|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Hnízdo chobotnice
Toho večera se mi naskytl pohled, který jsem nikdy v životě nechtěla spatřit. Domovní dveře byly otevřené dokořán a naše chůva Becky se z nich vykláněla, jako kdyby se vší silou chtěla vymanit ze sevření ozářeného obdélníku. Oči měla rozšířené obavami. Když zahlédla naše auto, vrhla se na příjezdovou cestu. Pak se ale zastavila, ruce bezmocně svěsila podél těla a zírala na chodník. Přemítala o tom, co nám poví – a jak.
Ujišťovala jsem samu sebe, že o skutečný poplach nejde. Becky by mi jistě zavolala na mobil. Jenže potom mi došlo, že jsem telefon zapomněla zapnout, když jsme se vraceli z kina. Timothy i já jsme byli příliš soustředění na přihlouplou hádku, kterou jsme vedli o právě zhlédnutém filmu. Timothy tvrdil, že FBI musela mít o lidech v lesích nějaké informace a že šlo určitě o nějaký tajný vládní program na ochranu svědků. Namítala jsem, že děj ničemu z toho nenasvědčoval a že si svojí hypotézu vycucal z prstu. Trval na tom, že pravdu má on. Timothy se občas na nějakou myšlenku upnul a pak se jí držel zuby nehty.
„To snad ne,“ zamumlal právě. V ústech jsem měla sucho. Becky se třásla před garáží. Ruce měla pevně založené a tvář tak zrůzněnou obavami, že jsem pohled na ni nevydržela. Místo toho jsem zaostřila na řádku popelnic a černých pytlů vyrovnaných u chodníku, který jsme právě míjeli. Vypadaly jako parta schoulených bezdomovců.
Vyskočila jsem z auta ještě dřív, než Timothy zatáhnul ruční brzdu. „Co se stalo? Něco s Alexem?“
„Kdepak, ten spí. Je úplně v pořádku.“ Becky mi položila ruku na rameno, aby mě uklidnila.
Uvolnila jsem se. „Díky bohu. Takže… se stalo něco jiného?“
„Nevím. Asi ano. Měli byste se na něco podívat.“ Následovali jsme ji do domu. Pomyslela jsem si, že když je Alex v bezpečí, na ničem jiném nezáleží. Chtěla jsem vyběhnout po schodech do patra, políbit jeho spící obličejík a dívat se, jak peřinka s Mašinkou Tomášem rytmicky stoupá a klesá zároveň s jeho oddychováním. Ale zároveň jsem cítila, že ať už nám chce Becky ukázat cokoliv, nesnese to odklad. Neřekla: „Nebojte se, nejde o nic vážného“. Protože věděla, že o něco jde.
Podlaha v obývacím pokoji byla pokrytá rozházenými fotoalby. Některá byla otevřená, jiná zaklapnutá. Zamračila jsem se. Zmátlo mě to. Becky byla vždycky pořádnější než my sami. Za celé ty roky, kdy nám hlídala dítě, jsme ani jedinkrát neobjevili něco nepatřičného. Před odjezdem jsme nechali na stolku v obývacím pokoji rozložené fotoalbum, aby se Becky mohla podívat na fotky z naší dovolené. Proč ho ale pohodila spolu s ostatními na zem?
Becky klesla na podlahu a nohy zkřížila pod sebou. „Podívejte se sem.“ Přidřepli jsme vedle ní. Ukazovala na fotku zachycující mě a Alexe, jak snídáme na terase našeho hotelu na Kypru. Modrý ubrus je pokrytý drobečky pečiva a oba se na obrázku smějeme, vlastně spíš chechtáme, zatímco Timothy nás fotografoval.
„Je s tou fotkou něco v nepořádku?“
„Podívejte se na stůl za vašimi zády. Na tu světlovlasou ženskou.“
Byla tam. Fotoaparát ji zachytil z profilu. Vlasy měla svázané do culíku a u zeleného trička si ohrnula límeček. Čelo měla zrůžovělé, jako by se předchozí den zapomněla na sluníčku. Její ruka, svírající malý bílý šálek, ustrnula na půl cesty k ústům.
