Franz Werfel - Otec a syn Kdys jsme v nekonečné lásce
škádlili se bez konce
K duše potěše —
Uranus otevřel zátoku modři ,
A zajedno ve veselé dětské důvěře,
Hýčkáni jsem byli na jeho hrudi.
Ale běda, lehkosti se vytratilo,
Svět se odhrudil a zrodilo se tělo,
A tak jsme rozdvojeni.
Po rozezlených chodech chmury
Setkají se oči z oceli,
Nepřátelské, odhodlané.
A v záhybech svých černých plášťů
Nosí starý i ten mladý
Železo jak nenávist.
Slova, ta co z úst jim plynou, upředena
z hněvu rozdílnosti věku žití.
Zsinalý a vyčerpaný.
A syn celý nedočkavý, až jen starý hebne
A ten stařec mne zas tupí, rozjařeně:
Následníče! Až podsvětí zaduní.
*** Vater und Sohn
Wie wir einst im grenzenlosen Lieben
Spaße der Unendlichkeit getrieben
Zu der Seligen Lust —
Uranus erschloß des Busens Bläue,
Und vereint in lustiger Kindertreue
Schaukelten wir da durch seine Brust.
Aber weh', der Äther ging verloren,
Welt erbraust und Körper ward geboren,
Nun sind wir entzweit.
Düster von erbosten Mittagsmählern
Treffen sich die Blicke stählern,
Feindlich und bereit.
Und in seinem schwarzen Mantelschwunge
Trägt der Alte wie der Junge
Eisen hassenswert.
Die sie reden, Worte, sind von kalter
Feindschaft der geschiedenen Lebensalter.
Fahl und aufgezehrt.
Und der Sohn harrt, daß der Alte sterbe
Und der Greis verhöhnt mich jauchzend:
Erbe!
Daß der Orkus wiederhallt.
|