3. Neslibuj

Chvíli tam tak lapám po dechu a nakonec ho tiše následuju. Tomu chlápkovi o něco jde. Tuším, že o částku našeho bohatství. Copak ten hlupák proboha nechápe, že máme alarm? Že v devět večer je u nás ještě dost rušno? Že se všude svítí a na chodbách se potulují služebné? Já vím, zní to divně, ale slyšíte dobře. Služebné.

A vůbec koho by napadla taková pitomost? Vykrádat vilu nejslavnější módní návrhářky, která si potrpí na tu nejdokonalejší ochranu a ostražitou hlídku kolem svýho obydlí? Ne, vážně, tenhle ňouma si akorát tak buduje cestičku za mříže.

Pomyslím na to vzrůšo, až přijede policejní auto a náš zloděj se bude za jeho sklem vztekle zmítat ve stylu ‚sakra pusťte mě, už to víckrát neučiním‘.

 Možná bych těď mohla udělat něco užitečnýho. U nás doma je spousta lidí, kteří budou mít právě tu čest setkat se tváří tvář s tímhle zlodějem, zachránit peníze a stát se hrdinou. Jsem zvědavá, jak bude máma reagovat, až tohle udělám zrovna já. Možná mi koupí vlastní limuzínu. Těš se, Katharine!

 Nesoustředěně si v předsíni vyzuju boty a v ponožkách se mu nenápadně plížím v patách. Zaslechnu, jak cosi zamumlá a zabouchne za sebou dveře od koupelny, kterou máma většinou propůjčuje hostům.

A je tam! Sám se chytnul do pasti, idiot, pomyslím si, přičemž vytáhnu náhradní klíč ze skříně a zamknu ho uvnitř.

Muž krátce zabuší, odkašle si a vyjeveně na mě houkne:

„Lindsay, zlatíčko, to jsi ty?“

V zápětí když se mi udělá trochu mdlo, si záhadnej muž z druhý strany odemkne sám a nechtěně mě silně praští dveřma do hlavy.

 „Rossie, ježíš, promiň, to jsi ty?“ vykoktá následně.

A já zpozoruju máminým oblíbenýho fotografa.

*

Máma se omluví a na minutku mě odtáhne do obýváku.

Prudce mě chytne za ruku a přitom ji výhružně nastaví do známé pozice chystající se facka.

„Rossie!“ okřikne mě. „Můžeš mi sakra laskavě vysvětlit, proč špehuješ pana Lashnella?“

„Abych si omrkla jeho postavu, a pak ti na ní navrhla šaty pro kolekci L+L,“ napadne mě, přičemž se trochu pousměju.

Sleduju, jak máma pomalu získává výrazný odstín rajčete.

„Promiň, jsem na pokraji sil. Půjdu si nahoru do pokoje lehnout, jo?“ prohlásím poté, když ticho kolem nás začíná houstnout.

„Tak mazej,“ sykne výhružně.

Chystám se vzít za kliku ode dveří, když v tom se máma prudce nadechne, jako by chtěla ještě něco říct.

„Až budete zítra zase cvičit na molu, udělej pro mě prosím tě jednu laskavost,“ zašeptá potom. „Nechovej se zase jako nemehlo. Měla by dorazit i reportérka.“

*

Sobotní den dnes neznamená jen spoustu práce na molu. Zahrnuje taky těžkou práci s reportéry a kameramany, kteří se rozhodli naší soukromé škole modelingu poskytnout vlastní reportáž.

Sabine mi v koutku daleko od záběrů všech těch kamer na poslední chvíli upravuje make-up.

„Jak vypadám?“ vyzvídám nejistě.

„Máš nesouměrně vytrhaný obočí,“ informuje mě.

Krátce se ohlédnu za sebe do zrcadla.

„Proboha, proč nemůžu sedět někde doma v teplákách a cpát se třeba sendvičem?“ zaúpím zničeně.

„Ukaž, zkusím to dokreslit hnědou tužkou,“ přejde mojí otázku, jako bych ji ani nepoložila.

 Chvíli na to si nás slečna Haleová, expertka přes módní přehlídky, zavolá k šatnám, aby nám konečně rozdala klíčky od skříněk. Než totiž celá přehlídka vůbec začne, musíme se převlíct do volnějšího oděvu. Všechno to pak musí neuvěřitelně odsejpat, prostě taková honička.

