„Tady se posaďte.“

Strohý příkaz mužovi nijak nezvedl náladu a když se navíc rozhlédl po přísných tvářích, čelících mu studenými pohledy zpoza masivního stolu, proběhla jím vlna nepříjemného zamrazení. Aniž by si toho byl vědom, zaťal ruce v pěsti.

„Komisi předsedá výkonný ředitel patentového úřadu pro Transatlantické teritorium, Miguel Greppig.“

Mladá žena, která mu tohle oznámila hlasem stejně ledovým jako pohledy všech přítomných, mu znovu pokynula směrem k židli, která jako jediná čelila přesile skvadry nashromážděné za stolem. Bylo to gesto nepřipouštějící jakoukoliv debatu, takže se muž pomalu usadil a nezapomněl si přitom povysunout kalhoty a urovnat košili, aby se mu nepomačkala. Židle nevypadala zrovna pohodlně a zdání v tomto případě neklamalo. Sedělo se na ní strašně, opěradlo svíralo se sedákem pravý úhel, takže sedícího zlomilo vejpůl a pokud ten měl pár kilo v břišní oblasti navíc, vytvořilo i dost nepříjemné tlaky. Muž, co si zrovna sedal, těch pár kilo navíc měl.

Ale to je účel téhle židle, pomyslel si. Cítit se nepříjemně. I když ani zdaleka netušil, proč by tomu tak mělo být. Byl přece na půdě patentového úřadu, ne někde u výslechu. Přejel ustaranýma očima tváře, hledící na něj stále stejným, neměnným pohledem, který ho pomalu začínal deptat. Ale ano, povzdychnul si, vypadá to jako výslech. Výslech obviněného.

„A kdo jsou ti ostatní, pokud se mohu zeptat?“ donutil se říct. Ne že by ho to ve skutečnosti zajímalo, ale vyslovil to už jen proto, aby prokázal vlastní aktivitu, svou vůli.

„Jména vás nemusejí zajímat,“ mávla rukou žena, aby dala najevo, že na tom opravdu vůbec nezáleží. „Jde o zástupce úřadu, kteří mají dohlédnout na dodržení všech... ehm, právních aspektů vašeho požadavku.“

„Svůj požadavek jsem už přednesl. Dodal jsem ho v písemné podobě, na vašem standardním formuláři a sem jsem ho donesl jen z toho důvodu, že to sem mám blízko a abych osobně dostal na kopii formuláře potvrzující razítko.“ Muž se odmlčel a i když věděl, že je to špatný signál, pohledem se během své řeči vyhýbal všem tvářím, které si ho nadále nepřátelsky měřily.

Dlouhou chvíli bylo absolutní ticho, tváře vznášející se - jak začalo mužovi připadat -.nad dubovou deskou stolu mlčely.

„Když jsem svůj návrh předložil na formuláři pro předběžný souhlas s vydáním dokumentu NT-50, bylo mi řečeno, že je vše v pořádku,“ řekl muž a do hlasu mu konečně prosáklo rozhořčení, které v něm celou tu dobu rostlo a sílilo.

„To jistě,“ odvětila žena a nahlas vypustila dech ústy tak, aby svým slovům dodala mírně pohrdavý nádech. „Chyba asistentky, která nedokázala uchopit podstatu vašeho... vašeho, hm, té vaší věci.“

„Dovolte, abych se ohradil proti...“

V té chvíli se konečně od demarkační linie za stolem donesla k nervóznímu mužíkovi první slova. Zněla stejně chladně, jako vypadala tvář řečníka, tedy Miguela Greppiga. Stejný případ jako s tou židlí, napadlo muže a musel potlačil nutkání nahlas zachrčet.

„Pane Reddingu, dovolte mi, abych zahájil slyšení. Identifikační kód M-4532, je sobota, 16. ledna, 2018. Rád bych vás i všechny přítomné upozornil, že celý... celý výstup je od této chvíle nahráván a stává se součástí majetku Patentového úřadu a bude moci být použit ke všem dalším úkonům včetně těch právních. Panu Reddingovi bych také rád oznámil, že místnost je vybavena skenem mozkových vln, z nichž bude pořízen referenční vzorek pro transpolaci s mezinárodní databází Transatlantické ehm... tedy, databáze teritoria. Dále bych se vás chtěl zeptat, zda bude přítomen váš právní zástupce.“

Greppig se odmlčel.

