Někdy kecám s Ježíšem. Stává se to, když si sedne na moje ramena. Objevuje se, když nevím, kudy dál.
,,Kde máš svůj kříž, chlape?“ ptám se. ,,Nechybí ti?“
Slyším, jak se potichoučku směje. Jako někdo, kdo toho pořád ví víc než já.
,,Ale Martine,“ odpoví po chvilce. ,,Kříž je jenom rekvizita.“
,,Počkej, počkej, tohle mi nedává smysl. Já myslel, že kříž a ty jste jedno.“
,,Víš, jak bych ti to... Vem si třeba mrtvolu.“
,,Hm.“
,,Mrtvola je rekvizita smrti. Bez mrtvol by nebylo smrti. Smrt by přestala existovat.“
,,A ten kříž?“
,,Kříž je rekvizita bolesti. Jedno bez druhýho by nemohlo bejt. Chápeš?“
,,Takže, teď, když neneseš kříž, jseš v pohodě? Bez bolesti?“
,,Jasně, chlape. Teď jsem v pohodě.“
Vedeme krátký hovory. Vždycky jdeme přímo k věci. Kecáme o všem. O smrti. I o bolesti.
,,Stejně seš dobrej, žes to dotáhnul až do konce,“ říkám.
Zase se usměje. ,,Byla to ale makačka, co ti mám povídat.“
,,Já vím, pořád se o tom mluví.“
Pak zmizí.
Je to Superstar, ale jinak skromnej chlap.
|