Robert znal Toma a Tom znal Roberta. Nebyli přihřátí, Robert pouze vlastnil jednu maličkou tiskárnu, díky které spatřovaly světlo světa texty, které by se mezi čtenáře jinak nedostaly. Tom byl jedním z těch, kteří za ním chodili a nosili mu povídky a básně. Robertovi se nejvíce líbily právě ty Tomovy. Byla v nich jiskra, švih, úchvatná neuměleckost, excentričnost, zábava. A taky pití, noční život a chrápání v příkopech.
Velké i malé časopisy, které dostávaly granty od ministerstva kultury, nebyly ochotny takové žvásty tisknout. Na jejich stránkách se objevovaly pouze „kultivovaní“ autoři, sebevědomě přebírající štafetu po svých tatíčcích, díky nimž si vydobyli status „zavedených a osvědčených spisovatelů z umělecky založených rodin“.
Tom se jednou za čas stavil za Robertem do miniaturního knihkupectví, kde byla ta maličká tiskárna, předal mu nějaké svoje nové věci, poklábosili o životně důležitých pitomostech, načež Tom poděkoval a vypařil se.
„Hele, jak je vůbec možný, že přežíváš?“ uslyšel jednou Robert Tomovu otázku. „Vydáváš v malejch nákladech ty naše kraviny, který nikdo nečte, a stejně vypadáš pořád vypulírovanej, čisťounkej a svěží. To já, jakmile přijdu ze směny, jsem úplně hotovej…“
Robert se pousmál a ukázal na jeden z větších regálů. Měl sedm poliček, tedy osm přihrádek a z každé přihrádky koukalo asi patnáct hřbetů různých knih.
„Tohle mě živí,“ pokračoval Robert. „Jde to na dračku.“
Tom přistoupil k regálu. „Co to je?“
„Romány, žánr červená knihovna.“
„Ha cha ha cha,“ ušklíbl se Tom.
„No jo, co mám, ty vole, dělat… Ztroskotanci jako ty mě neuživí a tyhlety citlivé sračičky tady koupí každá žena.“
Tom začal vytahovat jednotlivé knížky a díval se na tituly. „To si děláš prdel, ne? Můstky vedoucí k naší lásce, Vejdi do mé něhy, Miluji tě jako okvětní lístky tulipánu, Voňavé splynutí duší… Ty krávo, mně se snad dneska všechno jenom zdá!“
„Kdybys byl všímavější, Tome, zjistil bys, že tyhle knížky tady mám celou tu dobu, co mi sem nosíš svoje věci.“
„Kdybych tě neznal,“ pokračoval Tom, „myslel bych si o tobě, že seš buzna.“
„A co když jsem? Co když tě chci právě teď ojet?“
„Nekecej píčoviny a radši si přečti ty moje věci. Až na to budeš mít nějakej názor, zavolej mi.“
„Jasně,“ souhlasil Robert. „Myslím, že to bude dobrý, málokdy napíšeš text, kterej stojí úplně za hovno.“
„A málokdy napíšu text, kterej za něco sakra stojí.“
„No, tak už to holt na světě chodí.“
„Tak díky a měj se.“
„Čau.“
Tom odešel a Robert se ocitl v knihkupectví sám. Nevypadalo to, že sem zrovna někdo přijde. Davy nechodily a nechodily. Co s nimi, na jejich životy se můžu vysrat, pomyslel si Robert a přešel ke dveřím. Zamkl je, pověsil na ně cedulku PŘIJDU HNED a šel dozadu do malého pokojíku s umyvadlem, kde chvíli onanoval. Když se dodělal, vymyl umyvadlo tekutým mýdlem a vrátil se ke knihám. Uslyšel lehké ťukání na sklo, jež bylo vsazeno do dřeveného rámu dveří.
„HEJ, ROBERTE! KURVA, ROBERTE, SEŠ TAM?!“
Robert zamířil opět ke dveřím. Za nimi stál King. „ROBERTE, TY KUNDO, ZASE SI HONÍŠ PÉRO, CO?! VŽDYCKY, KDYŽ DÁŠ NA DVEŘE CEDULI PŘIJDU HNED, TAK SI MASTÍŠ TÁGO! TO SNAD NENÍ MOŽNÝ!“
„Nehluč, demente, a pojď dál,“ řekl Robert a odemkl dveře. King vešel dovnitř. Začal okounět po regálech, ale Robert dobře věděl, že si sem nejde nic koupit.