Redding se v židli, ač to bylo téměř fyzicky nemožné, mírně zkroutil a zakulatil. Chvíli se pokoušel strávit, co bylo právě řečeno, ale celkový vývod narušovalo příliš mnoho konkrétních informací, které se právě dozvěděl. Jeho odpověď tedy zněla:

„Cože?“

„Váš právní zástupce...“

„Proč by proboha měl být přítomen? A proč... proč chcete skenovat mé mozkové vlny?“

„Halda formalit,“ znovu mávla rukou mladá žena a z úst opět vypustila pod tlakem vzduch jako při svém posledním vstupu. Zůstávala stát na pokraji zorného pole po Reddingově levici, což mu nebylo právě nejpříjemnější a neustále ho to vyvádělo z koncentrace. Nevěděl, kam se má soustředit pohledem a těkat očima z místa na místo... to by vypadal nervózně, což neměl v úmyslu. Stačilo, že se tak začal opravdu cítit.

„Dovolte mi, abych zopakoval otázku ohledně právního zástupce,“ navázal plynule Greppig. „Kvůli protokolu,“ dodal lhostejně a i když se nepokusil odfouknout, rukou udělal ledabylé gesto, které mělo hovořit za vše.

„Ne, můj právní zástupce není přítomen,“ odvětil vzdorovitě Redding a znovu se posadil zpříma. „Ale mohu ho zavolat. Určitě se někde třese nedočkavostí, aby mi mohl být ihned nápomocen při... při odevzdání patentového formuláře.“

Doufal, že sarkasmus ve své nejčistší formě pronikne na druhou stranu barikády, ale dle kamenných výrazů protivníků - ano, teď to byli jeho protivníci, tahle pětice v čele s Greppigem - věděl, že selhal.

„Chcete, aby byl přítomen?“ otázal se Greppig a mírně naklonil hlavu na stranu. Vzápětí si rukou prohrábl hustou kštici stříbřitých vlasů.

„Asi bych měl...“ začal Redding a Greppig ho okamžitě přerušil nezastřeně vítězoslavným prohlášením: „V tom případě odročuji slyšení M-4532 na... na, hm, podívejme se, kdy komise může znovu zasednout, na...“

„Ale já...“ začal znovu Redding a Greppig nerudným hlasem zaburácel na celou místnost: „Na 15. ledna 2019. Tímto bych si dovolil...“

„Ne!“ zařval Redding a uvědomil si, že se vzteky téměř nekontroluje. Ruce měl zaťaté do neforemných opěradýlek své nepohodlné židličky. Na čele mu vyrazil otravně lepkavý ledový pot, který znal z dob nesčetných neúspěšných pokusů, které vedly ke konečnému průlomu a vzniku jeho prvního a jediného patentu, se kterým vítězoslavně vplul do posvěcených prostor Patentového úřadu, aby...

„Ne,“ řekl už tišším, rozechvělým hlasem. „Nic neodročovat. Nechci právníka. Skenujte vlny. Ať už to začne, ať už to máme za sebou, dáte mi na formulář razítko a je to.“

Greppig narovnal hlavu zpět do svislé polohy.

„Slyšení M-4532 pokračuje,“ prohlásil slavnostním hlasem.

Znovu se rozhostilo ticho, které Reddingovi po této scéně připadalo tíživější než to předchozí. Greppig se podíval nedříve nalevo, kde seděli dva zachmuření mladíci v sakách s povolenými kravatami, pak napravo, kde se rozvalovaly dvě postarší pracovnice, na první pohled znuděné celým představením. Redding si byl naprosto jistý, že obě rozjímají nad tím, jak se budou vyvíjet dál nekonečné seriály, na které po večerech zírají v televizi.

Greppig se nakonec podíval znovu přímo před sebe, na Reddinga, a pobídl ho: „Tak nám tedy řekněte, co je obsahem vašeho patentového podání.“

„Všechno je přece v tom formuláři,“ téměř prosebně zavyl Redding a pak, protože tušil, že není zbytí, si odkašlal a spustil:

„Z důvodů, které zde... tedy, rozumíte, před dámami... tedy z důvodů, které zde není potřeba zmiňovat...“ Redding pohlédl na Greppiga, který už odmítavě kroutil hlavou a cítil, jak se mu do hlavy hrne krev, ve spáncích mu duní a oči mu lezou z důlků.

