O STRAŠIDÝLKU

Bylo to docela obyčejné strašidýlko, anebo si to alespoň všichni mysleli. Pak se ale jednou nějak déle zadívalo do slunce a něco v něm roztálo. Nejen, že úplně přestalo strašit, ale vůbec se mračit a být strašidýlkem, čili bubákem, jak říkají děti. A takové strašidýlko, které není strašidýlkem, je terčem posměchu všech jiných strašidel, která se nedívala do slunce, a která by nejraději jenom kradla nezbedné děti. Nevím, jak na to přišla, tedy, že jsou děti nezbedné a hodné, z nichž jedny je nutné strašit a druhé mít rád, nevím, kde berou takové informace, nenechají děti dětmi a raději se nezaobírají jejich rodiči. Ale to tu řešit nechci, je to pohádka o strašidýlku a ne o bubácích dospělých.

Tak tomu strašidýlku se nejprve smáli, pak mu domlouvali a nakonec mu už otevřeně vyhrožovali, až to nevydrželo, a že tedy dobrá, že přinese nějaké zlobivé dítko, jen aby už mu dali pokoj. Počkalo, až se setmí, a rozletělo se do města. A rovnou k zámku.

Nahlédlo prvním oknem a spatřilo chlapce, vlastně nejprve zlaté mísy a podnosy, stůl plný vybraného jídla a jen tvář chlapce, lesknoucí se mastnotou.

Vypadal spokojeně a šťastně.

Nahlédlo tedy druhým oknem a spatřilo rozkošné děvčátko spící zastlané v  prachových peřinách s  růžovými výšivkami, přitisknuto k panence,  jakou si jen děvčátka mohou přát.

Ani ono nevypadalo, že by chtělo plakat nebo křičet a tak strašidýlku nezbylo, než přitisknout tvář na třetí okno.

Bylo to malé okénko malé chaloupky, za kterým malé děvčátko v malé ručičce žmoulalo malý krajíček chleba. Tu ve strašidýlku něco, to něco, kterému lidé říkají srdce, roztálo podruhé. A po dívenčině líčku se smekla slza, položila krajíček na okraj stolu, ovázala si hlavu šátkem, políbila spící maminku, které se právě zdálo o másle a malovaném džbánku plném mléka, sfoukla svíčku, ze kterého pil chlapec růžových tváří, a vykročilo do tmy, mléka neubývalo a nikdo neumřel.

Strašidýlko tomu nerozumělo, nevědělo, co je to žít v bídě a o chlapečkovi, který jim nedávno umřel; popadlo děvčátko a odletělo s ním domů do Bubákova.

Strašidla byla nadšená. Poplácávala ho po ramenou a vybalila všechny své nejhrůzostrašnější kousky a přemáhala se.

A děvčátko se třáslo. Ale zimou. Neboť byl prosinec a ono bylo bosé.

A ztrácelo slzy velké jako hráchy. Tolik se bálo. O maminku.

Strašidla se mohla zbláznit radostí. A asi se doopravdy zbláznila, protože všechna najednou s ukrutným jekem, a byl to asi křik vítězství, vzlétla, zapadla někam do tmy a do sněhu, kde si pak dlouho vyprávěla, jak ještě umějí strašit a nahánět strach.

A strašidýlko obletělo dvakrát dokola svět. A přistálo vedle zimou se třesoucího děvčátka. Políbil ji na tvář. Nepolíbilo, žádné strašidýlko – chlapec.

     A na jednom zámku zhasla vprostřed hostiny všechna světla

     A jedna princeznička nemohla ráno najít svoji panenku

     A jedna maminka plakala radostí

     A dvě děti