Nastal čas svlékání
z kůží. Všechny pohledy skrz upatlaná skla se navzájem podobaly natolik,
že bylo velmi obtížné zaznamenat proudící svět. Země se ocitla napůl nahá před
zraky kolemjdoucích budov a tušila, že jejich okna ještě nedokázala oslepnout.
Styděla se za své hlínou páchnoucí tělo v potrhaných svršcích, za
rozpukané ruce a trčící kosti. Připadalo jí, že zestárla nadmíru rychle a
v nepravou chvíli. Zrovna v okamžiku, kdy každý čekal na nové jaro.
Zrovna v okamžiku, kdy jsem musela odejít. Odcházela jsem bez rozloučení,
protože pro ta mi chyběl talent. Zbaběle jsem nořila řasy do čaje. Chutnal
trpce a byl příliš drahý na to, aby dokázal alespoň předstírat skutečnost. Žádná
jiná varianta však neexistovala. Ustrnula jsem totiž v době života nad
porcelánovými šálky. Má staronová životní náplň.
Pak, po
neurčitém čase, jsem kdesi daleko objevila své tělo. Omráčilo mne horko, které
mi zákazalo nadechovat se. To město se potácelo v mánii a nikdo neměl chuť
hrát si na psychiatra. Vonělo benzínem, sluncem a prachem a všechno se točilo
nepolapitelným tempem v několika různě velkých kruzích. Lidé mi stále
vyprávěli o piniích, ale neuměla jsem si představit jejich stín. Země tady se
musela narodit teprve nedávno, přesto však vypadala vyčerpaně. Silnice
připomínaly žíly, kterými proudily místo krve chuchvalce pomačkaných fiatů
s uřícenými skútry a které ucpávaly zrezivělé autobusy. Ulpívala jsem ve
vratkých mezaninech a nabírala dech, načež mne cosi spolklo bez žvýkání.
Trávila jsem vteřiny, minuty či hodiny na zadních sedadlech bílých taxíků a
denní dobu odečítala z počtu zatroubení. Na volantech ležely mohutné ruce
taxikářů a všude kolem pršely prázdné krabičky cigaret. Tucty mužských temen
s prořídlými vlasy, které tekly do propocených límečků, a ve zpětných
zrcátkách oči, jež mi ujídaly tvář. Bála jsem se, že můj obličej už nebude
nikdy celistvý. Chytala jsem útržky obrazů, co se za okny řítily kolem cest.
Občas na mne kdosi promluvil cizí řečí, občas se mne někdo pokusil zastavit, tu
a tam i dotknout, ale nechtěla jsem poslouchat cizí životy.
Byl to čas
svlékání z kůží. Dny mezi sebou hrály hru, jejíž pravidla mi zapomněly
vysvětlit. Chodila jsem ulicemi a sem tam hladila drolící se omítku domů. Ty
zdi byly plné strupů z ran, které vypadaly, že potřebují vyčistit. Ve skutečnosti
se však již dávno předtím zahojily bez pomoci druhých. Noci se pokaždé dívaly
z terasy na přístav, upíjely ze sklenic velmi suché martini a krátce před
rozbřeskem se opilé ovíjely kolem jeřábů v docích. Tehdy jsem si představovala
všechny ty velké mužské ruce na bílém prostěradle. Vypadaly jako nahnilé
javorové listy v čerstvém sněhu. Přestože jsem nechtěla vědět nic o její smrti,
vzpomínala jsem na stárnoucí zemi, načež jsem se probouzela do rán, která připomínala
hladiny. Tříštily se o ně paprsky světla a horizont se čím dál více vzdaloval.
Nejvíce možná, když mi recepční přáli dobrý den s vytrvalým optimismem a
když mi číšnice u snídaně nosila porcelánové šálky. Vzduchem vířily vteřiny,
zamotávaly se lidem do obočí. Spolu s drobky z croissantů je pak
některý z pomocných kuchařů smetával do pytlů na odpadky. Někdy jsem před
nimi utíkala na zapadlá náměstí. V cizích krocích se proplétalo slunce,
které jsem zanedlouho vídávala viset na obloze jako jeden z těch pomerančů na
stromech podél hlavní silnice na předměstí. Potkávala jsem fontány, holuby,
nedopalky, hradby omšelých domů.