 Ještě předtím však od slečny zazní pár vážně míněných pravidel.

 Tak 1.) Uplatnit před kamerou veškeré znalosti, kterým jsme se během několika úmorných let těžko definovatelného trápení naučili. (Což znamená, že Rossie Laneová předvede nulový výkon, jako to má ostatně obvykle ve zvyku, a tím opět přitáhne spoustu problému pro naši prestižní školu jako tunový magnet – Přesně, jak kdybych to slyšela slečnu Haleovou právě říkat.)

2.) Nezapomenout chodit rovně. (Quasimodo na molu se hodí možná tak do nějaké komedie, ale rozhodně ne na molo. Slyšíte, co říkám, slečno Laneová?)

A 3.) Dávat si pozor nejen na ladnou chůzi, ale hlídat si i to, jak se přitom tváříte. S úsměvem to moc nepřehánět, zároveň však nepřipomínat ztrápeného zajatce krutých mučedníků praktikujících ty nejhorší metody čínského mučení. (K čemuž bych ještě ráda připojila svůj obdiv ke slečně Haleové, která teď právě fakt dokonale vystihla moji pozici zajatce na soukromé střední škole modelingu.)

„Za deset minut se sejdeme znovu na tomto místě, je vám to všem jasné?“ sjede nás naposledy svým nepříjemným pohledem. Raději se nepokoušíme odporovat a krátce všichni něco zamumláme na souhlas a přikývneme.

 Jakmile se mi dostane do ruky klíček, kvapem na sebe natáhnu volný tepláky a vytahaný starý tričko a jdu se na těch pár minut někam zašít. Je mi totiž víc než jasný, že se tu za chvíli rozjede velká debata o dnešním večeru a jak už jistě víte, já teda rozhodně nejsem typ, kterej by u toho nesměl chybět.

 Seběhnu z šaten po schodech na chodbu. Kradmé pohledy zvědavců v okolí  lámajících si hlavy nejspíš nad tím, proč na módní přehlídce běhám oblečená zrovna v takovým nevkusným šatstvu, se mi zas pro jednou podaří úspěšně ignorovat. Napadne mě, že bych si mohla zaskočit do vedlejšího obchodu pro něco k pití, a tak trochu zrychlím chůzi. V dálce už zahlédnu dvojici kameramanu, manipulujících s různými šňůrami, které někdo dost nešikovným způsobem smotal do sebe. 

 Zaujatě se ohlédnu po jednom z chlapíků, který v tu chvíli koncem šňůry nechtěně uhodí druhého do obličeje. To se mi však stane osudným.

 Místo abych vyprskla smíchy, jak jsem původně chtěla udělat, promění se moje veškerý pobavení v pořádnej šok. Něco se mi připlete pod nohy a já sebou prudce praštím o zem. Lidé se začnou okamžitě ohlížet. Uvědomím si, že jsem přece jenom možná měla zatnout zuby a tolik nevyvádět. Pravým kotníkem mi projíždí bodavá bolest. Cítím, jak mě někdo bere za ruku a snaží se mi pomoct na nohy. Trochu zavrávorám, ale nakonec se mi podaří zachytit se sloupu vedle mě. Na nohu se nepostavím, ale to bodání už pomalu díkybohu ustává. Možná to bude jen vyvrtnutý, snažím se okamžitě uklidnit.

„Ó, señora, v požátku?“ ozve se najednou můj zachránce. Pohlédnu do cizí snědé tváře s oříškově hnědýma očima a sympatickým úsměvem.

„Ej… j-jasně. Budě to dobrý,“ vymáčknu ze sebe plná rozpaků. Ach, bože, takovej trapas a zrovna před ním, probleskne mi hlavou a ucítím pořádný nával horka.

„Můžete jít sama? Ukaž, já vám hned pomůžu, señora,“ přihrne se ke mně znovu a chytí mě tak, abych se o něj mohla snadno opírat.

Snažím se dát dohromady alespoň jednu kloudnou větu, jenže v hlavě mám naprostej zmatek.

Mohl mi pomoct kdokoliv. Ať už starší paní nebo nějakej obyčejnej pán s kravatou. Při mojí životní smůle bych zrovna na božskýho cizince s roztomilým přízvukem nikdy nevsadila.

