Věnováno Danovi k jeho dvacetinám.
Seděl v tramvaji a trpělivě
snášel znechucené pohledy lidí, stejně jako jejich posměšné,
opovrhující poznámky. Pozoroval paní, která nastoupila
prostředními dveřmi a jen co se nadechla a spatřila ho, tak si
dala přes nos kapesníček. Hloupá. Netušila, jak je sama blízko
k takové situaci. Seděl tam shrbený, zabalený do vlastních
špinavých hadrů, obklopený několika igelitkami z TESCA. Pokud
sám mohl posoudit, zápach se z něj skutečně linul úctyhodný.
Tramvaj zastavila na další stanici a paní z reproduktoru poslušně
zahlásila Karlovo
náměstí.
Mladá paní s kočárkem, která už mávala na řidiče, si na
poslední chvíli rozmyslela, do jakého vagonu nastoupí. Asi se
bála o své dítě. Josef byl bezdomovec a pražskými tramvajemi
jezdil každou zimu, od října do půlky března, a to už třetím
rokem. Co si myslí ostatní lidé, to ho nezajímalo, stejně tak
jako ignoroval jejich urážlivé chování. Ze začátku mu bylo
trochu nepříjemné, že si na něj lidé ukazují a nadávají mu,
postupem času si ale zvykl a také zjistil, že mít půlku tramvaje
jen sám pro sebe je zajímavý vedlejší benefit.
Z různých úvah nad ostatními cestujícími i nad
jeho vlastní situací ho vytrhl hlas revizora.
„Přepravní kontrola, vaše jízdenky, prosím.“
Důležitě znějící hlas patřil staršímu kontrolorovi, který
si zřejmě řekl, že zkontroluje i toho bezdomovce. Někteří lidé
se zvědavě otočili, těšili se, co bude následovat. Josef začal
brblat a začal se přehrabovat v kapsách.
„Hned to bude, pane revizore,“ zahuhňal na
kontrolora. A skutečně, k jistému revizorově překvapení,
nakonec vytáhl umolousanou tramvajenku opravňující ho k jízdě v
městské hromadné dopravě. Revizorovi se to pochopitelně nezdálo,
a tak si průkazku pečlivě prohlédl a konstatoval, že Josef Žák
je mladík, narozený v osmdesátém sedmém roce a dle fotografie
docela pohledný kluk. Špinavý blonďák, trochu pohublý, alespoň
pokud mohl podle fotografie soudit, rozhodně však nepřipomínal
toho, kdo mu legitimaci podal. Revizor se předklonil, aby si
prohlédl mužovu tvář. Bezdomovec sám, i když neochotně,
nadzvedl kapuci a ukázal překvapenému revizorovi svou tvář. Ten
viděl, že se opravdu jedná o Josefa Žáka, dle fotografie
slušného a čistého mladíka. Vrtalo mu hlavou, co se vlastně
stalo, že tak pohledný mladík takhle skončil.
„Prosím vás, pane, váš doklad je v pořádku,“
spustil revizor na Josefa, „odpusťte mi ale jednu otázku: Víte,
nemohl jsem si nevšimnout, že na fotografii vypadáte jako čistý
mladík, zatímco nyní, no...“ Revizor polkl a nevěděl, jak
pokračovat. Zalitoval své zvědavosti a profesní morálky. Že
toho člověka vůbec kontroloval. Lidé kolem se koukali jako na
nějaké představení. Josef se na něj podíval:
„Co, že jsem teď bezdomovec? A co je vám po tom?
Jízdenku mám, tak mi dejte svátek.“ Domluvil a schoulil se do
svých svršků. Revizor věděl, že podobnou reakci může čekat,
když ale přišla, z nepochopitelného důvodu ho strašně
rozčílila. Lidé okolo se pomalu začínali usmívat, čekali, co
se stane dál. Revizor jim nechtěl dělat divadélko, zároveň ale
měl na toho bezdomovce pifku a chtěl si na něm vybít zlost.
„Pane,“
začal opět k bezdomovci, „jízdenku máte, to je pravda.
Přepravní řád ale také praví, že je zakázán vstup do vozidel
hromadné dopravy v silně znečištěném nebo zapáchajícím
oděvu. A bohužel, váš oděv je jak znečištěný, tak
zapáchající. Takže si, prosím, vystupte.“ Revizor, vědom si
vlastní důležitosti, vypjal hruď při tom úředním výkonu.
Josef věděl, že revizor má pravdu, a nechtěl se zbytečně hádat
a vyvolávat rozepře. Sebral si tašky a vystoupil na Národní
třídě. V čekárně uviděl kamaráda, a tak k němu hned přišel
a pozdravil ho. Tonda měl Poesii
a tu Josef nemohl odmítnout.
„Nazdar Toníku,“ zahalekal. „Jak se daří?“
Ostatní bezdomovci si na takové fráze nepotrpěli, Josef však měl
určité nutkání vždy se zeptat. Nutno podotknout, že tím své
kolegy – souputníky poněkud otravoval. Tonda zabrblal něco v tom
smyslu, že se má dobře a jestli se Josef nechce napít s ním.
Josef se usmál a sedl si k Tondovi, krabicové víno v ruce. Seděli
tam tak nějaký čas, moc toho nenamluvili. Již před dávnou dobou
zjistili, že si nemají co říct a nového se moc nedělo.
S příchodem tmy přišla potřeba spát a Tonda už
začal nadávat na zimu, která tohoto roku byla skutečně tvrdá.
Josef zavětřil příležitost.
„Hele Tondo, kamarád mi řekl o jednom domě, nikdo
tam nebydlí a je to docela barabizna, ale je tam docela teplo, dost
dříví na oheň, zkrátka dá se tam dobře přespat. Je to hned u
nádraží, na Masaryčce.“ Josef se zasmál. Tonda chvíli
přemýšlel, nechtělo se mu nikam chodit, měl svoje místo a co
kdyby mu ho někdo vyfoukl? Na druhou stranu, už dlouho se pořádně
nevyspal a to místo, podle toho, co Josef říkal, znělo lákavě.
„No, Pepo,“ začal váhavě, „tak tam zajdeme.“
Dva špinaví bezdomovci se zvedli a vyrazili k
Masarykovu nádraží.
