málo větší, nepůjde to.“

Verča obezřetně pokývala hlavou.

„To je jedno,“ mávnul Syn Boží rukou. „Hele, kdybys třeba támhle kámošku píchla prstem do tváře, a nemusela bys nějak tlačit, ona by to vnímala, jako by jí někdo střelil gumičkou. Zkrátka. Ty jsi proti ní rychlá jako střela a podle toho se musíš chovat. Kdyby sis teď před ní stoupla a vydržela tak půl hodiny, než odejdeš, ona by měla pocit, že se jí něco mihlo před očima.“

   To je úžasný …a je nás tu víc?“

„Ne. Ty ses odrazila na svojí trasu. To bys musela třeba nabourat v autobusu plným lidí, nebo spíš zahynout při výbuchu bomby. Tam je pravděpodobnost nejvyšší. Jde o to, že k odrazu musí dojít ve stejném okamžiku, aby ti lidé mohli …být spolu. Desetina sekundy je nepřekonatelná vzdálenost.“

„A co teď jako…?“ Verču opouštěl údiv a na uvolněné místo se zcela přirozeně začaly vracet sebelítost, strach a nenávist.

   Za života Boha hlasitě popírala, neboť její představa o něm se neslučitelně rozcházela s krutostí světa. Teď se zčista jasna ocitla v situaci, v níž nedokázala jakékoli popírání ospravedlnit. Znovu se rozplakala.

   Syn Boží seděl tiše vedle ní. Dával jí čas. Nechával ji vstřebávat.

…

   „Jarine! Tenhle ne!“ Šagy vypáčil Jarouškovi koláček z klepítka. „Tenhle je …pálivej.“

„Pálivej?“ podivil se Jaroušek nedůvěřivě.

„Jo. Tyhle jsou pro tebe.“

Podal mu koláček ze sloupečku označeného lístkem “čisté“. Šagy předpokládal, že mu Jaroušek zůstane na krku, a tak Dydyho instruoval: „Řekni bráchovi, ať udělá ňáký čistý, kdyby tu byl Jája.“

   Dydy měl staršího bratra Zdeňka. Zdeňek měl značný smysl pro humor. Měl svůj smysl rád, proto ho často podporoval. Přírodními prostředky, samozřejmě. Když se dozvěděl, že se Dydy chystá na narozeninový mejdan, navrhnul mu, že by mu mohl upéct nějaké veselé koláčky. Zdeněk se v koláčcích vyznal. Šagy a spol. o tom věděli své.

   Šagi poplácal Dydyho po zádech a řekl: „Dík.“

Spiklenecky se usmál a nechal krabici s koláčky kolovat. Jájovi neuniklo, jaký zájem ty pálivé koláčky vzbudily.  Cítil se podvedený. Ty koláčky ho začaly zajímat. Umínil si, že aspoň jeden ochutná.

Trpělivě vyčkával. Pozoroval, jak nesmělá sešlost rychle zařadila bujaré veselí. To se mu náramně hodilo. V nestřežené chvíli, zaměnil dva koláčky na sloupcích, načež odkráčel na záchod, nevinnost sama. Když se vrátil, zatahal tancujícího bratra za opasek.

„Mirečku, já bych chtěl ještě koláček.“

Šagy zanechal pohybů. Sklonil se nad stůl a nemilosrdně ukázal prstem: „Tenhle.“

Jaroušek dal hlavu na stranu a řekl: „Dobře.“ Jeho hlas byl klidný a vyrovnaný.

Zakousl se do koláčku. Nepálil. Dokonce ani nebyl moc dobrý. Jája se obával, že by se prozradil, kdyby ho teď odložil.

„Víš co?“ zeptal se Šagy. „Nechceš pustit nějakou pohádku?“

Jaroušek s plnou pusou pokýval, že ano.

„A co chceš?“

„Spajdrmena.“

…

   „Kdes byl?“ zeptal se Dydy Šagyho.

„Pouštěl jsem bráchovi v pokoji dývko.“

„Ty vole, vyvětrej tady …je nafuníno.“

Šagy otevřel dvoukřídlé okno a opřel se o parapet. Blaženě nasál čerstvý vzduch. Dydy se opřel vedle něj.

„Chceš koláček?“ zazubil se.

„Dej sem.“

Dydy zapadl dovnitř. V zápětí se objevil s plnou pusou a koláčkem v ruce.

„Na.“

   Takových úžasných věci se dělo venku. Listí na stromech se pohybovalo, lidé na ulici se pohybovali, auta nevyjímaje. Celé to nějak souviselo se zvuky a vůní ulice. Kluci se od té scenérie plné skrytých významů nemohli odtrhnout. To neuniklo pozornosti jejich přátel, kteří se začali zajímat.

„Na co tam čumíte? Pojďte k nám a zavřete, už je zima.“

Kluci úmyslně nereagovali. Hlavy v okně se počaly množit. Těla se na sebe skládala.

„Hele, hele!“ Banán ukazoval dolu, stranou běžného pohledu.

Všichni se podívali, kam ukazuje.

Černý nohatý pes se zamotal do vodítka. Jeho postarší páníček se ho snažil vyprostit, čímž to nebohému zvířeti vůbec neusnadňoval. Pubescenti se hlasitě rozesmáli. Pán přestal psíkovi pomáhat. Zaměřil epicentrum veselí, cosi zlostně zamumlal a začal smotaného hopkajícího tvora táhnout za nedaleký roh domu, aby unikl zrakům posměváčků.

   Okno vedle nich se otevřelo. To poznal Šagy neomylně. Vrzalo přesně, jako okno v jejich pokoji. Šagy se marně vzepřel na loktech. Hromada těl jenom lehce zapružila. Zažil jeden z nejhorších propadů nálady …a také nejrychlejší. Vyschlo mu v krku. Náhle se na okraji vedlejší zdi objevila Jájova hlava. Byla mnohem výš, než  Šagy čekal. Měla červené oči a smála se.

„Zalez! Okamžitě zalez!“ sípal vyděšený Šagi.

Jája stál na okně. Teď už měl pozornost všech ve vedlejším okně, i několika občanů na ulici. Všichni si svorně přáli, aby slezl a také mu to dávali najevo. Jája je docela chápal, dokonce měl i nutkání jim vyhovět, ale věděl, že až jim dokáže, že je “Spajdrmen“, změní názor.

Poznámky k tomuto příspěvku

magie_esence (Občasný) - 19.1.2011 > Body: 5 <reagovat

čtenář piškumpré - 21.1.2011 > Fakt sranda :))) <reagovat

miniBara (Občasný) - 27.2.2011 > Body: 5 <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + sedm ?