„Jak se vám stalo, já slyšel bum, tak se otočit a vy tam celá polámaná,“ zasměje se nuceně. V jeho hlase převládá napjetí.

„No…eh… já… heh… začala nám přestávka, tak jsem se šla projít a t-tam bylo něco na zemi a p-pak… no… spadla jsem,“ zakoktám a přitom začnu zjišťovat, že mi vyjadřování začíná dělat čím dál tím větší potíže.

„Vy jste požádně vylekaná, señora. Nechcete posadit na židle?“ nabízí mi a ochotně pokyne k nejbližším dveřím.

„Já... ehm.. no…“

„Pojďte dál,“ vezme za kliku a pustí mě dovnitř.

Ocitneme se v cizí kanceláři.

„Eh, d-díky. T-to nemuselo být,“ drmolím plná rozpaků.

„Pro krásnou modelku Miguel udělat cokoliv,“ zazubí se praštěně a pokyne rukou směrem k menšímu křesílku poblíž pracovního stolu. V místnosti panuje trochu chaos a ze zásuvek stolku vyčuhují barevné desky a bloky. Po zemi se povaluje spousta reklamních letáků. Na křesílku vládne pro změnu pořádek – někdo ho pokryl barevnou dečkou a před něj umístil malý stolek s konvicí připomínající starý čínský porcelán, jako by už dopředu jeho majitel očekával hosty. Trochu znejistím.

„To je tvoje kancelář?“ zeptám se plaše.

„No, señora. Jen matka tu dnes pobývá a já jí pomáhám.“

„Snad jí nebude vadit moje nečekaná návštěva…“

„Matka se zde neobjeví, ona venku a pžipravuje řeč na dnešní večer,“ vysvětlí mi.

„Aha,“ přikývnu nepřítomně. „Jakou řeč?“

„Komentáž o modelkách. Ona dělá každý den.“

„Ona kritizuje?“

„Kritizuje?“ vytřeští oči.

„To znamená, že komentuje tvůj výkon. Zhodnotí tvůj výkon,“ vysvětlím mu v rychlosti a vyčerpaně se posadím do křesla u stolu.

„Támhlety desky,“ ukáže na stůl, „ tam má ona napsaná slova k dnešní… jak se to žíká…“

Záhadný zachránce mi zamává před nosem štosem papírů.

Na chvíli zalapám po dechu a nakonec mu jen překvapeně vydechnu.

„Vždyť to je text k dnešní reportáži!“

*

„Tvoje máma je reportérka!“ hlesnu a šokovaně si prohlížím zbylou horu papírů na stole.

„Trefa, señora! Reportérka, jak zapeklité slovo… Poprvé já na něm málem zlomil jazyk,“ zamumlá rozpačitě a odhodí papíry zpátky, takže se trochu rozlítají všude po stole.

Zarytě sleduji, jak se tančící listy postupně snáší k zemi. Dělají otočky, piruety a různě se naklání jako baletky.

„Že já to házet,“ zakroutí nad sebou okamžitě hlavou a odebere se ke stolu srovnat ten nepořádek.

 Mlčky ho zdálky pozoruju a snažím se nedávat najevo, jak se mi ztěžka dýchá. Při jeho starostlivosti by si mohl myslet, že mám nějakej astmatickej záchvat.

 „Nechceš trochu pomoct?“ ozvu se nakonec skoro neslyšitelně.

„Jen vy sedět! Všechno v požátku!“ okřikne mě přísně, a tak se raději znovu usadím a zabodnu svůj pohled zpátky na jeho opálený ruce rovnající všechny ty papíry. V místnosti se rozhostí nepříjemný ticho.

 Z chodby k nám doléhá známý hlas slečny Haleové. Svolává nás k první zkoušce přehlídky.

„Asi bych už měla jít,“ prohodím zklamaně.

„To mi tedy byla ale krátká přestávka…“ poznamená a já si s radostí všimnu jeho viditelného zklamání. „Budu vás vyhlížet Mimochodem, málem jsem zapomněl- Já jsem Miguel Camargo, pžicházím z Kolumbie.“ Prozradí mi konečně svoj celé jméno a místo původu.

Úsměv mu přitom pohrává okolo pěkných úst.