Josef
Tondu dovedl ke staré, polorozpadlé barabizně na nádraží.
Evidentně tam nikdo nebydlel a budova se už léta nepoužívala.
Tonda souhlasně zachrochtal. Josef se jen tajemně usmál. Tonda,
již poněkud opilý svou Poesií,
kterou po cestě dopil, vešel na Josefův pokyn první. Zatímco se
rozkoukával v temné budově, Josef venku vytáhl z jedné igelitky
kladivo. Vešel za Tondou a bez jakýkoliv skrupulí ho tím kladivem
umlátil. Pak z jedné igelitky vytáhl slušivý oblek a převlékl
se. Za chvíli z nádražní haly vyšel pohledný, slušně oblečený
mladík s batohem na ramenou.
***
Josef Žák byl studentem práv. Karlovu univerzitu
navštěvoval čtvrtým rokem, byl bakalář a studoval na magistra.
Jeho spolužáci by ho nejspíše ohodnotili jako na první pohled
zamlklého, na druhý pohled jako příjemného společníka na
mnohých večírcích. Neměl mezi spolužáky žádného nejlepšího
kamaráda, tak nějak se ale bavil se všemi. Nedalo se říci, že
by ho některý z kolegů neměl rád. Jeho profesoři by řekli, že
je možná podivínský, někdy vystupuje jako lajdák, shodli by se
ale na tom, že se jedná o vysoce inteligentního člověka, který,
kdyby byl pilnější, tak by to daleko dotáhl. Jeho spolužáci i
jeho učitelé by se shodli na jedné věci: totiž že nemají ani
ponětí o Josefově životě mimo fakultu.
Josef Žák měl jen jednu zálibu. Převlékal se za
bezdomovce, v přestrojení se vtíral mezi ně a systematicky je
vraždil.
Nic na tom nebylo. Nikdo je neměl rád. Nikomu
nechyběli. Do staré budovy, byť na nejrušnějším nádraží,
nikdo nechodil. Občas si nějaký všímavý občan všiml, že na
nějakém rohu chybí nějaký bezdomovec, který tam léta stál,
ale přešel to s tím, že je tak lépe a alespoň tam netráví
vzduch. Policie se ničím nezabývala, protože nikdo nic nenahlásil
a mrtvé bezdomovce nikdo nenašel. Bezdomovci sami měli ponětí o
nějakém nebezpečí, přece jen se mezi sebou znali a když nějaký
najednou chyběl, zjistili to vzápětí. O tom, co se s chybějícími
členy jejich vrstvy děje, však neměli ani tušení, a tak neměli,
jak by se účinně bránili. Josefův plán byl dokonalý. V jeden
moment přemýšlivý student, v dalším momentě bezcitný vrah
potřebných.
Svou činnost nechápal jako nějakou úchylku nebo
nějaký zločin. Naopak, domníval se, že tím společnosti
prospívá. Každý mrtvý bezdomovec znamenal určitou úlevu
sociálnímu systému, která, třebaže nepatrná, přece jen něco
znamenala. Navíc tak prokazoval každodenní službu všem, kteří
jezdili městskou hromadnou dopravou. Jeho záliba vznikla v době,
kdy jako pilný student sociologie pracoval na seminární práci
pojednávající o životě bezdomovců. Tehdy poprvé vzal rozedrané
oblečení, které umazal, a vyrazil do tramvají. Smrad přišel
sám. Sociologie ho přestala bavit, seminární práci nedokončil,
ale koníček, kterým se jeho zprvu nepříjemná činnost stala, ho
neopustil. A pak, kolik lidí má koníčka, který skutečně pomáhá
celé společnosti? Josef na sebe byl pyšný.
***
Pěšky
došel na stanici metra Hlavní nádraží a jel domů, na Kačerov.
Doma uklidil svůj převlek a rekvizity a vytáhl malý notýsek v
kožených deskách. Otočil na poslední popsanou stránku a pečlivě
zanesl statistický údaj: 27.
listopadu 2009, Tonda z Národní třídy.
Zaklapl notýsek, uklidil ho do šuplíku a šel do kuchyně, protože
ho matka volala k večeři. Než šel spát, tak otevřel Dějiny
ústavního práva,
jen tak, aby zahnal dlouhou chvíli. Knihu ovšem po dvaceti minutách
odložil a otevřel notebook, aby se podíval, jak si zatím vede. V
přehledném diagramu, do kterého průběžně zaznamenával své
úspěchy, viděl, že zatím to tuto sezónu není nijak růžové a
konstatoval, že bude muset přidat, pokud nechce spadnout do šedé
zóny. Šedá zóna byl termín pro dlouhodobě podprůměrnou
aktivitu, což mimo jiné znamenalo, že se nedaří společnost
osvobodit tak rychle, jak si Josef v ideálním případě
představoval. Když zhodnotil situaci, tak ještě zanesl svůj
dnešní lov, aby statistika byla úplná. Když si šel lehnout,
problesklo mu hlavou, že dnešek byl úspěšný den.
Na sobotu neměl nic v plánu, jen setkání s
kamarádem. Josef ho zdráhavě považoval za svého nejlepšího
kamaráda, ale ani ten neměl ani tušení o Josefově činnosti.
Znal kamarádovy názory na bezdomovce i na společnost jako celek,
ale nikdy by ho nenapadlo, jak dalece ve svých názorech a v jejich
aplikaci Josef pokročil. Josef shledával stav věcí prospěšným
a byl s ním spokojen, občas ho ale bodlo svědomí nad tím, že má
před kamarádem tajemství. Už několikrát měl chuť Honzu
zasvětit, ale vždy si to na poslední chvíli rozmyslel. Honza měl
sice podobné názory, ale dle Josefova mínění byl příliš
útlocitný co se jejich realizace týkalo. Když se setkali v
Národní kavárně, tak Josef nad kávou a cigaretou opět zabrousil
k ošemetnému tématu.
„Tak jsem jel tramvají a zas tam seděl jeden
bezdomovec,“ začal pomalu. „Smradu tam, ty vole, bylo... No, měl
půlku tramvaje sám pro sebe. Jel jsem jen pár stanic, ale měl
jsem sto chutí vystoupit a počkat na další.“ Znechuceně si
odfrkl a zhluboka si lokl kávy.
