Tahle hra
Jestli já něco víc než zraňovat dokážu?
Já celý život trpěla.
A teď...?
Když nacházím nový smysl života,
ty přijdeš a chceš vzít mi ho.
Já ale už ta hloupá malá holka nejsem,
co ubližovat od ostatnich si nechá.
Já vždy když někdo přišel,
natáhl rukou svou a řekl:
,,Pojď, pomůžu ti vstát!"
- natáhla ruku a chtěla jít dál.
Já natáhla ruku a ta ruka uchopila mou.
Uchopila.
Uchopila ji pevně.
Pevně sevřela ji až slzy po tvářích bolestí mi tekly.
Ždímaly ji a já křičela.
Křičela o pomoc.
A když vyždímala ruka z mé co mohla,
odhodila ji.
Já zase v koutku byla a doufala,
že jednoho dne slunce vysvitne.
Že vysvitne a mou tvář ohřeje.
Já v chladu žila celý život.
A pak jednou, po sté snad už,
ruka teplá obejmula mě.
Řekla: ,,Pojď, já pomůžu ti".
Mě jedno bylo, že spadnu zpátky,
Já zranit už víc se nemohla.
Já natáhla ruku a ruka jeho víc než slunce ohřála mne.
Pomohla odehnat šedivé mraky,
pomohla na chlad zapomenout.
Pomohla zhluboka vzduchu se nadechnout a...
zůstala se mnou...
Pak přišla si ty a zkoušela vrátit čas.
Tys ztratila dávno svou možnost,
tys přiležitost měla.
Však že chceš mít každého - to vymstilo se ti.
Ty snad čárky na zdi děláš si!!!
Ty jen komlexy máš a na druhých sebevědomí zvyšuješ si.
Však já nedovolím, abys na mě další bod získala.
Já bojovat budu dokud dýchat můžu.
Já nenechám tě vyhrát.
V týhle hře já vyhraju.
Já vyhraju!
Já!
|