než podzim vysloví co zima zasedne
já pohrabu se v tom
co letos bilo do očí za řídkých nocí nad nadhvězdnem
když slídil jsem po hladkém vnad tajemnu
v svém korábu vlnami štěstěn nadzvednut
abych se přenesl i přes to
co chybí věčně mezi řádky chybí v mezerách
kdež prohání se jádro syrově růžového pudla
a pokulhává realita etc.
jsou ranní slova z jinovatky
a po desáté prázdný krám jak poetika zchudla
k tomu se děje trhlin vrací zpátky jak časované madlo
oporou nejeví se kdo neseznal sté první slovo
stvořenice nábo
j
ženství
šejkr hned zaskotačí s ledem
a vypít si to do dna -snad víc než dvakrát- svedem
bůh kontinuel rachtá zřetězy
já neslyším a nevnímám -nic víc než tvůj- snem upevněný bod
|