„To se ti nedivím, taky mě to zabíjí, sedět s
nimi v jedné tramvaji,“ chytil se Honza. „Já bych to střílel,
akorát to smrdí, somruje a vyžírá stát. Já jsem o tom už
hodněkrát přemýšlel a skoro se až divím, že s tím nikdo
zatím nic nedělá? Že je nikdo nestřílí? Nebo, když už jsme v
demokratickém státě a mají právo na život, tak proč nemakají
na stavbách, nebo tak něco? Jenže to máš jako s cikány, to je
to samý. Ale ti alespoň tak nesmrdí. Normálně, já už mám
občas sto chutí vzít pistoli a jít je střílet, protože tohle
se fakt nedá. Já vím, že se říká, že za to nemůžou, a že
se to může stát každému, ale já si myslím, že jaký si to
uděláš, takový to máš. Jenže střílet je nemůžu, to je
jasný, v našem státě mají tyhle bytosti větší práva než
obyčejný člověk.“
S tím Josef nemohl než souhlasit a také byl rád, že
se Honza tak překvapivě dobře staví k myšlence vybíjení
bezdomovců.
„Hele, Honzo,“ zeptal se ho potichu, „co bys řekl
na to, že bychom opravdu šli nějakého bezdomovce zabít?“
Honza se zatvářil trochu šokovaně, pak se ale
zasmál.
„Já vím, zabijeme je všechny, pak nás zavřou, až
zčernáme.“
Josef
si znovu lokl už studené kávy a zapálil si balenou cigaretu.
Používal výhradně tabák Golden
Virginia,
dle jeho názoru byl jedním z nejlepších. Labužnicky potáhl
kouř.
„Ne, vážně,“ pokračoval. „Já jsem o tom taky
přemýšlel, a kdybychom je zabíjeli potichu, někde, kde si toho
nikdo hned nevšimne, tak nám na to nikdo nepřijde a budeme za
vodou. Bezdomovec nikomu nechybí a i policie, když najde tělo, tak
s vyšetřováním nebude nijak pospíchat. Mají důležitější
věci na práci, chápeš? Když nebudeme blbí, tak na nás nikdo
nemusí přijít.“
Honza se zatvářil zmateně. Josef se vypadal, jakoby
opravdu myslel celou věc vážně a najednou si uvědomil, že by
toho možná byl i schopen.
„Víš, Pepo, s tím já nechci nic mít,“ začal
Honza couvat. „Víš, ono se o tom dá mluvit, to jo, ale dělat
něco takového doopravdy, to je jiný kafe. Já jsem nikdy nikoho
nezabil a ani to nechci zkoušet. Ty jo?“
Josef neodpovídal, jen se zamyšleně díval na hořící
špičku své cigarety. Oba dva dané téma opustili a zbytek
konverzace se nesl v běžném tónu. Rozešli se v dobrém, jako
ostatně vždy, Honzovi jen trochu vrtala Josefova slova o tom
zabíjení. Nakonec nad tím ale mávl rukou, protože Josef přece
není žádný psychopat.
V následujícím týdnu slavil Josef tři další
úspěchy. Jednoho odchytil opět na Národní třídě, dva sebral
na Andělu. Zima byla v těch dnech už docela tuhá, a tak mu
nečinilo žádné větší potíže přemluvit je k tomu, aby s ním
šli na Masarykovo nádraží, ačkoliv s jedním byly trochu potíže,
protože se začal bránit. Když ho Josef poprvé udeřil kladivem,
tak se otočil a začal se na něj sápat, což Josefa poněkud
zaskočilo. Většinou se nebránili, prostě jen hekli a spadli na
zem. Tenhle však byl překvapivě čilý, a tak si Josef odnesl
menší šrám na hlavě. To však nebyl hlavní problém. Hlavní
problém spočíval v tom, že mu málem utekl. Josef ho samozřejmě
chytil a nakonec se o něj postaral, ale celá ta příhoda
ukazovala, že musí být víc opatrný, jinak se mu to snadno vymkne
z rukou. Josef si dovedl dobře představit, co za peklo by vypuklo,
kdyby mu ten bezdomovec utekl a spustil poplach. Samozřejmě se mohl
utěšovat tím, že by to ten bezdomovec nenahlásil, a i kdyby, tak
by ho nikdo nepoznal a nikdo by si nespojil onoho studenta s
vraždícím bezdomovcem. Každopádně by to byl konec jeho zábavě,
alespoň do doby, kdy by byl nucen vymyslet nový, složitější
způsob, jak je zabíjet. Příště prostě bude muset být
opatrnější. Řekl si, že do konce roku si dá pohov, beztak teď
měl se školou více práce, protože se blížilo zkouškové
období. Zkouškám nikdy moc nedal, vždy se mu dařilo bez zvláštní
přípravy proplout tak, aby dosáhl na prospěchové stipendium, a
to mu stačilo. A tak seděl doma a většinu času věnoval četbě
knih, které nakoupil v antikvariátu.
***
Honza se proti své vůli zamýšlel nad Josefovým
návrhem ohledně bezdomovců čím dál tím více. Těsně poté,
co se sešli a mluvili o tom, si prožil asi týden nočních můr,
kdy se mu zdálo o tom, jak bezdomovce vraždí, včetně všech
detailů. Sny přestaly, myšlenka ale, jednou zasetá, zůstala.
Vymýšlel mnoho plánů, jeden bláznivější než druhý, jen
proto, aby je vzápětí zavrhl. Nakonec ho ale napadla spásná
myšlenka. Každý bezdomovec se po troše přemlouvání rád nechá
přemluvit k tomu, aby se někde najedl, přespal, případně i něco
více. A když dostal Honza k Vánocům nějaké peníze, tak si
pořídil pěkný lovecký nůž, kterým bez problému mohl kuchat i
divoká prasata, natož pak bezdomovce. Nechtěl je zabíjet sériově.
Chtěl to jen zkusit, vědět, jaký je to pocit, vzít někomu
život. Josefovi o svých nápadech neřekl, protože ten by se jich
chytil a chtěl by to rozvést nějakým šíleným, monstrózním
způsobem. A to Honza nechtěl. Jen jednou, na zkoušku.