„Znáte ji?“ zeptala se naléhavě Becky a očima těkala střídavě na mě a na Timothyho.
„Ne.“
„Ne.“
Otočila stránku ve fotoalbu a ukázala na další fotografii. Timothy se na ní rozvaluje na lehátku u hotelového bazénu a čte Joyceova Oddysea. „To nemůžeš číst Grishama jako všichni normální lidi?“ škádlila jsem ho. „Na dovolené bychom měli odpočívat.“ Blonďatá žena z předchozí fotografie stojí v mělké části bazénu a ruce zdvihá za hlavu. Napadlo mě, že si nejspíš upravuje culík před tím, než se vrhne do vody. Na sobě má jednodílné plavky v odstínu žlutého melounu.
„Tady je taky,“ řekla Becky. „Vážně jste s ní vůbec nemluvili? Ani v hotelu?
„Ne.“
„Ani jsem si jí nevšiml,“ prohlásil Timothy. „O co ti jde, Becky? Je to jen nějaký další hotelový host. Co je na tom tak zvláštního?“
Becky si zhluboka povzdychla, jako bychom potvrdili její nejhorší obavy. Poprvé jsem ucítila sevření strachu, jako kdyby se k nám blížila nějaká nepředstavitelná pohroma. „Ani vám není povědomá?“
„Ne,“ odsekl Timothy netrpělivě. „Měla by být?“
Becky zaklapla album a natáhla se po dalším. Bylo to jedno z těch starých, pořízených v době, kdy Alex ještě nebyl na světě. Becky rychle prolistovala několik stránek. Cambridge. Já, Timothy a můj bratr Richard sedíme na zídce před King's College. Právě lízám zmrzlinu. Vzpomínám si, že ten den bylo horko jako v peci. „Sedí vedle vás, Claire,“ řekla tiše Becky. „Je to ta samá žena.“
Zadívala jsem se na blonďatou hlavu. Ta žena (byla jsem si jistá, že se Becky mýlí a jde o někoho jiného) obrací hlavu k cizí obrýlené dívce, nejspíš kamarádce. Obě jsou zabrány do živého hovoru, lhostejné k naší přítomnosti. „Nemůžete si být jistá,“ řekla jsem. „Vždyť jsou z ní vidět jen vlasy.“
„Podívejte se na ty pihy na jejím rameni a paži. A na její náušnici. Na Kypru měla stejné – zlaté kroužky, které vypadají jako hranaté. Takové neuvidíte každý den.“
Začal se mě zmocňovat plíživý neklid. Jindy bych namítla, že kroužek nemůže být hranatý. „Je to náhoda,“ řekla jsem místo toho. „Prostě existuje víc blondýn s pihami na pažích a podobnými náušnicemi.“
„Anebo jde skutečně o jednu ženu, která s námi náhodou byla v Cambridgi i na Kypru,“ navrhnul Timothy. „Ale spíš se přikláním k názoru Claire. Je to někdo jiný.“
Becky jen vrtěla hlavou. „Není. Když jsem si prohlížela fotky z Kypru, všimla jsem si jí. Měla jsem dojem, že jsem ji už viděla dřív, ale nedokázala jsem si ji zařadit. Lámala jsem si nad tím hlavu celou věčnost. Když jsem potom stála u poličky s dévédéčky, uhodila mě do očí vaše fotka v rámečku.“
Naše pohledy se na ni upřely. Obrázek fotil náhodný kolemjdoucí, takže jsme na něm byli všichni – Timothy, Alex a já. Zrovna jsme se vraceli z procházky kolem našeho venkovského hotýlku kousek od Edinburghu. Ten týden tam probíhal knižní festival. Za ta léta se hodně našich výletů točilo kolem Timothyho záliby v knihách. Za námi jsou vidět dvě velká špaletová okna, která patří hotelové restauraci. V jednom z nich se zřetelně rýsuje postava světlovlasé ženy z Kypru. Tentokrát na sobě má modrou blůzku s límečkem opět ohrnutým vzhůru. Obličej je malý, ale patří neomylně jí. I náušnice jsou stejné – hranaté kruhy. Udělalo se mi nevolno. Muselo existovat nějaké vysvětlení. To jen moje hlava nemůže na nic přijít.
