Jsem mistrem čtvrťových not. Na Casio pořádně hrát neumím, jenom brnkat, a to současně i sousedům na nervy, případně si k tomu brnkání zahrát na doprovodné části klaviatury nějaké ty akordy, na které si ještě z mládí matně vzpomínám. Když se mi mé náhodné brnkání zalíbí, zapíšu si ho na počítači do not. Snažím se udělat to co nejrychleji, abych nezapomněl motiv, dokud ještě mi hučí v hlavě. Aby najednou nepřestal hučet. Stává se mi to dost často…
      Jedna nota je jeden "brnk". To je jaksi samozřejmé. K zápisu "brnků" se mi nejvíc osvědčily noty čtvrťové. Kratší už nepotřebuji. Mé melodie nikam nepospíchají, je to jen obyčejný nenáročný sled jednotlivých "brnků“. Chtěl bych jednou napsat symfonii ze samých čtvrťových not.
      Já vím, ono to asi nepůjde. Ani v písničkách to nejde. Občas se proto "snížím" k notě půlové a někdy dokonce i k notě celé. To bývá obvykle poprvé uprostřed, kde skladba vrcholí, kde se stýká nebe se zemí, oheň s vodou a předvětí se závětím. Uprostřed skladby nasadím pod celou notu cokoliv jiného než tónický kvintakord. Nejvhodnější bývá dominanta. Melodie tady graduje, posluchač musí jasně cítit, že ještě není konec, že skladba bude pokračovat. Musím posluchače nejprve hudebně rozčílit, zneklidnit, abych ho ve skutečném závěru uklidnil tónikou, podporovanou příslušným akordem.
      Ve svých dvou posledních skladbách a ve většině ostatních jsem ani jednou nepoužil osminovou notu. Moje melodie jsou pomalé, líné, nepospíchají, mají na všecko dost času. Tempo di "lazy". Nebo, chcete-li, lážo-plážo. Lento. Když už jsme u tempa, nemohu nevzpomenout Kapitána Kida, trampského muzikanta a jeho proslulé Tempo di kůň. Jako když se okovaný kůň loudá s opilým kovbojem po asfaltce a klape přitom kopyty.
      Přiznám se, že nemám smysl pro rytmus. Proto používám k zápisu melodie hlavně program NoteWorthy Composer, určený začátečníkům. Zpočátku jsem komponoval všechno v něm, celou skladbu, Sibelia jsem si pořídil teprve letos v lednu a notnou dobu trvalo, než jsem se naučil do něho vkládat noty, zejména díky jazykové bariéře: Sibelius je totiž celý v angličtině. NoteWorthy Composer sice také, ale toho mám už dva roky, takže s ním umím dobře zacházet. I jeho obsluha je jednodušší, ale Sibelius dává větší možnosti.
      NoteWorthy Composer má jednu prima funkci, kterou Sibelius postrádá, protože je určen profesionálům. Ta funkce se jmenuje Audit Bar Lines a "nasází" nebo přemístí taktové čáry ve shodě s rytmem zadaným v hlavičce notové osnovy. Když zapisuji melodii, taktové čáry většinou sám nezadávám. Ve vhodné době spustím Audit Bar Lines a Composer to udělá za mě s matematickou přesností. Pokud jsem se dopustil nějaké chyby v rytmu, po Auditu ji obvykle vidím na první pohled. Nebo aspoň na druhý. Opravdový muzikant chyby v rytmu nemusí pracně hledat v notách, on je slyší a ví o nich okamžitě. Proto se jich nedopouští.
      Po pravdě řečeno, taktové čáry jsou jen pomůckou. O tom, jak bude skladba znít, rozhoduje výhradně kvalita not, tj. jejich výška a délka. V Composeru můžete napsat třeba celou skladbu bez taktových čar. Já to kdysi zkoušel, ale jenom u jedné skladby, kterou jsem stejně opsal z not. Byla to známá trampská píseň Malajka (Malajko černooká, tvoje krása divoká mě tak vábí, jsem spoután temnou mocí, musím dál jít do noci, za tebou).
      V Sibeliovi jsou taktové čáry napevno, nelze s nimi pohybovat. Sibelius si samozřejmě rytmus hlídá také, ale jiným způsobem. Taktové čáry se definují na začátku skladby, když se určuje rytmus a případné předtaktí. Změny rytmu a nepravidelné takty uprostřed skladby sice vložit lze, ale já to nikdy nepotřeboval a asi ani nebudu. Vše, co nějak souvisí s rytmem, musím vyřešit už v Composeru, který nemá taktové čáry pevné a pokud se "skladatel" rozhodl obejít se zcela bez nich, Composer mu to beze všeho dovolí a skladbu bez taktových čar mu suverénně přehraje.
      Že jsou taktové čáry jen pomůckou, byť dobrou, o tom svědčí skladby "opravdových" skladatelů: někdy se určitý hudební motiv, zpravidla výrazově významný, prostě do pevného přediva taktových čar "svázat" nedá, někde něco časově přesahuje nebo se naopak nedostává. I v takovém případě profesionálové taktové čáry používají, ale zmíněný hudební motiv je jakoby ignoruje. V praxi se to projevuje tak, že některé dlouhé noty jsou taktovou čarou rozděleny do dvou kratších not stejné výšky spojených přes taktovou čáru ligaturou. Takto rozdělené noty se při interpretaci skladby opět spojí v jedinou: noty stejné výšky spojené ligaturou se zásadně hrají jako jedna příslušně dlouhá nota.
      Když jsem do Composeru vkládal zmíněnou Malajku, byly již problémy s rytmem vyřešeny jinými, lepšími, opravdovými muzikanty. Tak je to ostatně vždy, když do Composeru nebo do Sibelia opisuji noty vydané nějakým hudebním vydavatelstvím.
      První skladbou, zadanou do Sibelia, byli Ovčáci, čtveráci. Mám ji určitě někde v notách pro děti i s doprovodem, ale takovouhle trivialitu by vložil zpaměti snad i nemuzikant. O tom, jak vložit Ovčáky jako vyzváněcí melodii do mobilu, když už se nepodařilo vložit Valčík na rozloučenou, píšu ve svém příspěvku Ovčáci, čtveráci z 11.12.2007.
      Přiložená písnička je mou vlastní úpravou Malajky. Takhle nějak jsme ji zpívali na chmelu v JZD Rudý říjen Kolešovice v roce 1962, kde jsem ji od kluků slyšel poprvé. Proti oficiálně vydávaným notám je celá v Dur (my jsme ji taky v Dur zpívali) a country-doprovod je napsán podle Mackovy učebnice: Toulavá country kytara. Mně ten doprovod teď už připadá moc jednotvárný, ale zatím jsem neudělal žádné kroky k nápravě. Snad někdy, až vypukne ta správná nálada, budu přearanžovávat doprovod ke své verzi Malajky…

