Stála jsem v závoji z pavučin, vedle zhublé Liby, v obdivu zástupu užaslých. Vlhkým teplem se rozezněly zvony. Liby umírala. Vybrala si mě, věděla, že se o její ošklivé děvčátko postarám. Že mu dám lásku a něhu, kterou do dospělosti zkrásní, i když svoji hadrovou panenku ze své náruče nikdy nepustí. Vzala jsem si ženu s dítětem v kostele. I přesto, že mě přitahují muži, i přesto, že jsem agnostik. Mladý farář v odéru zatuchliny porozuměl. Překročil své řády. Věděl, že zpečetěním tohoto sňatku zachrání malé děvčátko. Věřící Liby se zpovídala denně. Když jsem odcházela z poslední zmarněné hodiny katechismu, ve svatebních už šatech, zapadla jsem v katakombách kostela do zvláštní duhové bažiny. Mezi dva velké oblé kameny. Kostelník mě tam našel a podal mi kruh s klíči. Zvony zněly. Davy utichly. Před oltářem, v duhově do pasu obarvených svatebních šatech, vnímala jsem poslední lesbické touhy Libiny. Pavučinový závojíček zachvěl se zrychleným dechem představ. Náhle do mého vědomí proniklo zakrákorání. Té slepice, co si u nás na zahradě hraje na kohouta. A já si ještě ve svém jediném svatebním snu stačila pomyslet: Je třeba zabít kohouta...
|