„Proto mi byla tak povědomá,“ pokračovala Becky. „Tu fotografii v rámečku jsem viděla aspoň milionkrát. Dívám se na ni pokaždé, když jsem tady. Alex byl tenkrát ještě miminko… Zdálo se mi to jako úžasná shoda náhod, že ta samá žena byla s vámi před čtyřmi lety v Edinburghu a zároveň letos na Kypru. Vlastně to bylo dost divné. A tak jsem vzala ta ostatní alba a podívala jsem se do nich. Nemohla jsem tomu uvěřit. V každém z nich ta žena je – nejméně na devíti, desíti fotkách. Přesvědčte se sami.“
„Ježíši.“ Timothy si přejel dlaněmi tvář. Když ruce spustil, na obličeji mu zůstaly bílé odkrvené skvrny. Začala jsem listovat jedním z alb. Potom jsem ji uviděla, jednou, dvakrát. V taverně kdesi v Sieně. Za mými zády na tržišti v Maroku. Potřetí. Vedle Timothyho před galerií Tate Modern, tentokrát znovu se svou krátkozrakou kudrnatou kamarádkou.
„Ale… Tohle nemůže být náhoda!“ vykřikla jsem a napůl očekávala, že o tom budu muset Becky nebo Timothyho přesvědčovat. Jenže ani jeden z nich se nesnažil nic namítat. Ovládl mě ostrý, palčivý strach.
„Co to může znamenat?“ Timothy se obrátil k Becky. Jen výjimečně se ptal jiných lidí na jejich názor, tím méně pak devatenáctileté chůvy. Rty měl stisknuté dotenka a úplně bledé. „Musela nás pronásledovat. Nejspíš bude něco jako stalker. Po celých deset let! Vůbec se mi to nelíbí. Zavolám policii.“
„Budou si myslet, že ses zbláznil,“ namítla jsem a zoufale se snažila předstírat, že celou si celou situaci nepřipouštím. „Nikdy nám nic neudělala, dokonce na sebe jedinkrát neupoutala pozornost. Na žádné z těch fotografií se na nás ani nedívá. Vypadá to, jako by o nás neměla ani potuchy!“
„Samozřejmě že tak vypadá!“ odfrknul Timothy odmítavě. „Snaží se vypadat jako neviňátko, jakmile je nablízku fotoaparát. To je důvod, proč jsme si jí doteď nikdy nevšimli.“
Otočila jsem se k Becky. „Je i ve všech ostatních fotoalbech?“ Neměla jsem odvahu přesvědčit se sama.
Přikývla. „Téměř na každé stránce.“
„Ach můj bože! Co budeme dělat? Proč by nás vůbec někdo sledoval?“
„Timothy má pravdu, měli byste zavolat policii,“ pokračovala Becky. „Kdyby se něco stalo…“
„Kriste!“ Timothy rázoval pokojem sem a tam a vrtěl hlavou. „Na tohle já nemám. Já ne!“
„Time, jsi si dokonale jistý, že ji neznáš?“ Možná jde o nějakou jeho aférku, napadlo mě. Žárlivá milenka. Ulevilo by se mi, kdyby to byla pravda; přinejmenším by to bylo racionální vysvětlení, logická souvislost.
„Samozřejmě že jsem si jistý!“
„Chcete, abych tu s vámi zůstala?“ zeptala se Becky tónem, který žadonil o možnost odejít. „Není to nikdo, s kým bych spal a pak odkopl, jestli máš na mysli tohle!“ vyštěkl Timothy.
„Pokud to tak je, musíš mi to říct.“ Ani jednomu z nás už nezáleželo na tom, jestli Becky poslouchá.
