|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Přilétá motýl. Zvětšuje se proti slunci. Obrátím dlaň směrem k nebi. K mému, jen lehkému překvapení, dosedá. Veliký krásný motýl. Jeho barvy jsou syté. Hnědá a modrá. „Podívej…“ šeptám. „Motýli ucítí nektar i na sto kilometrů…dej mu napít.“ šeptá on, jako by bylo běžné dávat motýlům napít vína. Podívám se na číši s nádherným rudým třpytem v jedné mé ruce. Pak na motýla na dlani mé druhé ruky. Pak trošinku, jen tak maličko, do té dlaně kápnu. Vidím ho jasně a zřetelně. Stočený sosáček zprudka vymrští. Vnoří ho do kapky a celou ji dychtivě vysaje. Jako by celý život nedělal nic jiného. Nedá mi to. Ještě maličko ukápnu. Znovu vysaje celou opojnou kapičku. Znervózněle šmejdí sosáčkem v prázdných rýhách mé dlaně. Čím dál rychleji a čím dál nervózněji. A já znovu podléhám jeho dychtění. Znovu dolévám. Vím, že to nemám dělat. Překročili jsme mez. Už na ničem nezáleží. Vím, že tohle nepřežije. Dopřávám mu konečnou extázi. Nic už nezachráním. On to měl být, kdo měl vědět, kdy přestat. Sosáček mu teď visí docela klidně. Nestočí ho ani, když se pokouší vzlétnout. Podaří se mu to. Těžce se odlepí od mé dlaně. Vrávoravě vzlétá. Ztěžklý sosáček se mu kymácí do stran. Tuším, že někde za mnou klesne do orosené trávy. Že už se nevznese zpátky k nebi. Neotáčím se. Dopíjím, co mi nechal. Celé jaro a celé léto mohl lítat z květu na květ. Užívat si všech sladkých nektarů. Možná měl ale krásnou motýlí smrt. Možná, že za ten krátký okamžik prožil víc, než za celý svůj motýlí život. Odpusťte mi, jarní kvítky. Marně budete čekat na opylování. Opil se váš motýlek. Můj první jarní motýl.
|
|
|