Kopec
Naběhli tam, plni zuřivosti a vzteku, kterým je naplnili jejich učitelé. Kopance, rány železem a jekot, podivná radost, vyvěrající z povoleného, kolektivního ničení. A kameny padaly. Staré hebrejské nápisy se rozpadly v prach. To, co z náhrobků zbylo, bylo zašlapáno do země nebo bylo odvezeno a použito jako stavební materiál. Těžké kožené boty dupaly po několika vrstvách vzpomínek a tradic. Dupaly po několika generacích. Kopec se nadechnul...a zase vydechnul. A čekal dál.
Pak přijeli pánové s lopatami. Kopali dlouho a hluboko. Když objevili kosti, kopali dál. A postupně na těch kostech vyrostly domky. Dřevěné chaty, červené karafiáty za okny, plaňkové ploty. A přijeli noví majtelé. Bohatí pánové s dobrým postavením v Říši zde odložili uniformy a natáhli nohy, jejich manželky začaly opečovávat své sotva oseté záhonky a jejich děti se jaly prozkoumávat všechny zákoutí nového prostředí.
Nové luxusní pozemky uprostřed překrásné přírody! Vhodné pro odpočinek s rodinou! Pro členy strany za poloviční cenu!
Přijala jsem tu práci, protože nabídka zněla opravdu lákavě. Sloužit majetné rodině, někde daleko od města, v poklidném prostředí. A za slušnou částku. Vaření, poklízení, nakupování, občas pohlídat děti...normální práce, ve které je možno se i vypracovat. Ale už první den, jak jsem vystoupila z vozu...to místo bylo divné. Připadalo mi, že mé nohy nestojí pevně na zemi. Ta půda tam nebyla...nebyla celistvá. A všude se tam vznášel zvláštní těžký opar.
Na práci jsem si ovšem stěžovat nemohla. Pán si akorát občas řekl o čaj či jídlo a celé dny proseděl u psacího stroje, nevnímaje okolí. Nepůsobil na mě dobře, ale natěstí si mě moc nevšímal. O děti se ovšem také nezajímal. Paní byla jak ukázková manželka z katalogu. Neustále pracovala na záhonku, usmívala se na sousedy a klevetila. Měli dceru a syna. Dcerka byla hodná holka i chytrá a bystrá, bylo vydět, že i v tak malém věku jí to myslí a je vnímavá. Zato starší bratříček byl celý po otci, tvrdohlavý, neposlušný, příliš sebejistý. Malý tlustý protivný hoch.
Jednoho dne přiletěl domů, svetr a kolena celé od hlíny, ruce též. Pobíhal kolem dokola a smál se. V tlustých pěstičkách něco svíral. „Našel jsem...Hahaha! Našel jsem...no počkej. Hele, zlato! Hahah...zlato, tam je zlato!“ Na chvíli pěstičky rozevřel a v nich ležel upatlaný kousek nějakého šperku. Rychle dlaň zas zavřel, povýšeně se na mě podíval, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že se chová k někomu tam bezvýznamnému jako mě tak volně a teď to potřebuje napravit. Obrátil se a běžel oznámit svůj objev otci do pracovny.
Nehodní lidé pracovali na svých záhonkách, doufajíce v to, že v jejich kráse trumfnou sousedy. Když objevili kost, rychle ji zase zahrabali a mlčeli. Jen vzpomenout si, jen v duchu se zeptat na to, co je tohle skutečně za místo...to by je pošpinilo. Naředilo jejich štěstí, zatížilo hlavy. Jednoho dne ale začali nacházet i něco jiného, než ostatky. Zlaté naušnice...prsteny...náhrdelníky. Spony do vlasů, manžety, hodinky, čelenky, náramky. Hrabali hlouběji a hlouběji, na trumfování sousedů v kráse záhona už zapomněli, teď se trumfovali v nalezeném bohatství. Zloději. Vykradači. Neuctiví. Nosili na rukách a šíjích majetek ušlapaných generací, které se dusily pod základy jejich letních sídel. A kopec se nadechl znovu...a když vydechl, vydechl vše, co v sobě měl.
