Snad ospalé (či aspoň méně bdělé)
končilo jaro v srpnu nenadále,
znak propálen (tím spřáteleným dělem),
proč jenom Vesnu ze sna budí: dále
Dny střízlivé zas do němoty zpité
poženou krokem svině bez pardónu,
vše jízlivé se mělo prohnat bytem
všech, kdo už chtěli jinou dobu tónu…
V sny bezvěrců už více neuvěří
ti všichni u zdi, co to neustáli,
hře bez herců se kdekdo v šeru svěří
za kyvu času, jenž se neustálí
Svět pobledlý (či trochu více šedý)
si myje ruce v džberu od pomejí,
už dojedli (teď budou trávit jedy),
je hrozně pozdě (možná nejpozději)
Čas nadějí se poučením spoutá,
už je to jedno, pane generále,
„nech mládě jíst“ – to nejsou slova žrouta,
vždyť žádna doba není bez penále
Snad ospalé (či aspoň méně bdělé)
zamrzlo jaro v botě bez podrážky,
svět po spále je světem bez neděle,
v tom dusnu ulic čekaly se srážky…