Našel ho v parčíku, okolo jedenácté hodiny večer.
Spal na lavičce, zabalený v hromadě dek. Nikde nikdo nebyl, v tuto
hodinu a v takovém počasí nikdo raději nevycházel. Doma řekl,
že jde do hospody s kamarády. A tak se zezadu přiblížil k
lavičce a zkusil, jaké to je, vzít někomu život.
Moc se mu to nepovedlo, pročež ze svého prvního
pokusu dobrý pocit. Když do bezdomovce poprvé bodl, tak nůž
uvízl ve všech těch dekách a bezdomovce samotného vlastně ani
moc nezranil. Ten se hned probudil a začal řvát na celé kolo.
Honza se vyděsil a začal bodat jako smyslů zbavený všude kolem
sebe. Bezdomovec se nakonec svezl zpět na lavičku, zcela zjevně
definitivně mrtvý, ale Honza pořád bodal do ležícího těla,
dokud se docela nevyčerpal. Pak se teprve pořádně podíval na
ležící tělo, na zkrvavený nůž, který dosud držel v ruce, a
znechuceně ho odhodil. Pak se rozbrečel.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, nakonec ale pud
sebezáchovy převážil nad jeho počátečním šokem a uvědomil
si, že musí zmizet. Popadl nůž a běžel nazdařbůh pryč.
Zastavil se u jedné pouliční lampy a s hrůzou si všiml, že má
celé ruce až k loktům od krve, rukávy jeho bundy jí byly úplně
prosáklé. Zhluboka se nadechl a snažil se racionálně vymyslet,
co s tím. O pár ulic dál bylo náměstíčko, kde byla kašna, ta
ale v zimě nefungovala. Možná by mohl jít potichu domů, rodiče
už touhle dobou určitě spí, a v koupelně by se to mohl pokusit
smýt. Ano, to by šlo. Ruce si utřel do trávy, aby je měl alespoň
trochu čisté.
Když se druhý den probudil, celá včerejší noc mu
připadala jako zlý sen. Vzpomínal si, jak došel domů a potichu
se snažil smýt krev z rukou, z nože a z bundy. Z rukou a z nože
to šlo, s bundou to bylo horší. Nakonec vypral jen to nejhorší a
bundu schoval do úložného prostoru pod postelí s tím, že to
dokončí druhý den. Pak si šel lehnout a dopřál si několik
hodin bezesného spánku. Teď před ním stál obtížný úkol,
totiž vyprat bundu. Rodiče byli v práci, byl doma sám, a tak měl
dostatek času na to, aby se o to nějak postaral. Když bundu vyndal
na denní světlo, konstatoval, že to není tak hrozné, jak to
vypadá, a že si s tím snad poradí. Bundu strčil do pračky a
doufal, že se vypere.
Zatímco se bunda prala, zapnul počítač a koukl na
internet, jestli už někdo objevil tělo. A skutečně, hned na
úvodní straně portálu seznam.cz objevil zprávu o extrémně
brutální vraždě staršího muže bez domova. Když zprávu
otevřel, s ulehčením zjistil, že se zatím neví, kdo čin
spáchal a že policie tápe a žádá o pomoc náhodné svědky.
Zavřel prohlížeč a pustil si televizi. Potřeboval si odpočinout.
***
Zatímco Honza prožíval své noční dobrodružství,
Josef seděl doma u nějaké televizní soutěže, jejíž jméno
nepochytil a kterou vůbec nechápal. Zjevně se jednalo o to, který
ze soutěžících splní co možná nejšílenější úkol a diváci
rozhodnou, kdo je vítězem a vyhraje týdenní pobyt na Islandu pro
dva. Josef měl televizi puštěnou jen jako kulisu, jeho hlavní
náplní večera bylo přemýšlení. Jeho záliba, ač si to odmítal
přiznat, mu přece jen chyběla. Zároveň ale věděl, že by měl
ještě chvíli počkat potom, co to minule tak zpackal. Sáhl po
ovladači, vypnul televizi a šel si lehnout.
Druhý
den ráno zapnul počítač a když zběžně prolétl přehled
hlavních zpráv na internetu, zůstal s ústy dokořán. Titulek
první zprávy byl více než výmluvný: Brutální
vražda bezdomovce na Pražské periferii! Znepokojeně
otevřel zprávu a četl dál.
V
noci z 28. na 29. prosince byl zavražděn zatím neznámý muž.
Tělo nalezla náhodná chodkyně na lavičce v pankráckém
Centrálním parku. Dle předběžných informací se jedná o muže
bez domova. Policie zatím pátrá po pachateli i po motivu trestného
činu, nepotvrzené spekulace však ukazují, že za extrémně
brutální vraždou může stát některý ze zaměstnanců kavárny
Na půl cesty, která je známá tím, že zde pracují lidé, kteří
se vrací do společnosti z pobytu ve vězení nebo z psychiatrické
léčebny...
Josef
přestal číst a celý rozčílený vstal od počítače a začal
přecházet po pokoji. Říkal si, že to nemůže být náhoda, že
toho bezdomovce nezabil jen tak nějaký šílenec. Je možné, že
se objevil někdo jako on? Nebo je to opravdu jen náhoda? Napadlo ho
jediné: Musí se vrátit zpět do terénu a uvidí, jestli jeho činy
mají nějakou odezvu. Zatím si sedl k počítači a napsal Honzovi
krátký email na jeho adresu <lancelotthefool@email.cz>:
Nazdar Honzo,
četl jsi o tom bezdomovci? To vypadá jako by někoho napadlo to, co
nás, co myslíš?
-J-
Přiložil odkaz na server, kde si novinu přečetl a
email odeslal. Když odpověď po několika minutách pořád
nedorazila, tak si řekl, že Honza asi ještě spí, a nebo není u
počítače, a schránku zavřel. Oblékl se a šel se projít do
města.
***
Když se Honza odhodlal znovu si sednout k počítači
a zkontroloval email, zjistil, že mu nikdo nenapsal, až na Josefa.
Když si jeho zprávu přečetl, pořádně se vylekal. Josef tedy už
o té vraždě ví a hned mu to připomnělo jeho vlastní nápady.
