„Kdysi žila mladá žena, která měla mnoho nápadníků, ale nechtěla se vdávat. Měla sedm bratrů a malou sestru. Jejich matka byla už několik let mrtvá, neměli žádné příbuzné a žili sami se svým otcem. Bratři s otcem chodili každý den na lov.“ Můj společník se odmlčel a já naléhal, aby ve svém vyprávění pokračoval. Pousmál se.

„Zamiloval jsem se do ní. Dosud jsem nevěděl, co je to láska. Ta něžná bytost. Poslušná, vstřícná, pracovitá. Co víc by si muž mohl přát. Žena ne, dívenka to tenkrát ještě byla. A z bohaté rodiny. Jako jedinému se mi postupně podařilo získat její přízeň. Začali jsem se scházet. Náš vztah byl někdy chladný, jindy horoucí. Často jsme se procházeli ranní mlhou. To zbožňovala. Dívali se do dáli, kterou jsme nemohli spatřit. Naslouchali zvukům, které nebyly slyšet. Celá její rodina byla zvláštní, byli tak studení. Pořád jen lov a lov. Jejich jediná záliba. Od smrti své matky neměla kromě mě žádnou blízkou osobu. Vyprávěl jsem jí fantaskní příběhy, chichotala se jim. Začala mě navštěvovat. Nevím proč a nevím jak na to přišla, ale toužil jsem jí být mučen a týrán. Má zhýralá vášeň propukla. Pamatuji si ten její chladný výraz, když to dělávala. Když držela v ruce ten svůj nástroj. Zbožňoval jsem ji.

Jednoho dne jsem ji, bledší než obvykle, nalezl ležet poblíž jejího domu. V kaluži krve. Touha mi zatemnila mozek, nebyl jsem schopen vnímat obrovské hoře, které muselo sužovat její mysl. City proudící v jejích žilách zaplavily zem.“ Dořekl a já na svého spolucestujícího užasle zíral.