Pozoroval jsem strop. Byl vysoko. A nebylo to jen tím, že jsem se právě rozvaloval na svým rozvrzaným gauči. Stropy byly v tomhle domě, kde jsem měl pronajatej byt, hodně vysoko. A zdi byly tlustý. Prostě starej poctivej barák. Otočil jsem se na bok a pupek se mi propad do proleženiny na prostřední kostce. Dálkovým ovladačem jsme zapnul televizi. Je neděle krátce po poledni a zázrak nikde. To se spíš chytne ten ovocnej stromek, kterej právě zasadili. Přál bych mu to.

  Ale ne. Zase se začínám litovat. To bude tou samotou. Poslední dobou jí je nějak hodně. Já vím, že to jednou skončí, že přijde doba, kdy se mi po ní zase bude stejskat. Ale právě teď jí mám tolik, že bych mohl rozdávat. A aby toho nebylo málo, tak se nám do baráku přistěhoval nějakej mladej pár. Tak kolem dvaceti, hádal bych. Tu holku jsem už musel ojet tak tisíckrát. Nejčastěji potom, co od ní ten kluk utekl a nechal ji chuděru samotinkou. Víte, já se totiž specializuju na ženský v nesnázích. Sebevědomá ženská není nic pro mě.

    Jenže ty dva mladí sršej energií a láskou a odhodláním. Maj prostě všecko, co je nutný k přežití. Já mám jen samotu. Já jsme odsouzenej k vyhynutí. A k onanii.

    ,,...je důležitý, aby ste čerstvě zasazenej stromek důkladně...“ Někdo zaklepal. Znejistěl jsem. tohle bylo první zaťukání, co jsem se sem před 4 rokama nastěhoval. Počkám, jestli to není omyl. ,,....a to opakujte několik dní...“ Nebyl. Vstal jsem z gauče a pomaličku se došoural ke dveřím. Dá se říct, že jsem si tenhle okamžik docela užíval. Někdo klepal na moje dveře! Je mi jasný, že spousta lidí tohle ocenit nedokáže.

  Kukátkem ve dveřích jsme očíhnul situaci. Před mým bytem stála ta mlaďoučká sousedka, který jsem to ve svý fantazii tolikrát udělal.

  Otevřel jsem dveře a pozdravil ji. ,,Dobrý den.“

  Neodpověděla. Měla sklopenou hlavu a koukala se na moje bačkory. ,,Dobrý den,“ zopakoval jsem.

  ,,Sůl,“ zašeptala.

  ,,Prosím?“

  „Nemáte, prosím, sůl?“

  ,,Potřebujete sůl?“

  ,,Ano...“ nepřestávala se dívat na moje bačkory. Trošku jsem ucouvnul. Moje bačkory nejsou totiž nic moc extra.

   ,,KDE SEŠ TAK DLOUHO!“ najednou někdo zařval. Oba dva jsme sebou cukli. Ona zvedla hlavu a podívala se na mě. V očích měla strach a kousek pod uchem modřinu.

   ,,Dobře, sůl...“

   Zatímco jsem šel do kuchyně, vzpomněl jsme si, že už jsem podobnou modřinu kdysi viděl. Ale to bylo strašně dávno. Mohlo mi bejt tak šest nebo sedum. Do prdele. Jako by to bylo včera. Bylo mi sedum, takže co jsem s tím mohl dělat?!

   ,,Tady.“ Podal jsem jí sůl..

   ,,Děkuju, já ji vrátím.“

   ,,NE!“ Proč křičíš?, ptal jsem se v duchu sám sebe. Máš strach, viď?! ,,Chtěl jsem říct ne. Nemusíte ji vracet.“

  ,,Hm, tak děkuju.“ Sklonila hlavu a odešla.  

 Zavřel jsem dveře a došoural se do kuchyně. Strašně moc jsem chtěl něco udělat. Jenže jsem byl zase to malý dítě, který toho chce udělat strašně moc, ale vlastně nemůže udělat vůbec nic. Nebo si to jenom namlouvám? Co by tak na mým místě udělal....kdo?

  Ztěžka jsem dosednul ke stolu a natáhnul se po tužce a poznámkovým bloku. Něco udělat musím. Proto zaťukala právě na moje dveře a ne na jiný. Potřebuje pomoct. Jenže co s tím mám, proboha, dělat?!

  Začal jsem rýt do papíru. Napadlo mě, že kdybych byl od filmu, tak bych nechal udělat záběr na tvář a pak by přišel záběr na ten poznámkovej blok. Koupit sůl, vyryl jsem do něj propiskou. Jenže já nejsem od filmu. Já jenom píšu.