„Pane bože, přece po mně nechcete, abych...“

„Pane Reddingu, řekněte vše. Toto je oficiální slyšení ohledně vašeho patentu. Proběhne archivace a jakékoliv zpětné křížové šetření se na něj bude dotazovat a opírat se o něj. Tak prosím...“

Redding se pokusil nonšalantně zhoupnout v sedátku, ale téměř přepadl, a tak toho hned nechal. Začal drmolit a i když zpočátku ho přemohl pocit, že omdlí, brzy v jeho pocitech převládla apatie a když se dostal k vyvrcholení svého díla, hovořil již pevným hlasem přednášejícího profesora. Ovšem výrazy ve tvářích před ním se nezměnily a pokud ano, pak se odpor, chlad a nechuť jen prohloubily.

„Můj patent tedy spočívá v příměsi, kterou jsem pomocí dlouhodobého zkoumání vyvinul a také otestoval. Mám veškeré certifikáty na její nezávadnost a začlenění do téměř jakékoliv potraviny nijak nenaruší její dosavadní kvality - tedy vzhled, chuť, trvanlivost, náročnost výroby. To vše zůstane zachováno. Dle kalkulace finanční náročnosti se i při předimenzovaných požadavcích zvyšuje cena zboží maximálně o setiny procenta.“

Redding se odmlčel a zkoumavě se zahleděl do nepřátelských tváří. Ticho, které následovalo, mu bylo nepříjemné, tak navázal: „Samozřejmě, mohl jsem donést další podklady, grafy, tabulky...“

„To by snad nebylo ani nutné,“ promluvila žena sedící vedle Greppiga. Ve tváři byla bledá, jen na čele jí zářil velký rudý hněvivý flek. „Něco tak odporného jsem jakživa neslyšela. Jste blázen.“

A bylo to tady, konečně to zaznělo. Redding si byl vědom toho, že se na něj tak koukají od začátku - jako na nějakého šílence. Oni neposlouchali, co je obsahem toho, co jim říká, ake jen jaká slova znějí. Panebože, proč mu jen nedají razítko a nenechají trh, volný trh rozhodnout...

„Takže, aby bylo jasno, pane Reddingu,“ nahnul se nad stůl Miguel Greppig a byl to víceméně jeho jediný pohyb kromě dosavadního otáčení hlavy. Díky tomu jeho slova doznala nebývalé váhy. „Vy tu tvrdíte, že díky vaší příměsi si muži... muži nebo všichni co mají...tedy slušně řečeno chlupatý zadek, nebudou muset téměř vůbec utírat?“

Čtveřice po jeho levici i pravici se zatvářila, jako by měla vrhnout.

Redding měl v obličeji výraz uštvaného dobrodince, který neumí ostatním vysvětlit, jak je všechno bezvadné.

„V kostce ano,“ řekl tichým, ale stále umanutým hlasem. „Docílil jsem, jak už jsem řekl -“ na ta slova vložil silný důraz, „toho, že moje příměs do stravy zařídí, aby... aby exkrementy vyšly z řit... z řitního otvoru takovým způsobem, že nebude třeba se příliš... hodně, nebude nutno spotřebovat tolik toaletního papíru.“

„Ještě jednou vaše čísla,“ přikázal Greppig a něco si začal čmárat v bločku, který se před ním náhle objevil. Redding, jenž si připadal jako u maturity, zadrmolil: „Můj odhad u... v případě, že má člověk hodně chlupatý zadek... hm, otvor...“ Při těch slovech byly jeho oči chtě nechtě taženy ke tvářím obou žen, které se tvářily na umření a jejich vytřeštěné oči slibovaly věčné zatracení. Kdyby tak chápaly, kdyby mě poslouchaly pořádně, úpěl v duchu Redding a dál mlel pro Greppiga své namemorované údaje. „Tedy v takovém případě se spotřebuje ročně nejméně o 2 kilometry papíru méně na osobu, navíc voda nutná ke spláchnutí... tedy předpokládejme, že domácnost má oddělené nádobky na spláchnutí moči a ho... exkrementů, pak úspora bude činit téměř 4000 litrů ročně na osobu.“

„Jak jste tohoto stavu, kdy není třeba otvor čistit a jsou ušetřeny dva kilometry papíru, dosáhl?“

„Teď jsem o tom hodinu a půl mluvil!“

„Ve stručnosti, ještě jednou a velmi rychle. Je to třeba... kvůli protokolu.“ Znovu to mávnutí ruky a tentokrát i odfouknutí z úst. Přestože Greppig vypadal celým vyprávěním téměř psychicky nedotčen, Redding měl nepříjemný pocit, že ženy začnou každou chvíli zvracet.

