Komorní
scéna
V
nekonečné touze dotýkám se listu. V ševelící
hladině, spící krása jediné. Nechte
si své hrdiny. Vítr si hraje s mými vlasy v
šátku. Vyměnil jsem vše za ticho, za šum řeky, za
krásu okamžiku. Všude toulají se páry. Jsem
sám. Pode mnou je hodně tmy. Vzduchoprázdna. Jen
šum řeky. Žluté světla, ocelový most, rychlý
proud. Neskutečně jemné stíny. Vše chce
své. Dost. Minulost je žhavá. Chladí
mě vánek noci. Avšak v černé kávě bez
sklonu ochladit stále piji svou krev jí. Voda
proudí dál. Čím? Čím jsem se
stal. Odrazem v graffitu. Míjím pár, je
jako stín. Další stín, velikostí svou
zve mě z lampy. Silný proud. Komorní
scéna. Ornamenty stínu jdou hloub. Klopýtám
na říčních kamenech. Budu sám? Všichni
budou pít. Vše. Něhu. Odiv žbluňknutí. Nikoho
a nikdo nenutí. Svoboda a její pocit. Prázdná
číše. Klacík. Krok. Jsem
a tisíckrát byl a jsem poprvé. Každý
je jiný. Dokonale mi padla. Já,
obnošený. Už Dobrou ti lásko.
|