Jediná chyba
Zkáza. Beznaděj. Pocit úplné, ale úplné bezmocnosti. Sedím na zemi, dívám se do prázdna neschopen přijít na další logický krok. Pustina přede mnou má stejnou barvu jako nebe. Je šedivá jako moje existence, všude stejně bezvýrazná, nic neříkající, co se za ní skrývá. Žádný rozdíl jestli nahoře nebo dole. Koho to teď zajímá? Zas nikdo nepřežil, jako vždy. Dopadlo to jako vždy a vždy to dopadne úplně stejně. Kdyby to tak alespoň neskončilo jejich chybou. Vždy si to zaviní sami. Nikdy mě neposlechnou. Už mě opravdu nic nového nenapadá. Všechny staré nápady jsem už vyčerpal a nové nepřichází. No, tedy přijdou, ale jako vždy příliš pozdě na zapamatování. Zasáhnou mě v posledním okamžiku bytí, bytí všeho živého. Škoda, že ten okamžik nelze natáhnout do nekonečna, vědět do nekonečna, žít do nekonečna. Už ani nevím jak dlouho tu sedím. Jak dlouho? Co je to za nesmyslnou otázku? Teď přeci žádný čas není. Čas začne až Já budu chtít a Já teď nechci, ne,teď ne, teď nemám sílu. Jaké teď? Kdyby teď byl život, byl by čas a mohl bych říci Nekonečné Teď.
Je to se mnou stále horší a horší. Mluvím jako oni, přemýšlím jako oni a dokonce mluvím sám se sebou. Ach ti Lidé. Co mám příště s nimi dělat? Jak to zařídit, aby se dostali za tu pomyslnou hranici své existence, kdy mě už nebudou potřebovat ke svému bytí? Jak jsem si je jen mohl vybrat pro své dílo? Proč jsem byl tak naivní a vybral si zrovna je? S výběrem jsem byl přeci první na řadě Já, tak proč zrovna je? Proč jsem Já? Proč nejsem mé Druhé Já, Třetí Já, nebo dokonce mé Nekonečné Já, kdyby měl čas nějaký význam. Ale on ho nemá právě pro to nekonečno. Tu chybu si neodpustím. Nikdy! Kdybych nebyl mé První Já, už bych tu nebyl. O nic už bych se nestaral, existoval bych jenom sám pro sebe ve své vlastní existenci. Už ani nevím jaké to je a už to také nezjistím.
Před očima mi vyvstává obraz toho, co bude následovat. Je to tak skutečné! Jak by ne, vždyť se to stalo tolikrát, a pořád dokola. Poslední bytí bylo zatím nejdelší. To poslední je vždy nejdelší. A tak to půjde až do …nekonečna.
Vstávám a jdu dopředu … nebo nahoru nebo dolů, doleva, doprava, to je jedno. Jenom zpět nemohu. Tu chybu si nikdy neodpustím.