Kdyby tak Josef věděl, jak to bylo, a že to byl Honza, kdo toho
bezdomovce zabil. Po chvíli přemýšlení sesmolil krátkou
odpověď:
Jojo,
už jsem o tom taky četl. Já ti nevím, mě to docela vylekalo, to
víš, stalo se to jenom kousek ode mě... -H-
Odeslal odpověď, lehl si do postele na záda a
přemýšlel.
***
Po zcela proflákaném dopoledni Josef znovu
kontroloval emaily a přečetl si Honzovu odpověď. Nijak na ni už
nereagoval, zato si řekl, že je na čase, aby šel zase do akce.
Neměl náladu na nic zdlouhavého, a tak vyrazil k Hlavnímu
nádraží, před kterým bylo bezdomovců vždycky víc než dost.
Sedl si na prázdnou lavičku a rozhlížel se po
okolí. Život bezdomovce nemusel být vždy hrozný. Za dvacet
minut, co tam tak seděl, se mu podařilo vysomrovat dvě cigarety a
pár drobných. S chutí si hned jednu zapálil; konstatoval, že
dunhillky jsou vynikající. Dokouřil a zvedl se, protože zaměřil
cíl. O dvacet metrů dále seděl na lavičce osamocený bezdomovec,
kterému zjevně byla zima a vypadal, že nemá moc kam jít. Přisedl
si k němu a nabídl mu cigaretu. Podobná gesta vždy fungovala,
získal si tak pozornost a jakési váhavé přátelství oběti,
která se pak snáze nechala přemluvit k přesunu na Masarykovo
nádraží. I tentokrát cigareta zafungovala skvěle.
„Díky, kámo,“ začal bezdomovec. „Já jsem
Pepa.“ Natáhl ruku na znamení, že Josefa bere.
„Není zač,“ odtáhl se Josef. „Já jsem Jarda,“
zalhal mistrně a zavedl řeč na počasí. „Dneska je docela zima,
co?“ Pepa zamručel, že opravdu zima je a že je to na umření.
Josef se zaradoval.
„Víš ty co?“ pokračoval v plánu, „kousek
odtud, na Masaryčce, je dobrý místo na přespání. Opuštěný
barák, nikdo tam nechodí a je tam dříví na oheň. Co ty na to?
Zrovna tam jdu.“ Bezdomovec Pepa se chvíli zamyslel, a pak, přesně
jak Josef očekával, souhlasil, že se tam taky vydá.
„No, tak mlžeme vyrazit rovnou, co? Abychom si to
prohlédli,“ navrhl Josef. A protože Pepa neměl stejně nic na
práci, tak vyrazili. U tramvajové zastávky navíc našli zpola
plnou krabičku cigaret, což ještě více přispělo k celkové
pohodě.
Josef málokdy vraždil za bílého dne, kdy navíc
bylo na nádraží hodně lidí, ale tentokrát měl pocit, že se
nemůže nic pokazit, pokud bude opatrný. Vlezli na nádraží dírou
v plotě, aby nešli přímo přes přeplněnou halu, a Josef ukázal
prstem na jeden polorozpadlý barák.
„Tam to je.“
„Skvělý, vypadá to dobře,“ zaradoval se Pepa a
přidal do kroku. U dveří se zastavil a nakoukl dovnitř. Třebaže
byl den, uvnitř bylo šero, a tak neviděl, jak to tam vypadá.
Josef mu pokynul:
„Až po tobě,“ ukázal na vchod a sáhl do kapsy.
Pepa vešel a kladivo, které mu dopadlo na hlavu ani nepocítil.
Josef odcházel spokojen.
Po Vánocích se Josefovi naskytla možnost jet na
týden se strýčkem na Slovensko do Košic. Této možnosti rád
využil, a to ze dvou důvodů: Za prvé, v cizině je vždy jiné
podnebí a taková zkušenost se vždycky hodí; navíc šance, že
by ho tam někdo odhalil, je minimální. A za druhé, v Košicích
se spousta skvělých sídlišť, kde se to bezdomovci a cikány jen
hemží. Jistě, bude mít nevýhodu v tom, že nezná slovenštinu,
na druhou stranu tento nedostatek vždy mohl obrátit ve výhodu. A
samozřejmě tam nebude mít výhodu osamělého domu. Zkrátka,
jednalo se o zajímavou výzvu, kterou Josef nemohl odmítnout.
Do
Košic jeli vlakem, což bylo poněkud nudné a jednotvárné. Josef
čas využil především k četbě a k přemýšlení o tom, co by
mohl vyzkoušet. Vzpomněl si také na Honzu a zalitoval, že ho
nemůže zasvětit do svých zálib, rád by s někým své
zkušenosti ze zahraničí sdílel. Pak ale lítost hodil za hlavu,
nakonec nebyl to jeho problém, že byl Honza tak útlocitný. Při
vzpomínce na něj ho ale napadla jiná věc: Co kdyby založil
nějaký klub či spolek, který by si vytyčil za cíl právě
vyhlazení bezdomovců? Úplně si dovedl představit, co všechno by
se ve větší skupině dalo podniknout. Možná by se pak mohli
zaměřit i na cikány, i když to by bylo obtížnější, protože
ti jsou protěžovanou vrstvou a je na ně zaměřeno mnoho pohledů.
Ale s těmi bezdomovci by to bylo skvělé. Josef si samozřejmě
uvědomoval rizika takového podniku, skupina se mnohem snáz odhalí,
navíc, jakým způsobem by verboval kumpány na takovou činnost?
Inzerát si podat nemůže, to je jasné. Zasmál se při té
představě: Mladý
podnikavý muž hledá nové přátele, se kterými by zabíjel
bezdomovce. Zn.: Kladiva si přineste vlastní!
Ne,
to by nešlo. Po internetu se takoví lidé také těžko hledají,
každé fórum je sledované, bylo by to příliš nebezpečné.
Možná by někoho mohl najít normálně po hospodách, k tématu by
se dostali nevinnou konverzací a včas by tak dokázal vycítit
případné nebezpečí. S podobnými úvahami nakonec Josef usnul.