Epilog:
      Během psaní jsem marně přemýšlel, zda si celou dobu dělat legraci sám ze sebe nebo zda příspěvek pojmout vážně. Jenže udržet v celém textu šmrnc nerudovských fejetonů (a ostatně pravých fejetonů vůbec) bohužel nedokážu. Aspoň dneska ne. Takže výsledný text zůstal někde na poloviční cestě.

Vysvětlivky:
Tónika     základní tón tóniny (stupnice). Cdur je to C.
Tónický kvintakord     kvintakord vystavěný nad základním tónem. V Cdur je tvořen současně znějícími tóny C+E+G. Jako bychom první tři tóny písničky Ovčáci nezahráli postupně, ale současně. Má jako akordovou značku pouhé písmeno C. Zní klidně, uvolněně.
Dominanta   5. tón tóniny. V Cdur je to tón G. Kvintakord vystavěný nad ním se nazývá dominantní, ale častěji se používá dominantní septakord, který je z hudebního i posluchačského hlediska mnohem výraznější. Má akordovou značku G7. Je složen z tónů G+H+D+F a má jemně zvonivý charakter.
Předtaktí    neúplný (zkrácený) takt, zpravidla na začátku skladby. V Sibeliovi se musí pevně nadefinovat ještě před vložením první noty, takže se doporučuje mít o rytmu a přízvučných/nepřízvučných dobách (notách) úplně jasno už na samém začátku. Sibelius v těchto ohledech žádné experimenty nedovolí. V Composeru jsou naopak velmi snadné.
Ligatura    oblouček spojující dně nebo více not stejné výšky, protože zpravidla přesahuje taktovou čáru. Hraje se jako jedna dlouhá nota.

JZD      zkratka pro Jednotné zemědělské družstvo, za komunistů jedna z nařízených forem zemědělského hospodaření. Druhá forma byl Státní statek. Obě formy vycházely z osvědčeného sovětského vzoru Kolchoz = kollektívnoje chazjájstvo, totéž co JZD a Sovchoz = sovjétskoje chazjájstvo, totéž co Státní statek. chazjájstvo = hospodářství
Rudý říjen    tragická, ale komunisty mohutně oslavovaná událost, kdy světový komunizmus v Rusku poprvé zvítězil nad zdravým rozumem. Díky odlišnému kalendáři v Rusku nyní Rudý říjen připadá na 7. listopad 1917 a u nás se slavil večerními lampionovými průvody, do nichž museli chodit tehdejší pionýři. Ach, bylo to krásné, protože jsme si jako děti neuvědomovali, oč vlastně v Petrohradě a v celém Rusku tenkrát šlo. Že ta revoluce byla nesmírně krvavá.
Kolešovice    městečko na Rakovnicku, tehdy i dnes konečná stanice nyní populární lokálky Krupá-Kolešovice, zvané Kolešovka. V roce 1962 však po ní jezdily i parní vlaky, jako ten náš, chmelařský. Dnes po ní jezdí už jen sezónní výletní vlaky s turisty a jinými železničními nadšenci.