„Tak co je…“
„Hele, Roberte, potřeboval bych, abys mi vydal pár mejch esejů.“
„Kingu, už jsme o tom mluvili mnohokrát, já tě prostě vydat nemůžu. Eseje nikdo nečte, prodělal bych na tom.“
„A CO SE TEDA PODLE TEBE ČTE, HA?!“
„Támhle se podívej.“
King se otočil směrem k většímu regálu s červenou knihovnou. Šel se na ty skvosty podívat. Vytáhl několik knížek. „Ty vole, co to jako, do prdele, je? Můstky vedoucí k naší lásce, Vejdi do mé něhy, Miluji tě jako okvětní lístky tulipánu, Voňavé splynutí duší… Víš, že nemám rád fráze těch dnešních mladejch debilů, ale TO SES SNAD POSRAL V KINĚ, NE?“
„Neposral,“ odvětil klidně Robert. „Jenom ti říkám, jak to je.“
„Takže mi chceš říct, že mám začít psát takhle?“
„Ne. Nechci ti tím říct vůbec nic.“
King pohlédl na Roberta smutnýma očkama. Robert byl na ty jeho blyštivé psí bulvy již náležitě zvyklý. „Kruci, vydej moje věci. Vyplatí se ti to, uvidíš…“
„Jo? A jak to dopadlo minule?“
„Minule jsem psal moc špatně.“
„A teď píšeš moc dobře.“
„PÍŠU! PÍŠU BRILANTNĚ!“
„Když píšeš tak brilantně, proč to nepředáš někomu jinýmu? Já dělám v malejch nákladech, vždyť to víš. Proč nepřijdeš za nějakou velkou, osvědčenou značkou?“
„Tam jsem byl.“
„Aha.“
„A NEJSOU NA MĚ JEŠTĚ PŘIPRAVENI!“
„Ach tak.“
„Kdybys věděl, Roberte, jaký to je, když víš, že seš génius, ale všichni ostatní si myslej opak…“
„No tak, jen se mi tu nerozbreč.“
„JÁ NEBREČÍM, TY SRAČKO! JEN TĚ LASKAVĚ ŽÁDÁM, ABYS MĚ VYDAL!“
„Osobně si teda pod žádostí představuju něco jinýho.“
„Takže mě nevydáš.“
„Už jsme o tom mluvili…“
„TAK VÍŠ CO, VOLE?! NASER SI!“ zařval King a odešel.
Konečně ho mám z krku, pomyslel si Robert. O Kingových trampotách s velkými vydavatelstvími toho věděl až příliš. King psal docela slušné věci, ale moc teoretizoval, stavěl se do pozice někoho, kdo je „nad“ všemi beletristickými texty, vševědoucího guru, který bude určovat chod literatury a hodnotit, co je dobré a co je špatné. To by snad ještě nevadilo, do esejistů se Robert příliš nemontoval, nezajímali ho a málokdy měl náladu jejich texty číst. Obdivoval totiž jednoduché, přímé prózy a básně, bušící přímo do hrudě, texty, které ťaly do živého, bez pitomých popisů květinek, počasí a lidiček. Bylo ostudou, že lidstvo obdivovalo tlusté romány jenom proto, že si dal autor s nimi práci a psal a psal, aby měl na chleba. Obdiv si zaslouží málokterý z nich, většina pisálků se dočká ovací jenom proto, že se na těch sedm set stran pěkně nadřela.
Ale zpátky ke Kingovi. Ve vydavatelství Autorita, které obdrželo certifikát zvaný Patent na hodnotná díla, jenž byl stvrzen všemi těmi „slavnými“ a „věhlasnými“ osobnostmi, jejichž knížky toto vydavatelství šířilo, bylo Kingovi řečeno, že v konfrontaci se zkušenými esejisty zaostává stylisticky, přičemž ani myšlenková výstavba jeho textů není jaksi valná, čili by se měl raději věnovat beletrii, jako ti dementi, kteří vydávají u Roberta.