„Složení... tedy mé dosud nepatentované složení... zajišťuje takovou konzistenci, že při průchodu nezanechává téměř žádnou... barevnou stopu. Proto ty úspory.“

„Díky.“

„Není zač.“

„Myslím, že věc je jasná.“

„Také si myslím. Jen nechápu, proč jste mě to tady nechali...“

„Rád bych pro náš záznam potvrdil přítomnost dvou psychiatrů místního léčebného zařízení, paní Editty Bewing a pana Dimitra Larssena. Dále dvou pracovníků ministerstva vnitra, kteří zde byli přítomni jako nezávislí pozorovatelé. Seznamte se - pan Guthrie a slečna Lamadski.“

„He?“ Na víc se v té chvíli Redding nezmohl.

„Prosím, rád bych vás upozornil, pane Reddingu, abyste si to nedělal ještě horší. Jinými slovy, pokuste se kontrolovat své mozkové vlny. Ještě jinými slovy - žádné scény a vše proběhne v klidu.“

„To znamená, že můj patent nepřijmete? Pak tedy... nashledanou.“

Redding se začal zvedat nejistě ze židle, když mu na rameno dopadla drobná, ale neúprosná dlaň mladé ženy, která jediná zůstala nepředstavena.

„Tak jednoduché to asi nebude,“ řekl Greppig a na tváři se mu objevil idiotský úsměv. Bože, s jakou radostí by po něm Redding skočil.

„Proč?“

„Copak nechápete?“ pronesl laskavě Greppig a znovu zavrtěl hlavou v nevěřícném gestu. „Potřebujete pomoc.“

„To snad nemyslíte vážně! Jestli jste nic z toho tady nepochopili, tak pomoc potřebujete jen vy a nikdo jiný. Odcházím.“

S těmi slovy se pokusil vstát, následovala krátká potyčka muže proti ženě. Redding v ní s velmi mírnou převahou zvítězil a dostal se téměř ke dveřím vedoucím do hlavní chodby, když se ozvalo cvaknutí a místo aby se dveře otevřely, Redding jen naprázdno lomcoval zaseknutou klikou.

„Vy jste zamknul,“ oznámil mu Redding.

„No jistě,“ přisvědčil Greppig. „Jste nemocný a musíte se léčit.“

„Nemusím.“

„Ale ano, musíte.“

„Ne.“

„Jo jo, mám už pro vás připravený formulář. Stačí, když podepíšete. Myslím, že se vám to nakonec bude líbit.“

„Bože, vy jste zešílel. Slyšíte ho? Pusťte mě odsud a možná vás ani nebudu žalovat.“

„Moment...“ Greppig jako by jeho litanii ani nevnímal. Ze stolu ze skryté zdířky vyjel podlouhlý pruh papíru. Greppig ho rázným mávnutím ruky odtrhnul, chvíli po papíru jezdil očima a pak vzhlédl k Reddingovi: „Mám tu výsledky vašich mozkových vln. Nechcete se na ně podívat?“

„Ne!“

„Odmítání skutečnosti je asi součást vaší anamnézy, že?“

„Ne!“

„Správně! Proto jsem říkal, že to, co vám navrhnu, se vám bude líbit. Naši hosté z ministerstva vám to určitě jen potvrdí. Tady na tom formuláři stojí, že budete podroben pouze pozorovacímu vyšetření v zóně A. Jen po dobu dvou dnů. Poté můžete odejít domů nebo prodloužit svůj pobyt... hm, na neurčito, tedy řekněme... no, napořád... ale vlastně to je jedno, protože vy půjdete domů a tam budete hodně odpočívat, pít... hm, hodně tekutin a vy se z toho vypotíte, ne?“

Redding celou dobu divoce kroutil odmítavě hlavou a když konečně dostal prostor k tomu něco říct, jediné, co bylo podle něj na místě, taky pěkně od plic zařval.

„Ne!“

„Na druhou stranu, když vezmu tady to porovnání vašich mozkových vln... tedy kvadropolaci váženého čili... chm, klouzavého průměru všech vln obyvatelstva... ale hlavně tedy psychotiků, jejichž vlny byly zaznamenány za posledních pět let, pak tedy... řekněme, když nepodepíšete tento dvoudenní pobyt, tak tady naši milí... hm, pán i paní z ústavu, pak tedy to vypadá, že víceméně půjdete do ústavu na takové delší pozorování. Řekněme celkové pozorování na...“

Greppig se tázavě podíval na muže a ženu.a pak se obrátil zpět na Reddinga.