„Udělal jsem snad někdy něco takového?“
„Nic, o čem bych věděla.“
„Claire, přísahám na Alexův život – nejenže jsem s tou ženou nespal, ale nikdy jsem s ní nepromluvil ani slova!“ Věřila jsem mu. Alexův život byl svatý.
„Měla bych vážně jít,“ ozvala se Becky. Naše pohledy se ji snažily přesvědčit, aby zůstala. Znamenala pro nás symbol bezpečí, byla jediným z nás tří, koho nepronásledoval stalker. Její normálnost nám pomáhala udržet si zdravý rozum. Nikdy ve svém životě jsem nebyla tak vyděšená.
„Odvezu tě,“ řekl Timothy.
„Ne!“ Ani za nic nezůstanu sama v domě s těmi fotoalby. „Co kdybychom ti zavolali taxíka?“
„To by bylo fajn.“
„Řekl jsem, že ji odvezu.“
„Ale já nechci, abys šel pryč!“
„Ale já ano. Musím vypadnout. Potřebuju na vzduch.“
„Ale co já?“
„Jsem zpátky za půl hodiny, Claire. Proč třeba nezavoláš na policii, zatímco budu pryč? Potom si s nimi můžeme promluvit, až se vrátím.“
„Já nemůžu!“ Začala jsem nabírat. „Musíš to udělat ty. Nejsem na to připravená.“
Zachmuřil se. „Dobrá. Hlavně neměj strach. Nebude to trvat dlouho.“
Jakmile za nimi zapadly dveře, vyběhla jsem po schodech nahoru a zkontrolovala Alexe. Hlasitě pochrupoval a vlasy mu zakrývaly tvářičku. Kupodivu jsem se cítila o něco méně vystrašená, když jsem v domě osaměla. Vzpomněla jsem si na jednu fotografii z našich líbánek, na které se ona tajemná blondýna v žádném případě nemohla vyskytovat: Timothy se na ní sám zachytil v koupelně našeho grandhotelu Tremezzo. Vždycky trval na luxusních dovolených. Možná právě proto jsme nikdy nenašetřili moc peněz. Kvůli dovoleným a jeho knihám. Timothy na fotografii stojí mezi dvěma zrcadly a jeho odraz vytváří nekonečnou řadu dalších Thimothyů. Každý z nich je menší než ten před ním, u oka drží fotoaparát a mačká spoušť. Jejich odrazy tvoří dlouhou linii vedoucí z popředí do pozadí. Bylo zřejmé, proč mi ten výjev vytanul na mysli – šlo o princip zvětšeniny. Panika v Timothyho očích jen přidávala svůj díl k mému strachu.
Sešla jsem dolů a začala prolistovávat alba s fotkami. Tentokrát jsem postupovala metodicky a klidně. Nacházela jsem světlovlasou ženu s ohrnutým límečkem a hranatými náušnicemi znovu a znovu – na loďce, v parku, kráčející po pobřežní pěšině. Někdy stála hned vedle nás, někdy jen poblíž. Kdo to byl? Proč nás pronásledovala? Neměla jsem tušení. A na nic nepřijde ani policie, pokud bude pátrat jen podle fotografií. Ovšemže by po ní mohli vyhlásit pátrání, obrátit se na televizi a doufat, že ji někdo pozná a přihlásí se. Ale představa, že by něco takového skutečně provedli, byla k smíchu. Nespáchala žádný zločin. Stalking byl sice trestný, tím jsem si byla jistá, ale základním předpokladem obvinění by muselo být jasné obtěžování vyhlédnuté oběti. Co by řekla policie na stalkera tak nenápadného, že nebýt Beckyina pedantského zraku, nebyli bychom na něj nikdy přišli? Přítomnost té ženy v našich životech po celá ta léta se najednou zdála být spíš přízračná než zločinná. V ten okamžik jsem si citelně uvědomila svou přítomnost, své myšlenek a pohyby. Pátravě jsem se rozhlédla po pokoji a dokonce i ke stropu. Napůl jsem čekala, že někoho spatřím.