 „Rossie…Rossie Laneová,“ zamumlám překotně v odpověď a zoufale se přitom snažím o přirozený držení těla s nadějí, že se má snaha neprojeví náhlým pádem ze židle.

 Miguel ve spěchu urovná matčiny papíry do úhledné hromádky a vyprovodí mě na chodbu.

„Ještě se určitě uvidíme,“ slíbí.

 U mola už se sbíhají poslední opozdilci a slečna Haleová se do nich z dálky zarývá svým bodavým pohledem. Sklopím oči a urychleně naklusám k mladé stylistce, která mě obleče do azurově modrých šatů. Jsou krásné, ale cítím se v nich příliš nesvá.

 Jako by se všechny pohledy najednou nebezpečně začaly otáčet směrem ke mně a zůstávali na tý nekonečně modrý parádě lpět jako otravný mušky na medu. Zhluboka se nadechnu a pomalu postupuju za třídou. Soustředím se na zrádné podpatky a zlehka nakračuju jako profesionální modelka. Jdi, Rossie, jdi, tvař se, jako bys tohle dělala odjakživa.

 I nejkrásnější model, Rick, vykouzlí na svým věčně vážným obličeji úsměv plnej úžasu a překvapení. Jeho směrem hledí tisíce páru očí.

 „Jsou, krásný,“ vydechne Sabine. Sál utichne jako na povel režiséra romantickýho dojáku o šedý myši, kterou jedny modrý šaty jako zázrakem proměnily v zářící hvězdu. Slečna Haleová mi dokonce zatleská.

„Tyhle vám zaručeně sluší. Doufám, že si takové brzy pořídíte,“ usměje se potěšeně.

„Děkuji,“ vymáčknu ze sebe nesměle.

„Každou dívku dokáže určitý kousek proměnit k nepoznání. Chce to jen trpělivě zkoušet a hledat,“ vnese mezi nás stylistka své moudro.

„Nevěřila bych, že zrovna mě budou slušet právě šaty,“ pokusím se rozpačitě o nucený úsměv.

„Tak počkat,“ ozve se uprostřed shluku spolužáků sebevědomej hlas Amandy, „Proč zrovna Rossie dostala ty nejlepší šaty?“

„S čím máte problém, slečno? Vždyť vaše šaty jsou stejně kvalitní jako ty ostatních. Vybíráme pro každého spravedlivě,“ namítne rozhořčeně stylistka.

„Tak poslouchejte, všichni tu moc dobře víme, že jedny šaty tu mají bezkonkurenčně navíc. Vždyť jsou oproti zbytku nesrovnatelné! Nechápu, co vás navedlo k tomu sehnat pro Rossii Laneovou zrovna tak dokonalé šaty a nás ostatní obléct do tohoto?“

 „Amanda má pravdu. Jestli má Rossie na molo vstoupit v tomhle, jednáte s námi teda sakra nefér!“ rozkřikne se na protest z davu průbojnej Michael.

 Cítím, jak mě polévá vlna úzkosti. Nejsem dost silná na to, abych se bránila. Třída začíná skandovat cosi o nespravedlnosti a mně se do očí derou slzy.

Stylistka mi věnuje omluvný pohled a vytáhne z krabice poslední temně černý krátký šatičky.

 „Zkuste si vzít tmavší silonky, opticky vám to zeštíhlí nohy,“ pošeptá mi mezitím, co se jí přijdu po převlečení ukázat. Rezignovaně přikývnu a s tváří plnou slz se opět na hodnou chvíli zašiju zpátky do kabinky.

 *

Miguela jsem během přehlídky vůbec nezahlídla. Ve výhledu mi bránila hlavně ostrá záře světel na molu. Všechno dopadlo naštěstí přijatelně, ani jednou jsem nezakopla a dokonce jsem skoro nekulhala, i když mě poraněná noha bolela jako čert.

 Večer si pro mě přijela máma. Chtěla jsem jí povědět o těch šatech, ale neměla moc dobrou náladu, tak jsem se rozhodla nechat si svý přání zatím pro sebe.