Vzbudil ho až strýc, když už vjížděli na nádraží
v Košicích. Josef si vzal zavazadla a když vystoupil, tak se
zhluboka nadechl a větřil nová dobrodružství. Jeho strýc měl v
plánu nějakou práci související s jeho podnikáním, a tak měl
Josef všechen čas pro sebe, i pokoj na hotelu měl sám pro sebe.
Nemusel se tedy bát, že by ho strýc po jeho nočních vycházkách
z něčeho podezříval.
Hned co se ubytoval, tak vyrazil na průzkumnou
vycházku. Jejich hotel byl na okraji centra, takže v relativně
slušném prostředí, ale zároveň na dosah sídlišť, která
slibovala tolik příhodné útočiště. Josef došel na jakési
náměstí s kašnou a uviděl hned dva bezdomovce, kteří seděli
na rozbité lavičce při starém domu. Po své další cestě jich
potkal ještě několik, a tak musel prohlásit, že má z čeho
vybírat. Vrátil se do hotelu a vzal si věci nezbytné pro svůj
převlek. Ve nějakém starém a opuštěném průchodě se pak
převlékl; zároveň zaznamenal, že je ten průchod jako stvořený
pro experiment. Uložil si jeho pozici do paměti a vyrazil na lov.
Vhodného bezdomovce našel vzápětí. Osamělý dědek
sedící na lavičce, na nepříliš rušné ulici. Zeptal se, jestli
si může přisednout.
„Nechť
sa páčí,“ řekl
bezdomovec, „pán
asi nenie
zo Slovenska, hej?“ Josef
se usmál. Stařík ho rychle prokoukl.
„No, nejsem, jsem z Prahy, ale kamarád mi říkal,
že se tu dobře žije...“ lhal hladce Josef. „A tak jsem
našetřil a jsem tady. Já jsem Josef,“ dodal přátelsky a nabídl
staříkovi ruku.
„No,
to se pozrieme, slovenští bezdomovci sa majú lapšie, ako tej
českej?“
zasmál se děda a potřásl si s Josefem rukou. „No,
keď sa tak vraví, tak to asi musí být naozaj pravda. Já som
nějaký Jirka.“
A slovo dalo slovo a z Jirky a Josefa se stali přátelé.
Josef se vyptával na život na Slovensku a Jirka na oplátku zvídal,
jaké to je v Praze.
„Já
som so tam naozaj chtěl tolkokrať vydat, ale penězov nebylo, to
vieš,“ postěžoval
si. „Takisto
kamarád tam byl a vravil, že to tam nenie naozaj špatné, len
kdyby tam bolo viec miest na spánok,“ pokračoval
žoviálně. Josef řekl, že ten problém také měl, a když už
načali to téma, tak se zeptal, kde přespává Jirka?
„Tož
já mám také ozajstné miestečko,“
sdílně se podělil Jirka, „teplúčko
tam je aj v zime, aj keby bola tuhá zima, tak ide zapálit drevo,
ktorého tam je skorem celá kupa. Len keby tam nebylo toľko
mravenčikov... Ale čo sa dá robiť,“ zakončil
vesele. „Šak
sa móžeš pozrit a přespat u mňa, ogare, prespávajú tam naozaj
sám,“
zval Josefa k sobě. Ten se štěstím zatetelil, lepší už to být
nemohlo. Nadšeně tedy souhlasil.
„To by se mi zrovna hodilo, neznám to tu ještě,“
odpověděl radostně. „Kudy se tam jde, jak je to daleko?“
Stařík se zvedl a už ho někam vedl.
Cesta jim netrvala dlouho, třebaže se zastavili u
koše před nějakou restaurací, kde Jirka našel zbytek hamburgeru.
Kamarádsky se chtěl rozdělit, ale Josef s díky odmítl, že nemá
hlad. Došli k polorozpadlé pastoušce uprostřed jakéhosi rumiště,
které evidentně v minulosti sloužilo jako skládka. Bylo vidět,
že sem živé duše nepáchne. Jirka pyšně ukázal na svůj domov.
Dřevěná kůlnička byla lemovaná odpadky a před napůl utrženými
vrátky se majestátně vyjímal nákupní vozík z Lidlu, plný
nějakých novin a časopisů. Jirka asi sbíral papír. Josef si
všímal každého detailu, ze kterého by mohl odvodit, s kým se
asi Jirka stýká.
„Tož
pojď dál,“
uváděl ho Jirka dovnitř, „máme
to tu malé, ale naozaj útulňoučké, hej? Trápí mňa, že nemám
nič, čím bych ťa pohostil. Zrovna včera jsem tu mal takistého
psíčka, vravim ti, ten bol dobúčký, že sa mi sliny sbíhajů,
len na něj vzpomenu.“
Josef vešel dovnitř a stoupl si k staré, moly prožrané pohovce
ve vzdálenějším rohu místnosti.
„Proč
sa schováváš do tieňa?“
zeptal se ho vesele Jirka a začal něco kutit v hromadě hadrů,
kterou měl vedle dveří, a která, jak Josef usoudil, sloužila
jako lože. Otřásl se odporem a když k němu byl Jirka zády,
vytáhl kladivo a pomalu se k němu přiblížil. Zrovna, když se
chtěl narovnat, ho Josef praštil do hlavy. Stařík se, navzdory
očekávání, hned nesložil, naopak se rychle otočil a začal
hlasitě křičet:
„Čo
to robíš, ty kokso? Mělo ma hned napadnút, že je s tebú něčo
špatné. Krútíš sa ako
pijavica, když pozeráš kúsok jiedla, táráš hlúposti, neměl
som ti naozaj verit!“
Josef nicméně další příval slov umlčel a ze staříka nakonec
zbyla jen krvavá kaše. Josef se usmál a odložil kladivo. Pak ho
bodl osten studu. Ten stařík k němu byl tak milý a on se mu
takhle odvděčil. Po chvíli si ale takové myšlenky zakázal, sedl
si na rozvrzanou pohovku a chvíli odpočíval u cigarety. Po pár
minutách už ze starého smetiště odcházel slušně upravený
mladík v obleku.
