|
|
|
Twinpeaks Autor: centaur (Občasný) - publikováno 1.12.2002 (13:45:21), v časopise 7.1.2003
|
| |
TwinPeaks nonstop
Nedávno jsem měl tu čest strávit 24 hodin sledováním seriálu Twinpeaks, nepřetržitě. Tedy skoro, pár dílů jsem vypustil a klidně spal, protože už jsem je stejně viděl. Nabízím vám několik svých postřehů a výkladů, pro obohacení. Dívám se na věci podobně jako minule (Mulholland drive).
Začnu zeširoka: podle mne nejde v Twinpeaks o detektivní příběh, o pátrání po vrahovi. Detektivní zápletka se s každým dílem rozplétá a také zaplétá. Cooper se pokaždé posune blíž k vyřešení záhady, ale jeho temný protějšek se také pokaždé posune dál. Detektivní příběh především udržuje čtenářovu pozornost a na jeho pozadí Lynch rozehrává archetypální příběh boje dobra se zlem, mystický příběh samozřejmě. Bez detektivní omáčky by byl příběh relativně banální. Jinak řečeno: odvěký boj dobra se zlem je struktura, která se v případě Twinpeaks projevuje v látce detektivky. Polarita dobra a zla je velmi obecná - energie, koncentrace, pozitivita, řád (např. Cooper) proti negativitě, chaosu, strachu a sobectví (např. Earl).
Na tom však oblíbenost seriálu nestojí. Všichni jistě oceňují vtip a svižnost seriálu (která ale také kolísá, nutno přiznat). Nelze však říci, že by komické situace nějak drasticky bagatelizovaly tíživý příběh boje dobra se zlem; metafyzično hříchu, strachu a lásky není narušeno. Naopak tím Lynch vytváří dokonale "reálný fiktivní" svět. Twinpeaks je mikrosvět, ve kterém se projevují všechny důležité prvky světa tak, jak ho známe my (zároveň je však světem fiktivním, až fantastickým). A musím zdůraznit Lynchovu vhodnou volbu prostředí: Mulholland drive jako luxusní čtvrť v LA se přesně hodí pro téma prolínání různých realit (film - život - sen - aj.), ať už kvůli faktu, že jde o uměle stvořený svět - člověkem, nebo proto, že jde o centrum světové kinematografie, která nás zavaluje fikcemi. Twinpeaks - městečko uprostřed nádherné přírody, ráj odříznutý od uspěchaného a nerudného světa (agent Albert), který však skrývá strom poznání - černý wigwam, zdroj hrozné síly, zasazený v Ghostwoodu. Městečko - cosi mezi nedotčenou přírodou a urbanizovaným městem, kde příroda je ve městě (park), nikoli město v přírodě (vesnice). Polarita město - příroda vesměs odpovídá polaritě chaos - řád. Prostředí tedy nahrává příběhu. Krom toho: pověstné vztahy maloměsta, které se na malém prostoru rchle rozvíjí, všichni ví o všech, neosobní přístup zde nemá prostor. Zlo se tedy může snáze uchytit.
Důležitá věc je, že střet dobra se zlem se odehrává pravidelně, cyklicky. Šerifův tajný spolek bojuje proti zlu v Ghostwoodu už několik let a ani Cooperův konec neznamená nic tragického, neznamená definitivní vítězství zla, ale pokračování odvěkého příběhu (nepřipomíná to mýtus? :) .
Zkusím nastínit jádro příběhu. Kdysi dávno žil člověk Bob, jenž se svým přítelem Mikem páchal nejrůznější zvěrstva pod vlivem černého wigwamu a tetování na levé ruce. Jak k tetování a k pudu páchat zlo přišli, není až tak podstatné. Důležité je, že Mike se zlu v sobě vzepřel a připravil se o ocejchovanou ruku. Byl k tomu vyvolený Bohem a později se jeho posláním stalo pátrání po bývalém parťákovi Bobovi, kterého se snaží zastavit. Protože je však stále živý člověk, projevuje se Mike jen jako část schizofrenní osoby jednorukého prodavače bot. Je zde tedy Mike vs. Bob. A Dale Cooper vs. Windon Earl, také bývalí parťáci, kteří šli každý jinou cestou. Teprve s Earlem, svým protějškem, se může Cooper dostat do wigwamu. Earl hledá ve wigwamu absolutní moc a Cooper se snaží najít a zachránit svou lásku. Láskou zaslepený si však neuvědomí, že odevzdat duši výměnou za jinou neznamená prostě zemřít místo někoho jiného, ale "propůjčit" své tělo jiné duši - Bobově duši. Konec lze tedy chápat jako Cooperovu laskavou chybu, pustil do světa opět zlo, Bob našel dalšího hostitele; tentokrát jistě ještě silnějšího a schopnějšího než byl Leeland. Na druhou stranu tomu lze rozumět tak, že Cooperova silná osobnost bude bojovat se zlým Bobem v jednom těle. Neboli Cooper musí v sobě integrovat zlo, jež se v něm usadilo, boj se přenesl z vnějšího světa do světa vnitřního. Kdo jiný má větší naději na úspěch než duchovně založený, přísný, bystrý, čistý Cooper? Boba totiž nelze zničit v hmotném světě a ani ve wigwamu, vždy unikne; jedině ve světě vědomí už není kam utéct. Kromě toho je zde též pragamtické vysvětlení, totiž že takový konec Lynchovi otevřel dvířka k další sérii seriálu.
