Včera se slunko zlobilo
a trávu neslyšel jsi růst
ani nevonělo seno
život si užíval svůj půst
moře hladinu nezpěněnou

Moře, co nosíváme v sobě
oceány snů a nekonečné touhy
vteklo do uzounké strouhy
ještě včera
a vyschlo do večera

Ještě že k ránu pršelo
a možná už v noci
sny klepaly mi na čelo
touha řvala bez pomoci

Překrásně voní jako čaj
a cinká na kopcích zvonky
z mateřídoušky je můj kraj
oblaka nosí lampionky
a srší jiskry jak ochočení draci
proto nerada se vracím

Moře mě unáší a hýčká
strouha je zase bezpečí
někdy však docela úzká smyčka
která mi nesluší a dechu nesvědčí.