Dar křídel
Odjakživa miluju létání. Je to moje největší radost, vlastně byla. Něco se stalo, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Jako bych se úplně rozbila. Nejen, že nelétám, já nedokážu ani běžet, dokonce ani chodit nedokážu. Celé dny jenom ležím a pláču.
Všechno jsem se musela naučit znovu. Ovládat ruce i nohy, ústa. Konečně se mi podařilo vyslovit: „Maminko, kdy mi narostou křídla?“
„Ale jdi, ty jedna,“ usmála se maminka. „Cožpak jsi holubička nebo motýlek, abys poletovala po světě? Buď ráda, že máš zdravé ruce.“
To mi mělo stačit. Nestačilo, zoufale ne.
Pak jsem se dozvěděla o Ježíškovi. Děťátko, které plní přání ostatních dětí. Přání bylo zde: Mít křídla. Maminka slíbila, že to zařídí.
Nekonečně pomalu vlekly se dny, nakonec však byl Štědrý den přece jenom zde. Celá hromada dárků čekala na mě pod stromečkem, mě však zajímalo jediné. Moje křídla. Byly tam, ale úplně jiné, než jsem chtěla, z papíru a nalepeného peří.
Maminka si všimla mého zklamání. „Copak, nelíbí se ti?“
Byly pěkné, já ale potřebuji opravdová křídla, taková, se kterými se dá skutečně letět.
A tak jsem začala trénovat, bez křídel, protože já létat umím. Vím, že jsem létala před narozením, a stejně tak vím, že budu létat po tom, čemu se říká smrt. Tak proč ne mezitím? Jediným problémem je tělo, je tak těžké, i když jím opravdu jenom málo a maminka se potom na mě zlobí. Ty její věčné obavy a úzkosti mi také právě nepřidávají. Navíc mi zakázala trénovat. Trénuju stále, ať se jí to líbí nebo ne, šplhám na střechu kůlny a skáču dolů.
Stovky a tisíce pokusů začínají konečně přinášet ovoce. Mé skoky se čím dál tím víc podobají letu. Možná ne navenek, tělo má přece jenom svoji tíži, ale tam uvnitř, tam uvnitř na zlomek vteřiny, někdy i na celou vteřinu, skutečně letím.
Nejdůležitější je na nic nemyslet a nebát se. Každá myšlenka strachu je daleko těžší než celé tělo. Všechno by zkazila.
Stojím na střeše. Na jejím okraji. Pomalu se nakláním dopředu. Rozpažím ruce. Vítr si hraje s mými vlasy. Vše bez jediné myšlenky. Není třeba na nic myslet, všechno se děje samo.
„Okamžitě slez z té střechy! Chceš se zabít?!“
Vytrhne mě křik. Moje maminka stojí dole na zemi a divoce gestikuluje rukama. To mě splete. Zapomenu, že jsem chtěla letět, a zřítím se k zemi.
Nezabila jsem se, akorát v noze to křuplo.
„Kolikrát jsem ti říkala, že na tu střechu nemáš lozit!“ přiběhla maminka, celá vystrašená, v očích slzy. Ani ona se mnou to nemá lehké. Ale já to nemůžu vzdát. Létání je můj život. Létání, to jsem prostě já.
|