Českému čtenáři již dobře
známý francouzský postmodernista s českými předky Romain Sardou nabízí
svůj další román. Již počtvrté má tedy čtenář možnost nechat se unést jeho
mimořádnou imaginací a neobvyklými zápletkami. Po detektivním příběhu ze
současného New Hampshire máme možnost přečíst si opět to, za co je tak
populární. Nakladatelství Argo vydalo v již tradičně skvělém překladu
Danuše Navrátilové jeho dva roky starý „středověký thriller“ Zbav nás od zlého.
Tento
román bývá označován jako „volné pokračování“ románu A odpusť nám naše viny.
V lecčem se s tímto tvrzením dá souhlasit. Oba dva romány se
odehrávají zhruba ve stejné době a zápletka s následným rozuzlením si také
s prvním románem nezadá. Obě knihy se také střetávají ve společné tajemné
a tvrdé středověké atmosféře.
Jak už
bývá u Sardoua zvykem, román začíná prologem, kde nám prozradí něco málo o
příběhu a navodí nás do atmosféry, která bude následovat v celém textu. Volné
navázání na román A odpusť nám naše viny můžeme sledovat také v celkovém
tématu. Oba dva romány totiž dosti kriticky promlouvají o středověké církvi.
Autor jí v obou případech přidělil tu nejhlavnější roli. Ovšem jedná se o
roli velmi „odpornou“. Církev zde figuruje jako instituce do morku kostí
prolezlá špatnými mravy podmaňující si svými nekalými praktikami celou Francii
a potažmo s ní celý svět. Pokouší se měnit dějiny a vymýšlet nové – své.
Takové, které jí umožní naprostou věrnost svých oveček.
Únosy dětí
se zvláštními schopnostmi, vraždy kardinálů a falšování archivů. Středověká
církev je mocná a veškerou její moc soustřeďuje ve svých rukách kancléř
Artemidoros de Broca, který zdržuje volbu papeže. Na všechny tyto otázky se
snaží přijít středověký „soukromý detektiv“ Benedikt Gui. Ten se snaží nejdříve
nalézt pohřešovaného mladého muže, který pracoval pro Vatikán. Díky
podniknutému pátrání se před ním začíná rozplétat složitá pavučina církevních
machinací a on sám se tak stává pro církev velmi nebezpečným. Příběh Benedikta
Guie je plný záhad a děsivých odhalení. Čtenář se setká s jeho zatčením a
jeho následným útěkem mířícím k dalšímu zatčení, které ke konci příběhu
dospěje ke krutému středověkému mučení na jednom, pro příběh důležitém, hradě.
Co se
skrývá za únosy dětí se snaží přijít i otec Guillem Aba. Jeho pátrání je ryze
osobní, protože jedno z unesených dětí bylo z jeho diecéze. Ač sám
těžce raněn neváhá nastoupit na složitou cestu a přijít všemu na kloub.
V jeho příběhu Sardou splétá tvrdý akční příběh plný zlodějíčků, lapků,
bezdomovců ale čtenář se také setká s obléháním hradu a spoustě šarvátek.
Samotný příběh Guillema Aby míří ke stejnému překvapivému odhalení jako
v příběhu Benedikta Gui. Oba dva příběhy se ke konci románu včlení do jednoho,
kde čtenář napětím přestává již dýchat.
Kniha se
čte rychle a hladce. Literární umění Romaina Sardoua je nezpochybnitelné
(stejně tak umění překladatelské Danuše Navrátilové). Slova se rozvíjejí do vět
a věty do souvětí, které se před čtenářovým zrakem rychle mění v další a
další. Po přečtení poslední věty bude čtenář zklamán, že musí knihu již
odložit. A to je přesně to, proč se k románům tohoto autora čtenáři tak
často vrací.
Romain
Sardou se v tomto románu také vrací ke svým předkům a to v podobě
postavy kronikáře Kosmy, jednoho z českých králů a města Olomouc. Čtenáře
však musím upozornit, aby nezaměňoval románového kronikáře Kosmu s autorem
Kroniky české stejného jména.
Tato postmoderní procházka
po středověké Francii a následně i Římu čtenáře upozorňuje na církev jako na
důležitou instituci v běhu dějin. Snaží se mu zároveň do hlavy vložit
myšlenku uvažování nad současnou situací v církvi. A to tedy: kdo ví jak
to vlastně všechno je? Má církev i v současné době takovou moc? Můžeme
církvi vlastně vůbec věřit?
85%
Ukázka: „Vesničané se seběhli, aby
uvítali tlupu, vykřičeli svůj hněv a vyprosili si Isarnovu pomoc. Líčili, jak
surově, za bílého dne, je přepadli černooděnci s vytasenými meči.
Domnívali se, že zvítězí snadno, jenže v Castelginaux žili také Isarnovi
muži. Ti se úporně bránili a do boje zatáhli i ostatní obyvatele. Na straně
útočníků zavládl zmatek. Jeden z nich dokonce přišel o život. Černooděnci
se však rychle vzpamatovali a zahájili protiúder. Měli větší zkušenosti v boji
než rolníci a zanedlouho získali převahu. Zavraždili devět vesničanů, zmocnili
se dívky a podpálili několik domů se záměrem sežehnout celou ves. Pak
v kotoučích hustého tmavého dýmu zmizeli tak náhle, jako se objevili. Tělo
svého druha nechali na bojišti.“
|