„Vezměte si to takhle,“ adresoval Kingovi poznámku tlustý brýlatý pán, spolumajitel Autority, „je finanční krize, lidi mají akorát tak do prdele díru, já se mám teda dobře, ale to sem netahejme… Ehm, kde jsem to skončil? Aha, už vím, tak podívejte, lidi prostě nebudou kupovat nějaké eseje. Budou sahat po klasice nebo po velkých jménech dneška. Každou chvíli může někdo chcípnout. Myslíte, že poslední knihou, kterou si těsně před smrtí přečtou, mají být nějaké eseje od neznámého autora? Ne, raději si přečtou něco jiného, osvědčeného, aby umírali s pocitem vševědoucnosti. A na tom my stavíme.“
Pak ten tlustý brýlatý pán ještě dodal, že Kingovi texty mu přijdou jaksi nerozhodné. „Jako byste ani nevěděl, jestli psát sofistikovaně jako opravdový esejista, nebo spontánně a prostě jako ti pisálci od pana Roberta. Zamyslete se nad tím a zkuste štěstí příště.“ King se tam už víckrát neobjevil…
Robertovi bylo Kinga trochu líto. Přemýšlel, co má udělat, ale vždycky, když už si myslel, že je na správné stopě, pokaždé si vzpomněl na všechny Kingovy požadavky a výsady, z nichž nemínil couvnout, a tak se akorát nespokojeně zavrtěl na židli, vytáhl ze zásuvky plácačku rumu a lokl si. Kdysi chlastal, dneska už jenom tak popíjí.
Do dveří knihkupectví vstoupily dvě starší dámy. Jedna byla nižšího vzrůstu a měla krátké, na blond obarvené vlasy, druhá, vysoká s útlou postavou, která musela dennodenně baštit Veselou krávu – štíhlá a ve formě, měla dlouhé šedivé vlasy skoro až k pasu.
„Dobrý den, dámy, copak si přejete? Hledáte něco konkrétního?“ optal se Robert a dal si do úst žvýkačku.
„Mladý pane,“ zakrákorala ta menší, „máte nějakou knihu, po jejímž přečtení se dá spokojeně umřít? Víte, jak dneska nejsou ty důchody, tak se všude říká, že brzo umřeme, a tak si chceme něco pěkného přečíst, než se tak stane.“
„Dámy, nemám tu jednu knihu, ale rovnou ČTYŘI úžasné knížky, které si můžete přečíst. Mohu vám je ukázat?“
„Ale zajisté, mladý muži,“ ušklíbla se zase ta vyšší a obě ženy zamířily s Robertem k regálu s červenou knihovnou.
„Tak tady to máme,“ pravil Robert, „mohu-li si dovolit doporučit nějaké tituly, nechť jsou to tyto čtyři.“
Podal je té menší dámě. „Ukažte,“ řekla, „hm, Můstky vedoucí k naší lásce, Vejdi do mé něhy, Miluji tě jako okvětní lístky tulipánu, Voňavé splynutí duší, ano, ano, to by mohlo být pěkné, Helenko.“ A předala knihy své kolegyni.
„A kolik vám jako budeme dlužny, mladý pane?“
„No,“ nadechl se Robert, „knihy jsou dneska celkem drahé, vezměte si, kolik kvůli nim umírá krásných stromečků, no, jedna kniha stojí dvě stě devadesát devět.“
„Tolik?“ podivila se ta vyšší. „Jituško, na to my ale přece nemáme!“
Robertův obličej se debilně zakroutil: „Ctěné dámy, kohopak si myslíte, že máte před sebou? Před vámi stojí hodný člověk, který má dobré srdce a nejde mu o peníze. Podívejte, všechno vám to dám za šest set, ať nežeru. To je přece dobrá nabídka, nemyslíte?“ A nenápadně sundal štítek s nápisem TITULY Z ČERVENÉ KNIHOVNY V AKCI – 1 KS ZA 99 KČ, který schoval do zadní kapsy svých manšestrových kalhot.
