„Je známo, že člověku je do života věnováno jisté časové symposium, s nimž má právo člověk naložit v jeho souladu s nejlepším přesvědčením, ale je to symposium skutečně naplněno po okraj pravdou a jistotou? Nebo je to jenom nějaké fluidum, které čeká na konec knotu. Obojí se zdá býti na oko pravdou, ale vždy je místo, prostor i čas k výtažku skepse, nemyslíš?“„Existenčně vzato, je život,vlastně čas, brána k svobodě, kterou si člověk neuvědomuje, prožívá ji jen v mezních situacích a je velice flexibilní. Jsou například chvíle, kdy vměstnáš do jedné vteřiny celý svůj život, tomu já říkám naplnění času, pokud by se podařilo tenhle zlomek prodloužit do stonásobku znamenalo by to nesmrtelnost, to ovšem jak oba víme je holá utopie, ponechme tuto část diskuse raději romanopiscům sci-fi literatury a věnujme se raději konkrétním situacím, trocha teorie nikdy přeci neuškodí. Tím pádem, bych rád začal debatu o “teorii“, citací úryvku z jedné knížky od  Saint-Exupéryho-Malý princ: Malý princ potkal na svých toulkách po okolních planetkách obchodníka s patentními pilulkami utišující žízeň, kterou když člověk polkne, už nemusí pít, je to taková úspora času, víš, podle znalců to ušetří 53 minut za týden, „A co udělá člověk s těmito padesáti třemi minutami?“ Ptal se Malý princ. „Co kdo chce…“ A Malý princ mu odpověděl: „Kdybych já měl padesát tři minut nazbyt, šel bych docela pomaloučku ke studánce…“ „A co když tě za těch padesát tři minut srazí nějaké auto, tak jsi neuhasil ani žízeň, ani neušetřil čas, na to jsi nepomyslel ?“ „A na to, že v lese ani na poušti auta nejezdí na to jsi zapomněl ? Děláš si z toho legraci, dobrá, co o tom tedy ty soudíš, jak správně se dá naplnit čas podle tvého gusta.“ „Člověku je dán život, podle mě proti jeho vůli, a je dvojí řešení jak s ním naložit, buď vše utopit v bezedné “láhvi alkoholu“ a připravit se tak o spoustu krás všedního i nespoutaného života, nebo jít mu vstříc a pokusit se poodhalit jeho skryté tužby a tajemství, jak jistě tušíš, ta první cesta je schůdnější, nebe je vždy růžový, po cestě křížový…končí však záhy zkamenělým nebo spíše skelným pohledem kamsi k nebesům kde On mlčí… Co je podle tebe krása všedního dne?“ „Pro mě je to třeba úsměv, úsměv od člověka, kterého vůbec neznám a vidím ho poprvé, v tu ránu mám radost ze života stejnou jako on, cítím se naplněn podstatou života.“ „A kdyby ti někdo dal posledních deset minut života, jak by jsi s nimi naložil?„ “Shrnu začátek naší diskuse: s časem se dá naložit různě, můžeš ho rozházet na cestě jak korálky, nebo jej myšlenkově zhodnotit, já bych jej rád například využil s nějakou příjemnou slečnou. „A to ti těch deset minut za to stojí? Těch deset minut ne, ale ta slečna ano…

„Dáte si ještě dvě skleničky pánové?“ „Ano, ještě jednou.“

Tohle jsem napsal pro někoho koho jsem měl moc rád, pro někoho komu jsem nerozuměl. Oči měla hnědé.

Rozešli jsme se…