Relata
refero
Cit
Zvoní trolej v suchém květu
co jiskří v městě, výšině
prská zprudka ostrou větu
o světě blesku
nevinně
Píská světýlko
září
ječí měkce v snáři
jako v dlani
Na.hoře
Nacházím žal v papíře stromu,
bez odpovědi milé,
co už není má.
Najít v sobě domov,
najít, se smyslem,
jenž mě dojímá.
Nelze.
Duše má hyne, ztracený.
V sobě najít kořeny.
Jako bezová tříska ležící
v pilinách.
Jako lesy mlhy v stříbřitých dolinách.
Smutná barva duhy uvnitř tebe.
To je láska
Ty úlomky ticha hladí mne jako cáry
mokré vůně mezi horstvem.
Jako hudba listí a tóny živých
soch.
Jako světlo nebe a slunce hořící touhou.
Jí
Jsi vedena vodou
řeky hukot
mou silnou touhou
srdce tlukot
Slyšíš tok mých myšlenek?
Pramení z lásky a směřují k tobě.
Jsou vláhou pro mysl,
přinášejí smysl.
Tebe.
Až, na nohou mě zebe.
Rosa... každá její kapka.
Je stříbrem ozvěny tvého hlasu.
A každý pramen lesní je tvůj pramínek
vlasu.
Každá Kapka deště je tvůj polibek a kráse
tvé na průtrže vzpomínám
Cítím se sám.
Párou z horkého čaje se odíváš.
Jen nalehko znovu ucítit tvou vůni a zmizet!
Bouře
Kameny nebe děsivě duní,
rodí se v jisker tůni,
a prší ozón
a ty cítíš jeho vůni
Náhle světlo se tmou rodí a
šum lijáků se hromem brodí,
bílé cáry v těžkém nebi
mračna sedí
To rosa pekla padla z výšin,
zbarvila města do ztěžklé mědi.
Vichr rve a proudí svůj vztek,
jenž zračí se na okapech,
jako slzy mocné,
jemně klouzají po skle tabuli,
píší bezbarvou křídou,
kalíšky bouře vřou až se půlí,
a pulci tlustí rodí se z nebe
až
i trávu zkropenou strach zebe.
Noc.
Zornice se rožšiřují,
děs z náhlého bíléh
přízraku,
stromu jenž vzrostl z nebe
a nikdy nezakořenil,
a
sám
bez zraku,
oslepen,
pokácen v hromu,
a s vůní bílého dřeva,
mizí zavčas v tisíceré ozvěně,
a další blesku réva
zponáhla
roste.
Nehledejte smysl.
Ticho a šepot deště.
Vše jde dál.
Zvonkohra světla
a poslední tón...
Parno
je neohrabanému slonu
jenž
troubí na žhnoucí trávě
co
rozpouští se v kávě
bez
sklonu ochladit.
A
barevní brouci v slunci září
běhají
po rovině
a
můj odraz ve tvé tváři
jeví
se tak nevinně.
A
slon klepe se
ne
však zimou
roznáší
lidské depeše
co
stejně časem zhynou.
A
Barevní brouci plynou...
| 
