9. Jeden den u Nešpora
V jedné věci měl primář Miklós naprostou pravdu: moje závislost na Diazepamu nebyla totiž ještě zdaleka vyléčena, jenže mně subjektivně nevadila. Odvykací léčba trvá aspoň 2 měsíce a jen jednou mi ji v Bohnicích provedli opravdu dobře. Jenže doktorka, která mě tenkrát léčila, už dávno z Bohnic odešla a už se tam nikdy nevrátila. Nešporův pavilon je v Bohnicích zvláštní. Nejsou tam přímo duševně nemocní, jen lidé závislí na nějaké chemické látce, nejčastěji na alkoholu. Já měl "navíc" své deprese a úzkosti. Pavilon se dělí na otevřené přízemí a uzavřené 1. poschodí. Mě samozřejmě dali na poschodí. Moje osobní věci opět putovaly do skladiště, neměl jsem zase ani hodinky. Omezení na Nešporově pavilonu jsou ještě striktnější než na Neklidu. Například asistenta s knížkami by ke mně určitě nepustili, pouštějí tam jen rodiče a ty já už dlouhá léta nemám. Toto omezení má zabránit nežádoucímu vnášení zneužívaných drog na pavilon. Očekával jsem u Nešpora velké dávky pracovní terapie a nemýlil jsem se. Nakonec mě ta pracovní terapie, zvaná mezi pacienty "rajóny", od Nešpora a od jeho pavilonu osvobodila. Protivná slovenská doktorka, která vůbec nejevila chuť naučit se česky, přestože je to pro Slováky velmi snadné, mě kvůli věku neuznala za schopného pobytu na Nešporově oddělení. Po jednom dni a jedné noci mě přestěhovali na pavilon 32. Vlastně jsem tam došel pěšky, bylo to hned vedle. Byl to gerontopsychiatrický pavilon primáře Krombholce. A zase jsem si říkal: zlatý Nešpor, zlatý Neklid.
10. U Krombholze
Na Krombholzově pavilonu jsem objevil dvě pro mě drtivě negativní skutečnosti: 1. pobyt mezi množstvím extrémně starých lidí a přikázaný pobyt ve společenské místnosti s trvale řvoucí televizí celý den. 2. zamykání pokojů přes den až do 21. hod s výjimkou odpoledního odpočinku. Přikázaný pobyt ve společenské místnosti jsem od počátku ignoroval. Všem, i lékařům, jsem tvrdil, že takové nakupení extrémně starých lidí ve mně navozuje bezprostřední myšlenky na smrt a proto že s nimi tu společenskou místnost sdílet nebudu. Říkal jsem jí "komnata smrti". Jako druhý důvod jsem uvedl trvale řvoucí televizi. Jelikož sám doma zapínám TV jen minimálně, jsem na trvale zapnutou TV velice alergický, už asi 20 let. Lékaři mé argumenty uznali a povolili mi pobyt na dlouhé lavici na chodbě. Na té lavici se v nouzi dalo i ležet, pokud bylo něco pod hlavu, většinou srolovaný svetr. Strávil jsem na této lavici 3 týdny bez možnosti dostat se ven (ale byla stejně zima). Na lavici jsem také přečetl všechny knížky, které mi tam asistent nanosil. Jedna zvlášť hodná sestřička mně dokonce přinesla dva díly Tří mušketýrů. Přečetl jsem je třikrát… taková byla na paviloně nuda. Dál jsem poslušně bral všechny přikázané léky, tedy i Deparkin ráno i večer. Přesto se na Krombholzově pavilonu dalo s léky snadno švindlovat. Sestry už totiž nepředpokládaly, že se tak staří pacienti o nějaké švindlování pokusí. Několikrát jsem "na zkoušku" Deparkin strčil do kapsy a pak jej spáchl do WC, ale žádný účinek se nedostavil. Chtělo to dlouhodobější akci, kterou jsem si naplánoval na později. Ale už u Krombholze jsem se pevně rozhodl Deparkin vysadit hned po propuštění. Primář Krombholz "primařil" ještě na jednom gerontopsychiatrickém paviloně – 29. Ten byl otevřený, ale marné byly moje žádosti o přestěhování na otevřený pavilon. Byl prý totiž permanentně přeplněn. To je však v Bohnicích obvyklé: volná místa, bez ohledu na aktuální stav pacienta, jsou obvykle jen na uzavřených pavilonech. Tři týdny strávené na lavici na chodbě mi daly přehled, jak se na vlastně paviloně kouří. Sestry, pacienti a uklízečky kouřily na pánském WC nebo před ním, protože na oddělení žádné dámské WC tam nebylo. Jen WC pro personál, které si sestry zřejmě nechtěly zamořit odpudivým kouřem. Přízemí pavilonu 32 bylo totiž výhradně mužské oddělení. Kapitolou samou pro sebe byla staniční sestra. Měla samostatnou místnost s