Ani tak zajímavý příběh ale netvoří celou záhadu Twinpeaks. Samostatnou kapitolu tvoří sny a vize, chvíle propojení nadosobního světa s bdělým vědomím. Tento rozměr je pro Lynche typický a myslím, že nikdo jiný nedokáže změněné stavy vědomí popsat tak dobře, jako to dělá on. Po audiovizuální i symbolické stránce vytěžil z možností filmové pásky téměř vše. Svět symbolů existuje sám o sobě a nachází se ještě výš, než příběh dobra a zla. Máme možnost zakusit nejen mysteriózní příběh, ale dokonce pronikáme do světa symbolů a univerzální struktury, či jak to nazvat. A přitom díky humoru a ironii stojíme nohama stále na zemi a nevznášíme se někde v oblacích abstraktního vyjádření.
Ještě bych rád vysvětlil prostor wigwamu. Pohybují se v něm vysáté duše hostitelů a všech, kteří se dostali do styku s Bobem. Ne všichni ve wigwamu jsou však oběti Boba, což se dá poznat podle očí. Vysátí mají neurčité bělmo, zatímco "oduševnělí" mají normální oči. Earl a Cooper jsou návštěvníky podsvětí (další znak mýtu - většina mytických hrdinů se dostala do posvětí), obr a lilipután jsou Cooperovi průvodci, uvaděči v čekárně, stařík také. Tento výklad má samozřejmě své slabé stránky, ale nechci vás unavovat podrobným obahjováním a vysvětlováním výjimek ;)
Poslední věcí, která stojí za to zmínit, je myšlenka, že Lynchův seriál je plný víceméně "úchylných" a lehce vyšinutých postav, a každý divák by se měl v nějaké postavě vidět; spatřit, že nikdo není úplně normální, ale každý má své místo. Každému úchyl podle jeho gusta :-) Někdo se cítí jako James, jiná je potvora jako Donna, kráska a lá Audrey nebo správňák Harry. On je Lynch vlastně sentimentální chlapík, mimochodem hraje nahluhlého šéfa Gordona. A Bob? Ve skutečnosti je rekvizitář.
Na konec snad jen to, co jsem již použil u Mulholland drive: "Lynch je o tom, co je ve vás a jak vidíte svět. Není to o Lynchovi..."
Ještě pár postřehů o předmětech a situacích:
- Oheň: zdroj obrovské síly, energie. Spalujíc a zároveň očišťující. Heslo Fire, walk with me nabízí vstup do bran pekelných, do spalujícího nitra vlastní duše. Většina lidí přirozeně podlehne vlivu té obrovské moci, která se v něm skrývá, neovládne ji. Nekontrolovaná moc je nejhorší, protože se projevuje chaoticky, je zlá. Jak všichni ví z vlastního zkušenosti, oheň je dobrý sluha, ale špatný pán. Cooper má své duševní schopnosti pod kontrolou a nepodléhá svodům moci jako Earl. Má-li však Boba zničit, musí podstoupit zkoušku ohněm, což se v závěru děje. Lycnh však nechává ve hvězdách, jak zkouška dopadla, jestli se Cooperovi podaří zlo, oheň ovládnout.
- Zpěvačka (playbacková): myslím, že vyjadřuje jinou realitu. Zěpvačka se tváří, že zpívá a přitom se její hlas ozývá odjinud, vytváří tedy fikci reálného přednesu, vytváři iluzi. Divák iluzi podléhá a tím spíš je překvapený, když se zpěvačka skácí na zem a zpěv pokračuje (Mulholland drive). Motiv zpívání se objevuje ve wigwamu a v klubu, když Bob vraždí Meddy. Při tom je atmosféra v klubu tak hustá, že pláče i Bobby Brigs a všichni josu pohnuti. Cítí něco zvláštního, jiného, nedokáží si to přirozeně vysvětlilt, až na vnímavého Coopera. Zpěvačka na pódiu se objevuje téměř ve všech Lynchových filmech.
- Dlaždice: působí vizuální. Ve wigwamu působí nekonečně, lomená černá a bílá čára působí poněkud rušivě, chaoticky, oproti dlaždicím v RR. Vzor dlaždic je většinou charakteristický pro místo a kamera si dlaždice vybírá v momentech velkého napětí, protože jsou přísně pravidelné a umocňují vizuální dojem, např. když na nich leží zakrvácená Annie.
- Větrák: vytváří dojem těžkého, nedýchatelného vzduchu. Krom toho se na něj soustředí kamera často ve chvílích vzrůstajícího napětí (viz scéna, kdy Bob vraždí Meddy) a větrák se v tu chvíli stává zrůdným, jako cokoli, co se hýbe a není to živé! Navíc ta pravidelnost, ostré listy větráku prořezávající mrtvý vzduch. A všechno vidí, větrák všechno vidí seshora! :))
- Závěsy: těžké rudé závěsy odpovídají atmosféře prostoru - splývají volně dolů, tvoří pevnou bariéru světlu, ale ne pohybu, měkká stěna, kolem dokola ve wigwamu. Zmatená Cooperova duše v závěru hledá cestu ven, zrádné závěsy.
- Sovy a ptáci obecně jsou průvodci zemřelých duší, z podsvětí na zem. Možná má každá duše svého ptáka, ale to se jenom dohaduju.
|
|
|
|