O MUŽI S JEDNOU BOTOU
V Méfantazii, městě se sto věžemi a deseti branami, žil svého času muž. Vymyslel jsem si jej s plnovousem a jednou botou. Byl tak chudý, že i kostelní myši jej litovaly a toulaví psi odbíhali od něj se svěšenými hlavami. Nikdy se nesmál. A ani nemohl – nechtěl.
Nežebral a nikdo mu žádnou almužnu nikdy nedal. Peníze by se beztak nevlezly do rozměrů jeho bídy, ve které žil, přikrčený u kostelní zdi. Nemluvil a nikdo jej nikdy neviděl jíst.
A celou dobu, co seděl a nejedl, co seděl a nemluvil, co seděl a neusmál se a stále ještě žil, žil ve světě, který přehlížel a který mu kdysi dávno - tak dávno, že už jej ani nemohl nenávidět - velmi ublížil, v něm spalo a čekalo slunce. Ale k čemu může být dobré slunce člověku, kterého litují kostelní myši a toulaví psi? Nestaral se o ně.
A možná to byl princ, který přijel z dalekých krajů smrti a životu nerozuměl a jenom čekal, až se vrátí zpět do vlasti. Pak to ale byl blázen, protože žádná taková země nebyla nikdy objevena a není zanesena v žádné mapě. Pak to tedy byl objevitel. Ale k čemu jsou nám takoví objevitelé, kteří zkoumají hloubky bídy a výšiny hladu? Pak tedy mučedník? Samá voda.
Přišla zima a slunce stále čekalo v mužově nitru. Ten ale raději drkotajícími zuby telegrafoval do světa svoji bídu, než aby je dotekem vyzvedl do tváří a nazval život svým jménem a své jméno dal životu. Hustě sněžilo. Muž se mračil do vloček a třásl se zimou.
Najednou se sehnul, strhl si svou jedinou botu a zlostně jí mrštil do bílého jiskření, které jej stačilo cele zabalit do svých mrazivých plamínků.
„Myslím, že nám křivdíš,“ zašeptala sněhová vločka, než roztála na tváři muže, jehož vírou byla smrt a proto také zemřel. Zmrzl. A slunce přestalo spát v jeho těle.
|