Soustředila jsem se na ženin obličej. Jakou má povahu? Jaký cíl skrývá? Její tvář byla v klasickém smyslu krásná a zároveň zvláštně nevýrazná. Nemohla jsem se rozhodnout, co převažuje. Zneklidňovalo mě, že ačkoliv jsem se na její obličej dívala dlouho a pozorně, nedokázala jsem si ho obtisknout do paměti. Zdálo se skoro nemožné uchopit tu tvář jako souvislý celek. Studovala jsem její rysy jeden za druhým a každý z nich jsem nakonec musela označit na dokonalý, ale dohromady okamžitě mizely do zapomnění. Podobná věc se mi stala s fotkami filmových hvězd. Třeba Sharon Stoneové. Nebo mladé Jill Dandové. I ony měly tvář, kterou mohl člověk zkoumat pod lupou a přitom stále nevěděl, jak ty ženy vlastně vypadají.
Blonďatý přízrak se mě na jedné z fotografií dotýká. Její rameno se tiskne na moje v jakémsi hlučném, přeplněném baru. Bylo to v Hay-on-Way? Ne, v Cheltenhamu, na jednom z mnoha Timothyho literárních výletů. V ruce držím vysokou koktejlovou skleničku s čímsi rudým a šumivým. Vypadá to jako napěněná krev. Ukazuji prstem na sklenku a ve tváři mám výraz nejistoty a obav. Timothy fotku nadepsal: „Skutečně to musím vypít?“ Vymýšlel popisky ke všem našim fotografiím, stejně jako to dělávali jeho rodiče. Byla to nejspíš rodinná tradice.
Blondýna v baru svírá v rukou jakousi knihu. Je vidět na samém kraji obrázku, část chybí. Přimhouřila jsem oči a snažila se rozluštit název knihy. Chobotnice… Přečíst se dalo jen tohle. Srdce mi poskočilo. Hnízdo chobotnice, zašeptala jsem. Na tu knihu jsem si nevzpomněla celé roky. Timothy ji kdysi vlastnil a nejspíš ji stále někde má. Tehdy mě přesvědčoval, že bych si ji měla přečíst, ale já to vzdala. Občas je zřejmé od první stránky, že se v knížce neodehraje prostě nic. Takové jsou knihy podle Timothyho vkusu.
Prudce jsem zaklapla fotoalbum a vytočila Timothyho číslo na mobil. Měl ho vypnutý. Rázovala jsem sem a tam pokojem a zoufale si potřebovat s někým promluvit. Skoro jsem vytočila i Beckyino číslo, ale připomněla jsem si, že by to v budoucnu mohlo způsobit náhlé ochlazení její ochoty pohlídat naše dítě. Kdybych jí začala vykládat o obskurních románech s podivnými názvy, pomyslela by si, že jsme se zbláznila. Timothy tvrdil, že se do půl hodiny vrátí. Bude to muset počkat.
Přiměla jsem se sednout si, trochu se uklidnit a přebrat svoje pocity. Měla tahle vlna vzrušení vůbec opodstatnění? Před sedmi lety se ta žena objevila ve stejném baru jako já a měla u sebe knihu, o které Timothy kdysi básnil. To vypadlo jako pojítko, nicméně – jak jsem si musela připomenout – žádné pojítko jsem přece nehledala. Neznámá žena se objevovala na tuctech našich fotografiích. Nebylo to snad dostatečné spojení?
Přesto jsem nedokázala zůstat v klidu. Prohlédla jsem všechny police s knihami v celém domě. Ani jeden výtisk Hnízda chobotnice. Znovu jsem zkusila zavolat Timothymu a rozzuřeně sakrovala do ztichlého mluvítka. Jak jen mohl zapomenout, že si má zapnout mobil? Věděl, jak na tom jsem. Přemohl mě neodůvodněný pocit, že moje neschopnost se mu má nějaký význam. Určitě se vrátí až mnohem později, než tvrdil – pokud se tedy vrátí vůbec. Musela jsem se něčím zabavit, odehnat od sebe neurčité obavy. Až v ten okamžik jsem si vzpomněla na internet.
