Včera jsem potkávala černé poletuchy s úsměvem křivým jako seschlé
> větve poraněných stromů. Vrhaly se na mě a drásaly mou kůži do krve,
> duši nechaly vyděšenou, srdce zmatené. A tehdy ti podají ruce i ti,
> které jsi viděl v životě poprvé a necháš se poznat do naha svlečený,
> protože ani jinak nemůžeš. Zůstanou pocity a útěcha, že když není
> nejlíp, mohlo být ještě hůř. Ozbrojme se vším proti přesile náhod,
> které nemusí být jen šťastné. Ptát se,co bude dnes, je zbytečné a
> riskantní, odpovědi se stejně nedočkáš a dobře víš, že ani vědět
> nechceš.....předtuchy nefungují. Radujme se z pěkných okamžiků, z
> úsměvů, které jsou nám určeny, z dobrého čaje, který nepijeme sami, ze
> dnů, kdy jsme dojeli tam i zpátky a nemuseli přemýšlet o vině a
> výčitkách....jak je skvělé jen tak usednout k televizi, srkat čaj a
> čumět na cokoli, na cokoli...a nebýt sám. Někdy nás ze samého štěstí
> napadne, že z téhle nudy musíme ven, ale stačí jeden křivý úsměv černé
> poletuchy........kdepak, to nebyla nuda, ale štěstí, co nás potkalo.
>
> Myslím, že to je důvod, proč nemusíme být nejlepší, slavní,
> výjimeční .......... Štěstí je někde uprostřed, na té cestě k tomu
> všemu, v té jakoby nudě, která nás štve, dokud o ni
> nepřijdeme..........v té naději, kterou vkládáme do svých snů.........
> v těch snech, které máme.............
|