***
Poté,
co se rozloučil s Josefem, který jel na Slovensko, se Honza šel
projít do parku, poprvé od doby, kde zabil toho bezdomovce. Na
místě činu již pochopitelně nic nebylo, Honza ale přesto cítil
podivné mrazení v zádech. Napadlo ho, jestli se mu to nakonec
nelíbilo? Ten moment, kdy bezdomovec definitivně utichl a přestal
s sebou škubat ve smrtelných křečích, ten moment, když konečně
zemřel. Nebylo to svým způsobem pěkné? Mít moc nad životem a
smrtí jiného? Honza si podobné myšlenky okamžitě zakázal, ale
ta myšlenka tam byla, vzadu, hlodala ho a čekala na svou chvíli.
Bylo to druhý den odpoledne, co se definitivně
rozhodl, že to zkusí znova. Možná s tím měl co dělat fakt, že
Honza uměl perfektně německy a zajímal se i o německou historii
první poloviny dvacátého století, což ho svým způsobem
poznamenalo, možná za to mohl i fakt, že se vždy zajímal o
sociální darwinismus. A hlavně, když si v hlavě srovnal všechny
myšlenky, tak definitivně došel k tomu, že se mu to poprvé
líbilo. Těšil se na večer.
Celé odpoledne vyplnil převážně hraním na
počítači, na nic jiného se nemohl pořádně soustředit. Skoro
začínal mít pocit, že se pro něj vraždění stává drogou. Byl
ale pevně rozhodnut, že to nedopustí, nenechá to zajít tak
daleko. Při nejmenším náznaku nebezpečí odhalení toho nechá.
Chvíli po osmé hodině vyrazil do hospody, aby se povzbudil pivem
nebo dvěmi, a také aby vyplnil čas zbývající do jedenácti, kdy
už nehrozí, že by ho zahlédl náhodný noční chodec. Nad pivem
se mu hlavou honily různé myšlenky. Přemýšlel, jak zlepšit
svou techniku. Bylo mu jasné, že jen tak, aby někam přišel a
zabil, to nepůjde, alespoň z hlediska delšího času. Aby
bezdomovce střílel z dálky, to byl nesmysl. Pak ho ale napadlo, co
kdyby si vzal nějaký převlek? Převlek, to by šlo. I kdyby ho
někdo viděl, nepoznal by, že je to právě Honza. Usmál se a
podíval se na hodinky. Bylo před jedenáctou, a tak se zvedl,
zaplatil a šel k samoobsluze, kde vždy nějaký bezdomovec byl.
Byl tam jeden, a ten se hrabal v koši, aby si našel
pozdní večeři. Honza se zasmál; jednodušší to už být
nemohlo. Potichu přišel až těsně za bezdomovce a zeptal se:
„Pane, nemáte cigaretku?“ Bezdomovec se pomalu
otočil, jako by nejdříve nevěděl, patří-li otázka skutečně
jemu. Zrovna se chystal, že něco odpoví, když uviděl ďábelský
výraz v Honzově tváři a pak už jen záblesk a tmu.
Honza byl spokojený. Podařilo se mu bezdomovce čistě
podříznout, stejně jako prase na jatkách. Dokonce hbitě uhnul,
aby ho nezasáhl proud krve, takže byl úplně čistý. Nůž otřel
do bezdomovcova kabátu, rozhlédl se kolem sebe, a když zjistil, že
ho nikdo nepozoroval, tak se sebral a šel domů. Začalo sněžit.
Když se druhý den, přesně jak očekával, objevila
na internetu zpráva o dalším mrtvém bezdomovci, tak vesele
konstatoval, že sníh přišel akorát vhod, přeci jen, stopy ve
sněhu by nebyly to pravé.
Honza se stal závislým a jak pozoroval, celé to bylo
až pozoruhodně jednoduché.
***
Josef se ze svého notebooku připojil k hotelové
wi-fi síti a zkontroloval emaily. Když zjistil, že mu nikdo nic
zajímavého nenapsal, tak se ještě koukl na zpravodajství a skoro
rozčíleně zaznamenal, že se za jeho nepřítomnosti stala další
vražda bezdomovce, tentokrát u jedné samoobsluhy, u které Honza
bydlel. Když Josef zapátral v paměti, uvědomil si, že to tam
zná, několikrát tam s Honzou nakupovali něco k pití. Honza o tom
už určitě ví. Přečetl si celou zprávu ještě jednou a pak
zaklel. Po své poslední akci v Praze viděl, že na ni nikdo žádnou
vraždou nereagoval, a tedy asi nebyly nijak propojené. To znamenalo
na jedné straně úlevu, na druhé straně to byl docela šok,
protože to znamenalo, že se v Praze pohybuje někdo další
podobného ražení. Nejhloupější ovšem bylo, že ten druhý vrah
si zřejmě vůbec nelámal hlavu s nějakými převleky a nějakou
šarádou, naopak se zdálo, že jednodušeji to už udělat nemohl:
podle všeho prostě přišel a bezdomovce podřízl. Josefa to
štvalo, protože měl najednou pocit, že své převleky a lsti
používá zbytečně, a pokud mohl věřit článku na internetu,
tak to tomu vrahovi procházelo zcela beztrestně, protože policie
je bezradná. Konejšil se ale tím, že on má své konání
pojištěné a na toho druhého, pokud bude pokračovat tímhle
stylem, určitě dojde. Pak ho dokonce napadlo, že by mohl zkusit
najít toho člověka sám, aby se s ním dal do party. Řekl si, že
nad tím ještě zauvažuje.
Po zbytek pobytu v Košicích zabil ještě další dva
bezdomovce, a protože se tak celkově týden vydařil, měl při
zpáteční cestě vlakem skvělý pocit z pěkné dovolené. Někde
u Bratislavy usnul a probudil se až před Kolínem. Protože to do
Prahy byla už jen slabá hodinka cesty, tak vytáhl nějaký
slovenský časopis o historii, který si vzal v recepci jejich
hotelu, a četl si.
Když dorazil domů, bylo krátce po poledni, a tak si
řekl, že by se mohl sejít s Honzou, aby s ním probral ty vraždy,
co se udály. Zvedl telefon a zavolal mu.
„No?“ ozval se Honzův hlas.
„Tady Pepa, neruším?“
„No, povídej.“ Honza se nezdál být právě
nadšený.