počítačem a kouřila tam o sto šest. Každé ráno se u ní sešli všichni doktoři i s primářem a zamkli se tam s ní. Předpokládám, že pavilon 32 je jedním z mála, kde kouřili i lékaři. Ale chodit po chodbě s cigaretou v ruce je samozřejmě nikdo neviděl. Ani já ne. Na paviloně u Krombholze jsem zažil také omezování pohybu pacientů, ale spíš kvůli jejich ochraně před zraněním, kdyby upadli při pokusu jít v noci na WC. Já sám jsem z večerní dávky léků vyplivoval Neurontin, abych na to WC v noci vůbec došel bez pádu. Staří pacienti dostávali večer pleny pro dospělé a pak byli za pás připoutáni k posteli, aby se v noci nikam necourali. Ráno přišly sestry, pleny jim vyměnily, v případě potřeby pacienta před výměnou vykoupaly, aby… až bude sedět v televizní místnosti, mohl být opět připoután ke svému křeslu. Nutno říci, že se toto omezování nezneužívalo. Pokud pacient trochu "ožil" a reagoval, nebylo třeba jej už poutat. Ještě k účinku Deparkinu na mě, jak se mi to jevilo na Krombholzově paviloně. Zhruba od poloviny pobytu na tomto paviloně jsem se probouzel s nenávistí k lidem. Nevím však, zda z toho mám obviňovat lék nebo duševně devastující prostředí. Od poloviny pobytu na paviloně jsem žádal o propuštění při každé vizitě. Vizity byly také denně, stejně jako na Neklidu.
Závěr: Dozvuky hospitalizace
Moji známí jednohlasně tvrdili, že mě v těch Bohnicích pořádně rozhodili. Jeden z těch názorů byl dost odborný: vyslovila jej zdravotní sestra z Domácí péče, která mě chodí 3x týdně navštěvovat a zná mě a mé nálady už několik let. Já zatím opatrně vysazoval Deparkin, aby nedošlo k nějaké recidivě. Po návratu z Bohnic jsem ztratil schopnost hrát šachy. Předtím jsem svého asistenta drtivě porážel. Nyní jsem partie vzdával pro svou neschopnost soustředit se na hru. Číst jsem pořád mohl, ale to mně bylo málo. Čtyři dny trvalo, než jsem se dokázal orientovat na svém vlastním počítači. Program Sibelius (pro skládání hudby) jsem se několik měsíců bál vůbec spustit, protože jsem v Bohnicích zcela zapomněl jeho obsluhu. Začal jsem s pomocí MUDr Novotné (krásné Michaely) zkoušet všechny existující léky ze skupiny SSRI (selective serotonin reuptake inhibitor), které snad jako jediné mohu vzhledem ke stavu svého srdce brát. U všech těchto léků kromě Zoloftu se objevily silné úzkosti již při minimální dávce ¼ tablety. Zoloft jsem sice snášel dobře, ale nepomáhal mi. Jenže on mi nepomáhal ani v minulosti, takže žádné překvapení. 17 let nevyzkoušený Citalopram způsoboval přesně totéž, co před 17 lety: silnou úzkost spojenou s depresí. Po 2 dnech jsem jej vysadil. Úzkosti způsobovala i "minidávka" 25 mg Fevarinu. Remood jsem raději ani nezkoušel, protože u něho jsou úzkosti 100%-ním vedlejším účinkem a byly jím i před osudnou hospitalizací v Bohnicích. Nakonec jsem zakotvil u osvědčeného Cipralexu, ale musel jsem začít od ¼ tablety a i tahle minidávka způsobovala silnou úzkost, kterou jsem musel něčím kompenzovat. Diazepam na mě po Bohnicích téměř neúčinkoval, zkoušel jsem tedy jiné benzodiazepiny, ale i ty jsou návykové. Nakonec se i tyto léky ukázaly jako slabé a musel jsem sáhnout po Chlorprothixenu a Tisercinu, které mění spánek téměř v bezvědomí. Stav se celkově pomalu lepšil, znovu jsem se naučil používat Sibelia a zkoušel jsem na něm skládat písničky. V šachách jsem za dobré nálady dokázal porazit oba asistenty. Ale kdybych měl dost peněz, podám na MUDr Kollára žalobu za trvalé poškození způsobené nevhodnou a násilnou léčbou. Nikdy za celý pobyt jsem nepozoroval nějaké záměrné poškozování mé osoby. Jen povrchnost s prvky lajdáctví a občas i nepřiměřenou suverenitu ze strany lékařů (MUDr. Kollár).
Přidám dva citáty, jejichž autory bohužel neznám:
„Není důležité, co si lékař myslí o účinku léku nebo co o něm vyčte z lékopisů a z lékařských knih, ale to, co skutečně cítí pacient. To si však málokterý lékař připustí.“
„Do mozků pacientů zatím nevidíme a tak můžeme účinky léků jen odhadovat.“
konec
|