Přes zábradlí v přístavu pozoruju rybky, jsou jich tisíce, proplétají
se, každý jejich nepatrný sval, ale taky, bez zámyslu, kudy plout, vytvářejí svou jednotu (prudce zatáčejí, znovu a znovu se shlukují, vplouvají a odplouvají ze své vlastní jednoty, do jednoty) vytvářejí sebou vizuální proud, takový, který neovládá, ani se ve zlomku vteřiny
nepodřizuje vodnímu poryvu dolů a nahoru, dokud přístav konečně nerozvlní připlouvající loď, tam
dokazují větší výdrž, ve vodě, která rozbouří sama
sebou (má ony různé vrstvy) skutečný proud, ačkoliv ho,
většinou neviditelný, vysílá do viditelného (rybího) nasměrovaného pohybu, který nutí ke změně-- to je svoboda. Toto je síla víry. Nikdo nedostane to,
co chce. Už nikdy nejsme ti samí. Touha
má být ryzí. Co dostáváš, bude změněno. Víc a více
každou blyštivou minutou, kterou se konečnost sama odřezává, také zapomněním, samozřejmě, následným otřesem po čemsi
na moři. Tady, dlaně plné písku, nechám ho prosít větrem, dívám se na ně a říkám - vem si tohle, tohle je to, co jsem uchránila, vem si to, pospěš. A jestli teď naslouchám? Poslyš, nic jsem neřekla. Bylo to jen něco, co jsem udělala. Nemohla jsem zvolit jiná slova. Jsem volná a můžu jít. Samozřejmě, že nemůžu přijít zpátky. Ne k tomuto. Nikdy. To je už jen přízrak na mých rtech. Teď: nikdy.
***
Prayer
Over a dock railing, I watch the minnows, thousands, swirl themselves, each a minuscule muscle, but also, without the way to create current, making of their unison (turning, re- infolding, entering and exiting their own unison in unison) making of themselves a visual current, one that cannot freight or sway by minutest fractions the water's downdrafts and upswirls, the dockside cycles of finally-arriving boat-wakes, there where they hit deeper resistance, water that seems to burst into itself (it has those layers) a real current though mostly invisible sending into the visible (minnows) arrowing motion that forces change-- this is freedom. This is the force of faith. Nobody gets what they want. Never again are you the same. The longing is to be pure. What you get is to be changed. More and more by each glistening minute, through which infinity threads itself, also oblivion, of course, the aftershocks of something at sea. Here, hands full of sand, letting it sift through in the wind, I look in and say take this, this is what I have saved, take this, hurry. And if I listen now? Listen, I was not saying anything. It was only something I did. I could not choose words. I am free to go. I cannot of course come back. Not to this. Never. It is a ghost posed on my lips. Here: never.
|