„Jé, vy jste ale hodnej!“ řekla ta menší paní. „Takoví by měli být všichni mladí muži. Ale řekněte, nebudete s tím mít problém? Víte, aby vám vedoucí nevynadal, že mu nesouhlasí peníze s prodanými tituly.“
„Nebojte se, paní, jelikož jsem majitelem, nikdo na mě nepřijde. Leda tak já sám. Ha ha ha!“
„Cha cha cha!“ zasmály se upřímně paninky. „Tak my si je tedy vezmeme.“
Přešli ke kase. „Budete to chtít, milé dámy, zabalit?“
„Ano, ano! Byl byste tak hodný?“
„Jistě. Jenom vás prosím, za zabalení účtuju příplatek dvacet devět Kč. Víte, já to pak posílám na dobročinné účely, na charitu a tak.“
„No teda, vy jste úplné zlatíčko!“ rozvášnila se náhle ta vyšší. „Takového člověka by si lidé měli vážit!“
„Děkuji vám, dámy,“ řekl Robert, zabalil knížky do krásného barevného papíru se zdobnými motivy a celé to převázal stužkou. Vzal si peníze.
„Jsme vám zavázány, mladý pane.“
„Potěšení na mé straně.“
„Nashle.“
Robert počkal, až odejdou, pak se zase zavrtěl na židli, odhodil žvýkačku do koše, vytáhl ze zásuvky plácačku a pořádně si lokl. Pořád mu však vrtal hlavou King. Co s ním? Vždyť on toho kluka má docela rád. Kdyby jen nepsal takový hnoje…
Najednou na něco přišel. Jako vždy nic světoborného, ale za pokus to stálo. Vzal mobil a zavolal Kingovi. Snad se ten kretén nepodřezal nebo neleží někde ve škarpě.
„Ano?“
„No nazdar, Kingu.“
„CO JE?! VŽDYŤ TI NEJSEM DOST DOBREJ, TY PÍČO!!!“
„Mlč a poslouchej. Něco mě napadlo. Přišel jsem na to, jak využít tvého – brr – ESEJISTICKÉHO potenciálu.“
„NO TAK MLUV, TY KURVO!“
„Budeš psát předmluvy a doslovy ke knížkám, který vydávám těm téměř neznámejm pisálkům.“
„JAKO ŽE BUDU SVÝ BRILANTNÍ TEXTY PŘIPOJOVAT K TĚM TVEJM VOŘEŽPRUTŮM, TY PRASE?!“
„Ne, nikoli přímo připojovat, budeš psát buďto předmluvy, nebo doslovy. Poslouchej mě chvíli, než zase něco kvákneš.“
„TAK MLUV, DEBILE…“
„Vždycky ti předám nějaký tituly, který hodlám vydat. Ty si je jenom zběžně pročteš, abys v těch svejch textech mohl načrtnout, o co v tý knížce jde, no a pak můžeš rozvést v takovém obecnějším pojednání, co budeš chtít. Lidi to stejně číst… ehm, tedy lidi si to přečtou a vyjasněj si souvislosti, rozumíš. Budeš mít naprosto volnou ruku, jen abys vždycky zhruba tak věděl, o čem to je.“
„A DOSTANU STEJNEJ HONORÁŘ JAKO TY TVÝ KSICHTY?“
„Jasně, jen budu muset zvýšit cenu titulu.“
„HA! ZNÍ TO DOBŘE! UDĚLALS BÁJEČNĚJ OBCHOD, KÁMO, NEBUDEŠ LITOVAT!“
„V to doufám. Tak se tu brzy zastav,“ uzavřel Robert. „Jo, ještě něco. Prosím tě, nauč se do telefonů a při osobních setkáních tolik neřvat. Díky.“
„VYLIŽ SI PRDEL!“ křikl King a zavěsil.
Robert se zavrtěl na židli, vytáhl ze zásuvky plácačku a maličko si loknul. Už tam zbývala asi tak třetina. Napadlo ho, že zase někoho vytáhnul z bryndy, že není tak špatným člověkem, jak se někdy dělá. Dvě pomatené babky mu trošku přisypaly, to je toho…
Vytáhl ze zadní kapsy kalhot cedulku s „akcí“, přešel s ní k regálu s červenou knihovnou a postavil ji tam zpátky. Pak se vracel ke stolu, ale záhy zjistil, že nemá co na práci. Náhle ho ozářilo světlo spásy. Vzal cedulku PŘIJDU HNED, pověsil ji na dveře, které pečlivě zamkl, a šel dozadu udělat si své. Dneska si to zaslouží minimálně ještě jednou…
|