 Doma je téměř ticho a prázdno, jen z obýváku se míhají barevná světélka televizoru. Usoudím, že jde nejspíš o tetu Margaret, máma má na zítra domluvenou tu její plastickou operaci a v jejím případě si v nemocnici pobude o trochu déle, jelikož všechny pokusy změnit její tělo na dokonalý pokaždé doprovázely komplikace. Ale ona si přesto nedá říct…

  Rozsvítím si na chodbě, doběhnu pozdravit tetu v polospánku, která mi odpoví nesmyslným zamumláním a poručí mi, abych vypnula ten hloupej televizor, a zamířím vyčerpaně k sobě do pokoje. Cítím, jak mi po upnutých střevíčkách otýkají palce u nohou. Poraněná noha pořád bolí. Mým tělem se projíždí bodavá bolest v zádech.

V pokoji mě přivítá Pirát, líně rozvalenej přes polovinu mojí postele. Zdá se, že pro dnešek nemá tu správnou chuť se rvát s protivnou pudlí princeznou Sue ze sousedství. No díkybohu. Vždycky tyhle případy odnáším zrovna já a to většinou nemám ani páru o tom, co se vlastně stalo. Svalím se k němu a přitisknu ho láskyplně k sobě. Trochu podrážděně zamňouká, ale nakonec to vzdá a opře si hlavu o moje rameno. Smáčím mu strakatý kožich svými slzami a toužím po tvrdém spánku. Toužím se propadnout pryč, daleko odsud, do nenávratna.

 Myšlenky mi výří hlavou jako hurikán. Neslyším přes jejich hluk přicházet ani tetu,  pod kterou i každá parketa žalostně zavrže. Nejspíš ji probralo ostré světlo z chodby.

 „Rossie,“ osloví mě polohlasně a přisedne si nejistě vedle mě, přičemž postel hlasitě zaskřípe pod její tíhou. Pirát mi vyskočí vystrašeně na klín. „Zkus to prosím tě s maminkou nějak vydržet. Ona je nejspíš nemocná. A takoví lidé se do těch druhých dokážou jen stěží vcítit.“

Povzdechnu si a začnu předstírat, že se soustředím na zkoumání jednotlivých pruhů na Pirátově srsti, které se sbíhají dohromady a tvoří zvláštní útvary.

 „Tohle bude už dvacátá plastická operace,“ nahodí zmateně.

„Máma má pocit méněcennosti. I přese všechnu slávu si vůbec neuvědomuje, kým je. Cítí se obyčejná a dostatečně neobletovaná,“ začnu uvažovat. „Možná plastiku považuje za něco, co napomáhá její slávě. Jakmile si zvětší prsa, vznikne o tom milion článků. Jenže jí to bude pořád málo. Bude se trápit tím, že je tu stále několik jedinců, kteří dosud nezaregistrovali její existenci. Výpravy do Afriky nepodnikáme kvůli tamější výpomoci, jen se snažíme seznámit hladové jedince s matčinou kolekcí. “

Chvíli mlčím a znovu vstřebávám informace, které jsem teď vlastně vypustila z úst. Je mi na nic.

 „Já myslím, že tentokrát jde ale o něco zcela jiného,“ překvapí mě teta svou reakcí.

„Velký prsa jsou pro chlapy jako magnet. Přemýšlej, Rossie, nevídá se teď s někým maminka více než je zdrávo?“

V tu chvíli zůstanu nehybně sedět jako opařená. Rozpomenu si na fotografa s hygienickou taštičkou. Hned na to se mi vybaví polonahá Katharine s deštníkem.

 Všechno to do sebe zapadá jako puzzle. Máma zláká fotografa svým novým výstřihem. Fotograf se nastěhuje k mámě. Máma si tím pádem bude zvát svý oblíbený modelky přímo k nám a já skončím bídněji než bych si předtím dovedla představit.

„Půjdu si lehnout,“ oznámím tetě a zadoufám, že ji to přinutí k odchodu. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ popřeje mi a nechá mě konečně nahoře v pokojíčku samotnou.

Opřu se o okno tváří a hledím do černočerné noci. Zahradu ozařuje slabounké světlo, v jehož záři se míhají maličkaté mušky a komáři.

 Kdyby tak dole stál Miguel a volal přímo na mě. Ještě se určitě uvidíme… proletí mi hlavou jeho milá slova. Byla však upřímná? Zasloužím si je?

 Neslibuj. Neslibuj, já stejně nikdy neuvěřím.