Spěchala jsem do Timothyho pracovny a zapnula počítač. V online knihkupectví budou Hnízdo chobotnice určitě mít. Chtěla jsem vědět, kdo knihu napsal a o čem je. Nejspíš to k ničemu nebude, ale byla to jediná věc, ve které jsem mohla pátrat dál. Na žádné jiné fotografii u sebe náš přízrak neměl žádnou takhle jasně rozpoznatelnou věc.
Hnízdo chobotnice bylo v internetovém knihkupectví k dostání, ale mělo to háček. Doba dodání se mohla protáhnout až na šest týdnů. Na tom mi nezáleželo. Výtisk jsem vlastně nepotřebovala, stačilo by mi vědět o knize víc. Autorem byl K. V. Hammond. Klikla jsem na malou ikonu s obálkou knihy. Na bílém pozadí se svíjelo jediné černé chapadlo.
Kniha se umístila na 756 234. místě žebříčku prodejnosti. Napadlo mě, že kdyby si Timothy a ta blondýna před lety nekoupili své výtisky, bylo by to pravděpodobně 987 659. místo. Napůl jsem se tomu zasmála, překvapená, že jsem v téhle chvíli schopná žertovat – i kdyby jen v duchu. Najednou se náš přízrak nezdál tak děsivý, když se dotýkal knihy, kterou si Timothy oblíbil. Ale nedokázala bych říct, proč vlastně. Optimistický hlásek v mé hlavě mi napovídal, že za celých téměř deset let nám ta žena nijak neublížila. A nejspíš to ani nemá v úmyslu.
U knihy chyběl popisek. Knihy jsem si přes internet kupovala už dříve a obvykle k nim byla připojena stručná anotace. Vrátila jsem se na Google a do vyhledávače naťukala K V Hammond. První odkaz se týkal autorových osobních stránek. Možná že se tu o Hnízdě chobotnice dozvím víc. Nervózně jsem poklepávala prsty o stůl a netrpělivě čekala, až se stránka načte.
Na obrazovce se začala otevírat fotografie. Od shora dolů se objevovala modrá obloha, koruna stromu, slaměný klobouk. Světlé vlasy. Zlaté náušnice s povědomým hranatým tvarem. Zalapala jsem po dechu a prudce odstrčila židli od počítače. Byla to ona. Pozdrav, který mě vítal na jejích stránkách, byl podepsán „Kathryn“. Ještě před několika málo okamžiky se zdálo nemožné, že bychom se někdy dopátrali její identity. A nyní o ní nebylo pochyb.
Naposledy jsem vytočila Timothyho číslo. Nic. „Prosím, zvedni to,“ mumlala jsem do telefonu, přestože mě nikdo nemohl slyšet a mechanický hlas ve schránce mi suše sděloval, že volaný účastník není dostupný. Cítila jsem se zrazená, jako by mě Timothy opustil, nechal všemu napospas. Zároveň jsem si uvědomovala, že je nejspíš jen příliš roztržitý na to, aby si vzpomněl na svůj mobil. Už tu stejně musí být každou chvilku.
Strach a rozčilení vířily mou hlavou, celým mým tělem. Musím něco udělat. Už mi nepřišlo tak absurdní zavolat policii, když mám tak konkrétní informace. Nechtělo se mi po telefonu vysvětlovat celý příběh, tak jsem nakonec vypověděla, že chci nahlásit stalkera, jehož totožnost je mi známa, a že mám proti němu důkazy. Operátorka mě ujistila, že policista dorazí jak nejdřív to bude možné.