„No, už jsem zpátky doma, tak jsem myslel, že
bychom se mohli sejít a pokecat, co ty na to? Četl jsem na
internetu o další vraždě nějakého bezdomovce, tak jsem se chtěl
zeptat, co si o tom myslíš? Máš večer čas?“ Honza chvíli
váhal s odpovědí.
„No, hele, já nevím,“ vysoukal ze sebe, „nějak
se mi to dneska nehodí. Ale třeba zítra, co ty na to?“ Josef
trochu zalitoval, přece jen svého nejlepšího kamaráda týden
neviděl, ale nakonec souhlasil.
„OK, zítra večer? Tak v šest?“
„Dobře. Kde?“ zeptal se Honza.
„Zatím nevím, ještě ti napíšu. Zatím se měj,“
rozloučil se Josef a když se Honza také rozloučil, telefon
položil. Sedl si na postel a chvíli přemýšlel. Nakonec se
rozhodl, že nebude večer sedět doma, nakonec, ve vlaku se vyspal
dost, a půjde raději ven, do akce.
***
V uplynulých třech dnech Honza zabil čtyři
bezdomovce, jeden den si vzal dokonce dva. Problémy mu to nedělalo,
nikdo ho nechytil a kromě toho, že se potěšil a ukojil svou nově
nabytou vášeň měla celá věc jen jeden dopad, byť trochu
nepříjemný: Na ulicích v okolí jeho bydliště začali hlídkovat
policajti. To pro Honzu znamenalo zásadní přehodnocení jeho
názorů na bezpečnost práce. Přemýšlel dlouho, jak nový
problém vyřešit, až se nakonec vrátil k variantě, která ho
napadla již dříve a která byla nejjednodušší, totiž k
převleku, Celý nápad ovšem poněkud vylepšil. Došel k názoru,
že nejméně nápadný bude jako bezdomovec, a tak si jedno
odpoledne vyhradil na hrabání se v popelnicích a brzy našel
dostatek hadrů, které ho změnily k nepoznání. Když mu tedy
Josef zavolal, že by se rád sešel, raději se omluvil, chtěl
totiž převlek hned vyzkoušet.
Jen co to na sebe navlékl, tak nastoupil do tramvaje a
jel až na Národní třídu, odkud došel do Františkánské
zahrady. Věděl z minula, že tam je vždy více než dost
bezdomovců, ke kterým se může připojit, vyzvědět nějaké
informace a vytipovat, který je vhodný pro nenápadnou smrt.
Sedl si k jedné menší tlupě a chvíli jen
poslouchal. Po chvíli poslouchání laciných řečí o tom, kolik
kdo dnes čeho vysomroval a kde budou spát musel znechuceně
konstatovat, že tady mu pšenka nepokvete. Zdálo se, že se jedná
o soudržnou partu, která vše podniká společně, a tak by jen
těžko šlo některého odlákat a zabít. Zvedl se a šinul si to
po Jindřišské ulici směrem k Hlavnímu nádraží.
***
Josef vyrazil na své oblíbené místo, k Hlavnímu
nádraží. Bezdomovců tam bylo vždy víc než dost a na Masarykovo
nádraží to bylo co by kamenem dohodil. Třebaže to neměl moc
rád, jel metrem. Nejezdil metrem rád, protože se zde na něj lidé
dívali ještě víc naštvaně než v tramvaji a navíc zde bylo
více revizorů. Tentokrát ovšem měl štěstí, žádného
nepotkal, a tak spokojeně vystoupil na stanici Hlavní nádraží a
šel ven, po chodníku směrem k tramvaji. Dvacet metrů nad sochou
Sbratření si sedl na prázdnou lavičku a rozhlížel se.
***
Cesta k nádraží Honzovi zabrala pouhých dvacet
minut, nevěděl totiž ještě, jak se správně šourat. Nedělal
si z toho těžkou hlavu, brzy na ten správný způsob přijde. Od
tramvajové zastávky se vydal nahoru a rozhlížel se po vhodné
oběti. Kus cesty od zastávky uviděl osamoceného bezdomovce.
***
Josef nemusel čekat dlouho, osud mu sám přihrál
vhodného kandidáta. Nějaký bezdomovec, podle chůze mladší, si
sedl přímo k němu a zeptal se ho, jestli nemá cigaretu. Měl, a
tak se podělil. Zavedli řeč na počasí – vděčné téma – a
po chvíli řečí Josef zmínil, že zná skvělý dům na přespání,
zrovna kousek odtud.
***
Honza se musel zasmát. Bylo to úžasně jednoduché.
Když mu ten senilní dědek nabídl, že může přespat u něj,
nezbývalo mu, než souhlasit.
„Super,“ řekl. „Neměl jsem dnes kde přespat,
kdybych tě nepotkal, asi bych skončil tady na lavičce. Ušetřil
jsi mi promrzlou noc, kamaráde!“
Zvedli se a šli. Honza ještě cestou našel
pětikorunu.
***
Josef pomalu dovedl svého kumpána ke svému doupěti.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se. „Já jsem
Honza,“ užil jména svého kamaráda.
„Já jsem Pavel,“ odvětil mu bezdomovec. „Vypadá
to tu dobře,“ řekl, když došli k budově. Josef se usmál a
pokynul mu rukou.
„Počkej, až to uvidíš vevnitř!“
Bezdomovec Pavel se ještě rozhlédl kolem.
„Hele, nejde sem ten výpravčí?“
Josef se lekl a podíval se směrem, kterým Pavel
ukazoval. Nic neviděl, otočil se tedy zpět na Pavla, aby se
zeptal, kde ho viděl. Bezdomovec Pavel k němu ale přiskočil, a
než stačil Josef cokoliv podniknout, tak se mu před obličejem
mihlo ostří nože a v příštím okamžiku již padl k zemi.
Bezdomovec Pavel ho rychle vtáhl dovnitř baráku.
***
Honza se začal smát z plna hrdla. Tenhle byl
obzvláště hloupý. Sebe pochválil za falešné jméno, to k
převleku patří. A dost, řekl si, zeptám se Pepy, jestli nechce
příště vyrazit se mnou. Nakonec, byl to jeho nápad, vraždit
bezdomovce.
Vzal do ruky telefon, vytočil Josefovo číslo a
čekal.
Odněkud z útrob mrtvého bezdomovce začal vyzvánět
telefon.
|