Mám
vztek a tak píšu,
ten smutek a beznaděj řve mi do uší,
a nad celým světem duchem pláču
snad víno v srdci žal mi přehluší.
Žal nad vším co mi v světě smrdí
pomluvy, nenávist, vraždy a války
a z pánů tam nahoře co dolů prdí
s bolestí utíkám v toulavé dálky.
Kam skrýt se, a vlastně před kým?
Co život skýtá tam dole nám?
Cynismem hýřit, snad radostným,
jak děvka svou duši prodávám.
Nemíti citu a nemíti žalu
to by se leckdy hodilo
a tak se mácháme v života kalu
když s životem pouto zradilo.
Marnost nad marnost,
všechno jest trápení ducha
pískat si jak mi zobák narost
v lásku však touha neutuchá.
Ať nedospělí či dospělí,
ať chudák jsi, neb boháč a pán
všichni sejdem se v hlíněné posteli
konečně jedno vše bude tam.