„Sto až dvě stě let?“

„Jste blázen.“

„Podle histodiagramu vašich mozkových vln jste nebezpečný psychotik.“

„Radím vám dobře, podepiště dvoudenní reversní formář RVS-8,“ ozval se poprvé muž, sedící vedle Greppiga, tedy ten muž z ministerstva. „Dva dny je víc než dvě stě let, i když někdy se to může zdát naopak.“

„Jste banda šílenců.“

„Vaše vlny...“

„Seru na vlny. Okamžitě mě pusťte ven. Tohle vám neprojde.“

„Víte co, tak já to tady podškrtnu za vás,“ vstoupil do toho zvesela Greppig, chytil tužku a do formuláře udělal něco hodně podobného univerzálnímu klikyháku. „A když jste s tím dělal takové drahoty, tak tam rovnou zaškrtnu křížek, že tedy naneurčito.“

„Co? Co naneurčito?“ Redding se konečně začal loučit s realitou. Úplně přestal registrovat, že formulář sám nepodepsal a hleděl na něj s ustrašeným pohledem.

„Pobyt, ne?“ zavrčela na něj žena z léčebny. „To je teda případ,“ otočila se na svého kolegu a protáhla obličej, aby tak okatě pantomimicky vyjádřila, že s ním budou mít jen potíže a starosti.

„Nechci!“ zaječel Redding a divoce se rozhlédl kolem sebe, jako by hledal nějaký další východ, na který jeho trýznitelé zapomněli. „Proč to děláte? Proč mi to děláte? Chtěl jsem pomoct...“

„My vám chceme pomoct. Uvidíte, že brzy vám bude líp.“

„Nikdy mi nebylo líp,“ zalhal očividně Redding. „Tak se na to vyserte, otevřete ty dveře a já poletím jak namydlenej blesk!“

„Nebuďte agresivní,“ poradil mu Greppig, přeložil formulář na dvě úhledné poloviny a natáhl ruku k pracovníkovi ministerstva: „Doufám, že vyřídíte potřebné formality...“

Redding se k němu s odhodlaným výrazem ve tváři rozběhl, ale bezejmenná žena mu nastavila nohu. Redding s těžkým zafuněním dopadl na zem, dobré tři metry od mohutného stolu.

„Jistě, spolehněte se... Manueli.“

Redding vstal dřív, než k němu žena dokráčela a nevrlým mávnutím ruky si ji pro tu chvíli udržel od těla. Něco mu tady na tom nehrálo. Greppig stiskl tlačítko na malém výsuvném pultíku, dveře se s hlasitým cvaknutím otevřely a dovnitř se vhrnuli dva hromotluci v legračních stejnokrojích. Chytili protestujícího Reddinga a začali ho táhnout ke dveřím.

Až když se ocitli na jejich prahu, došlo mu, co tady nesedí. Naposled se zapřel nohou o zárubně a zbrzdil o pár vteřin svůj odchod.

„Miguel!“ zařval a divoce přejel pohledem po všech přítomných. „Je to Miguel, ne Manuel, ty hovado. Kdo sakra vůbec jste?“

Pak už mu jeden ze zřízenců zabořil pěst pod žebra, Redding bolestivě zaúpěl a všechen vzdor ho přešel. Jako pytel brambor ho odtáhli pryč, vlekli ho někam, kde již bylo připraveno, že mu z mozku udělají bramboračku.

Greppig počkal, až vytí odezní, pak stiskl jiné tlačítko a dveře se samočinně zavřely.

„Bože, to byl zase den,“ vydechl unaveně.

Dva z jeho kolegů, oba pracovníci patentového úřadu, se zvedli a protáhli si zdřevěnělé údy. Ozvalo se několikeré hlasité zapraskání.

„Myslím, že objednám kávu a koňak,“ oznámil Miguel a stiskl několik dalších tlačítek.

„Než to donesou, můžeme se vzájemně představit,“ dodal a rovněž povstal. Muž se ženou, kteří ještě seděli, se rovněž zvedli ze svých pohodlných křesel.

„Tohle je John Hopkins, hlavní registrátor patentů a průmyslových vzorů, a toto je Anne Pierce, jeho asistentka. Oba pokývli hlavou. Výraz v jejich tvářích se pomalu měnil z ledového ostří na šeď jarní oblohy nad zasněženým polem... a možná až do sebe obrátí první koňak, i ten sníh roztaje.

„A tohle je Percy Dreyfuss III., výkonný ředitel Sjednocených transatlantických papíren a Mary T. Hutchinsová, zakladatelka a většinová akcionářka vodáren World Water Resources.“

Na řadu přišlo podávání rukou a pak už dorazil podnos s kávou a koňakem.