„Tady před půlrokem zastřelili tři lidi,“ukazoval neznámý
světaznale na rýhy po kulkách u kašny a další si ke mně přisedl se svým dlouhým
příběhem. Nerozuměla jsem. Štosy papírů mi padaly z rukou a přestože jsem
je nezvedala, žádný mi ani jednou nechyběl. Potom jen chladné kamenné chodby,
respiria přeplněná květinami, suché rty a spousta slov v jazyce, kterému
jsou slova zbytečná. Když tam lidé mluvili, znělo to jako hudba, jako melodie,
co si vystačí sama se sebou. A večery hořely. Do moře klouzaly těžké, rudé
mraky. Chomáče vaty vypůjčené z emitní misky.
Na nábřeží
dozrávalo odpoledne. Trsy postav se táhly podél silnice. Někdo se právě ženil a
někomu uřízli kapesním nožem kabelku z ramene. Cítila jsem, jak se roztékám,
zatímco kolem procházel oprýskaný hrad. Se všemi těmi papíry pod paží se můj
pohled zachytil o věž, jež probodávala oblohu jako bajonet. Za mostem
obklíčeným marínou a pouličními houslisty jsem čekala jen další kamenné chodby
se sterilními stěnami. Potkala jsem ho mezi třemi bronzovými sochami a
olejomalbou nad hlavou jakési ženy v klouboku s širokou krempou. Mezi
silnými zdmi, v tom rozlehlém prostoru, jenž rozkládal dlaně napříč
místnostmi, mi připadal cize více než kdy dříve. Jmenoval se po jednom
z apoštolů a byl stejný jako to město. Hystericky zápasící o život a
žíznivě bezradný. Když mě vítal oním rutinním dvojpolibkem na líce, dotkla jsem
se jeho vlasů. Byly silné jako provazy a ten pocit mi uvízl v prstech na
několik minut. Vplétal se do obrazů, splýval spolu s ostatními lidmi
v hýřících barvách, zatímco dovnitř se oknem sypaly střípky zrcadel a
mořské soli. A pak se na mé šaty začalo nalepovat tolik vět, kterými všichni
vyvrhovali své podvědomí, že jsem jim přestala rozumět. Šla jsem po paměti a
hledala návěští. Po chvíli jsem zakopla o tentýž den. Nebem pluly vlasce. Pasti
nenarozeného rána.
Byl to čas
svlékání z kůží. Vítr několikrát důrazně zacloumal ubrusem, víno ve
sklenici ho však ostentativně ignorovalo. Z dálky se ozývaly nikdy
neutichající klaksony, tu a tam přerušené naléhavým sípáním sanitky. Obratně
vyloupl z krunýře bílé maso. Pátrala jsem uvnitř své soukromé mozaiky, ale
na povrch se vynořovaly pouze jakési nepotřebné úlomky. Zůstávat do pozdních
dopolední vrostlá doprostřed nepatřičně velké postele a hladit prašivé psy u
mola, číst v novinách o zemi, která bolí tak palčivě, že nepomáhá ani
morfin, natožpak několikanásobné vraždy, a svazovat budíkům ručičky zápěstím
k sobě. A nakonec sedět nad šálkem capuccina s precizně vyšlehanou
pěnou a dívat se do zamrzlých očí langusty na jeho talíři. Měl široké ruce
s dlouhými, rovnými prsty. Mohl by být pianista. Nebo gynekolog.
„Spero che…,“řekl zničehonic a zadíval se na mne. Vytáhla
jsem již asi potřinácté lžičku z porcelánového šálku. Kov sotva slyšitelně
cinkl o jeho vnitřní stěnu. Vítr se mi vší silou opřel do zad, jako bych ani
nebyla živá.
„Che brutto…,“přerušila jsem ho, abych se přesvědčila o své
existenci. Oči měl stále divoké, stejné, jaké mívají zvířata v nejhlubších
lesích. A potom, když se jeho pohled zaklínil na mých prsou, jsem si
objednala čaj. Ve zbývajících hodinách jsem si krátila cestu přesoleným parkem, při
každém došlápnutí jsem se ponořila po kotníky do vrstvy prachu a představovala
si, že bruslím po vlnách na jezeře. Hroudy mokré, těžké tmy páchaly
v nepravidelných intervalech sebevraždy skokem z nebe a všude kolem
byl cítit pach moče a jasmínu. Portýr mi u dveří vyprávěl o své matce a noc se
potají plížila k dokům.
Byl to čas
svlékání z kůží. Ulice vpáčená mezi dvěma domy mne ukryla před pravým
polednem. Kamenná dlažba vpíjela vůně čerstvě uvařených obědů a hlasité
rozhovory z kuchyní. Trhala jsem tam dlouhé roky všechny ty papíry, co
jsem nosila pod paží, házela jsem je proti větru a tehdy poprvé se ta země tam
zdála být o něco starší. Městem sněžily bílé taxíky.
|