Nevím, kdy jsem si toho poprvé všimla, ale bylo to někdy na začátku podzimu. To místo mi nedělalo dobře. Začala jsem špatně spát, a když už jsem usla, měla jsem divné sny. I chování rodiny se proměnilo. Pán stále cosi zuřivě psal celé dny v pracovně, nedonést mu jídlo až pod nos, snad by i umřel hlady. Paní rozkopala celou zahradu, plně ponořená do své činnosti se nezajímala ani o sousedy ani o děti. Synáček se schovával po koutech domu a okolí, všude si sebou nesl nasyslené zlaté bohatství a usmíval se sám pro sebe. Všichni tři se propadli do svých světů, svých obsesí a nic dalšího nevnímali. Celá ta oblast se vlastně chovala zvláštně. Sousedy jsem také moc nevídala, nikdo už nikoho nenavštěvoval, nekonaly se žádné večeře či zahradní setkání. Každý tu byl sám pro sebe, uzavřený, mumlající si a nevnímající. Asi jsem tehdy byla také tak zapadlá do svého světa, protože si nepamatuji, kdy to začalo. Vím jen, že mě z toho probudila dcera pána. Jednoho dne přišla, tvář ubřečenou, a povídá mi, že je jí hrozně smutno. Byla jediná, kdo tu ještě doopravdy žil. Byla celá zmatená a vystrašená z posedlého chování ostatních. Neměla za kým jít. Celé dny leží stočená do klubíčka a brečí. Je tu na ni těžko, špatně se jí dýchá, ale ze vzduchu to není. Mluví o nějakých lidech, cizích lidech, co se zlobí, protože oni taky nemůžou spát a dýchat. Vypráví mi o nich...a já to všechno, co cítí ona, začínám cítit také. Přenese to na mě, a možná si to od ní vezmu sama, protože je mi jí líto. Je mi zle, zle z tohohle místa, tlaku, vzduchu, pachu, ..nevím z čeho. Mám deprese...strašně to bolí. Ale nemůžu pryč. Absolutní apatie...bolest...paralýza.
Země se pod nohama hýbe. Nevydíte to, ale cítíte. Kypí, bublá, zuří. Vzteky pod tou nespravedlností a pokryteckou sebejistotou. Její dech se dostane až nahoru. Jed z otevřených ran, které se nemohou zhojit, otráví neuctivé. I když je ovládnou, stále nemají klidu. Stále nespí, krvácejí a dusí se. Je to slepá ulička. Ani jedna ze stran se teď nemlže hnout, žádná ze stran se nedočká klidu. Duchové s vyrabovanými těly a těla s vyrabovanou duší. Pat.
Tohle je inspirováno snem, co jsem měla někdy uprostřed letních prázdnin, zdálo se mi o kopci se hřbitovem,
který byl přesně takhle zničen a stalo se tam s lidmi to, co se stalo. A asi před týdnem mi sestra řekla,
že na jednom místě ve městě, na které máme z okna krásný výhled, možná dříve býval žid. hřbitov,
co nacisti zničili a rozprodali. A ten svah má stejný tvar jako ten z mého snu. takže jen tak,
proč jsem se k tomuhle dokopala. Nenapsala jsem žádnou povídku krom komixů už od základky, když se totiž o cokoliv
pokusím zůstane to nedokončené a někde zašantročené, protože se mi to už za pár hodin nelíbí
nebo nemám na psaní trpělivost. Takže budu ráda za jakékoliv názory a opravy (i pravopisné), protože nevím, jak na tom vůbec jsem.
A omluvám se, jestli je to v grafice špatně, nevěděla jsem, kam to šoupnout, protože mi jde i o nárory na obrázek. |