Proklínala jsem počítač, aby pracoval rychleji, a zkusila kliknout na další odkaz Kathryniny webové stránky. Od vydání Hnízda chobotnice nenapsala žádnou další knihu, ale nápis na stránce oznamoval, že pracuje na novém románu. Měl zachycovat padesát let života břichomluvecké loutky, předávané od jednoho kouzelníka k druhému. To znělo jako další kniha pro Timothyho. Nápis dále oznamoval fanouškům (a zdálo se jisté, že návštěvníkem těchto stránek může být jedině fanoušek), že Kathryn se svou sestrou – to byla jistě ta kudrnatá obrýlená žena z fotografií – jede zkraje příštího roku na dovolenou na Sicílii.
Na vteřinu se ve mně zastavil dech. I my jsme se chystali na Sicílii. V únoru. Kathryn Hammondová a její sestra měly zamluvený hotel Bernabei. Strašné podezření mi vnuklo, že my také. Hrůza mě opanovala dvojnásobnou silou. Nemohlo – nedalo se to vysvělit.
Proslídila jsem šuplíky v pokoji a hledala dopis od cestovní kanceláře anebo potvrzení rezervace hotelu. Nikde nic. Poletovala jsem domem jako uvězněná můra, otvírala jsem šuplíky, shazovala knihy z polic. Nechápala jsem to. Někde přece musí být doklady k naší dovolené!
Plakala jsem a téměř to vzdávala, když jsem si vzpomněla na starou kartotéku, kterou Timothy odstěhoval do garáže. „Proč by ne?“ říkal tehdy. „Ten krám je odporný a jen tu zabírá místo.“ Do garáže jsem chodívala jen zřídka. Byla plná prachu a nepořádku a páchla plísní, terpentýnem a cigaretami. Když se Alex narodil, Timothy přestal kouřit v domě.
Neměla jsem jinou možnost než jít se tam podívat. Jestliže by policie dorazila dřív než Timothy, chtěla jsem jim ukázat dokumenty k naší dovolené a Kathryniny stránky. Jaký větší důkaz by mohli požadovat? Jenže zatímco jsem takhle uvažovala, byla jsem si dobře vědomá toho, že není protizákonné, aby spisovatelka jela na dovolenou na Sicílii. Sevřela mě hrůza, že možná nikdy nedokážeme té ženě zabránit, aby nás sledovala, nikdy ji nepřinutíme přiznat se nebo vysvětlit svoje chování. Měla jsem hrozné tušení, že bych něco takového nesnesla.
Kartotéční skříň nebyla zamčená. Vytáhla jsem první zásuvku. Z mých úst unikl přiškrcený sten při pohledu na to, co bylo uvnitř. Knihy. Tucty knih. Jedna z nich nesla titul Hnízdo chobotnice. Druhá, přímo pod ní, Le Nid du Poulpe. Stejný název, jen ve francouzštině. Strnulá hrůzou jsem vytahovala na světlo jednu knihu po druhé a házela je na zem. Byly tam nápisy v hebrejštině, japonštině, obrázky fialových chapadel, na jiné obálce zelených. Černá chobotnice vyvedená v ražbě vypadala, jako by chtěla sklouznout se své obálky a udeřit mě.
Román Kathryn Hammondové byl přeložen do mnoha jazyků. Nahlédla jsem do dalšího šuplíku. Byly tam další výtisky Hnízda chobotnice – v pevné vazbě, brožované, laciné paperbacky, bibliofilská vydání.
„Je jich celkem padesát dva.“
Vyjekla jsem a skoro ztratila rovnováhu. Timothy stál v otevřených vratech garáže. „Timothy, co to má…?“
Několik vteřin na mě mlčky bezvýrazně zíral. Ustupovala jsem dozadu, dokud jsem zády nenarazila na zeď. Cítila jsem, jak její hrubý povrch drhne o mojí halenku a škrábe mě na kůži.
„Říkal jsem ti pravdu,“ zašeptal. „Nikdy jsem s ní nepromluvil ani slovo. Vůbec ji neznám. Myslím, že ani neví, že existuju.“
Uslyšela jsem zazvonění domovního zvonku. Vypověděla jsem, že chci nahlásit stalkera, jehož totožnost je mi známá. A mám proti němu důkazy.
|
|
|
