|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
PRAHA INSPIRUJÍCÍ - KARLŮV MOST
CO JSEM CÍTILA NA KARLOVĚ MOSTĚ
Chtivým pohledem na noc a její tajemnou oblohu se třpytícími se cizími slunci a lunami, známými naší pozemskosti jen z doslechu dalekohledů, uklidňovala jsem svou rozjitřenou touhu po amalgámu duší. Cestovala jsem až k Velkému vozu, před kterým právě mihotala se tečka dvou křídel, trupu a světel lidského výmyslu, který váží několikrát tolik co člověk nelétající a sám létat dokáže. I chtíc létat, šla jsem se podívat na Karlův most. Líbali se tam dva lidé. Elektricky osvětlené sochy stály poblíž, vždy připravené mě uvítat stejně jako příjemná křídla krásných oblud vytesaných na Palackého náměstí. Teď nedávno odvezli plošku sochy, na kterou si lidé mají sahat pro štěstí; kdyby tu byla, sáhla bych si na ni - udělala jsem to jen jednou, jako dítě, které tomu věřilo. A tenkrát jsem na ni sáhla a věřila, že štěstí přijde, stejně jako jsem věřila, že se naučím létat. Tam ke hvězdám, nebo aspoň metr od země...
Churavé mé já, žijící nocí, nocí lidí, kteří sní mým životem, jejichž spánek mne posiluje, protože doufám, že cítí to, co já tak dobře znám. Cítím život v jeho zámlkách, v okamžicích, kdy se mlčí tichem, které není ani nádechem, ani výdechem, který onen život definuje, kdy je ale naopak chvílí, která ho korunuje. Ironie osudu - byla jsem zrozena k létání, ale vše jako by bylo vzhůru nohama, vše jako by jen stálo, přilepeno k zemi, vše - i ty sochy zde, před kterými stojím a jež miluji. Líbí se mi stejně jako jejich minulost. Embryo jejich vlastní budoucnosti zračí se v jejich očích. Tyto sochy a tato atmosféra dávají mi sílu tiše trpět v oněch chvílích, které jsou mi zakázané. A zakázané lidmi, jež sami létají a jež staví monstra nebeská, vznášející se až k samotnému nebi. Toulavá hniloba však, zdá se, uzavírá lidem mozky...
Chvíle, kdy mám čas na tyto úvahy jdou mým životem se mnou jako věrný přítel člověka. Couvají, když se vracím v myšlenkách a jdou vpřed, když hledám opěrný bod v tom, co teprv bude. Idea, která v nich dřímá je jediná a jasná, modrá jako nebe, světlá jako to denní a tmavá jako to noční. Lék na mou roztrhanost, lék na mou koktavost, lék na můj světabol, lék na mé pomalé umírání, lék na mé přecitlivělé se trním prodírání. Eufrat a Tigris slévají žal mé touhy být jednou ze soch Karlova mostu a vidět vše, co se za tu dobu stalo - ba co víc, být sochou ještě nezrozenou znamená vidět velmi starý svět, schovávat se v jeho skalách, či zrovna tuhnout a uchovávat v sobě tajemství trilobitů jako tajemství vzniku i zániku. Tonout v moři, tonout v čase, tonout v proměnách. A to je jen polovina příběhu, kterým zatím ony procházejí. To, co je čeká, je možná ještě delší než to, co zažily....
Chléb náš vezdejší, dejž nám dnes, šeptají mé rty. Ctím tuto modlitbu, která má ukojit mou snahu přibližovat se sluncím a lunám. Iluminace božských dálek jeví se mi třpytná, zjevující mi vlastní nitro, které mi bývá ve dne stejně vzdálené jako lidem jejich sny. Lepá krása zmítá mnou v záchvěvech, krutých a skoro nesmyslných - takové jsou i mé niterné touhy. Emoce vycházející na povrch mezitím jsou zřeny zraky Parléřovými. Ty jeho sochy umírající a žijící po staletí, ty sochy skálopevně přikované - chtěla bych je vzít s sebou, chtěla bych, aby stoupaly vzhůru, chtěla bych je milovat. A nechat je prostupovat vzduchem, přimět je tušit možnosti v nich obsažené. Tleskat jim potom tiše za jejich odvahu...
Chytám se jedné ze soch, dívám se do očí svaté Ludmile a nechávám se unášet svými představami a větrem, čechrajícím mi vlasy. Cizí místa, cizí města, cizí oceány. I Praha mizí v okamžiku naprostého odcizení sebe sama a propadnutím se hluboko mimo sebe, jež se mi stane jednou za dva tisíce let. Lusknutím prstů mizím i já ve svých myšlenkách a touze překonat tu neúprosnou gravitaci. Elefanti tam troubí, opice tancují, bubny víří. Tamtamy afrických dětí tlukou do rytmu jako stejného mého srdce, srdce vyrostlého z živné půdy mých předků, z předků, kteří chodili po Karlově mostě. Ani jeden rok nestalo se mi, že bych se po něm neprošla - je to jako čerpat sílu staletí, sílu svých rodičů, prarodičů. Tlápotám se po šňůrách dlažebních kostek tam a zpět, tam a zpět, tam a zpět...
Chladím si nohy o opracovanou minulost našeho království, na niž se upíraly ve chvílích nesnází zraky nejednoho z Čechů. Cesta, která mi pod bosými otisky ubíhá, mění se mi v cestičky polní, v cesty městské, v mosty, silnice, dálnice i metro. Letecké dráhy protínají mezitím na obloze a já zas jen toužím po tom, zvednout nohy ze zašlapaného prachu. Ibisy potkávat, s ibisy hovořit a s čápy se stěhovat do Afriky. Láskyplně hladit jejich dlouhé krky, které nesou poselství, lidem nesrozumitelná. Ebenové dřevo cítit jako vycházející z vlastních plic, jako ulpívající smítka v sítích neuronů. Tam se odehrává zázrak našeho života, tam se teprve teď obracejí zraky naše. Alespoň nechat se jednou pokřtít zachvěním jednoho tepu či spatřením se oka okem. Topit se v sobě sama...
Chrpy modrých očí tak zřetelně poznají svou barvu, panenky se v sobě zatočí radostí. City mé v tu chvíli budou odcházet. Impulsy vlastního srdce protnou se v jeden okamžik s cizími, to je můj cíl. Lupeny mých křídel nazelenale chvíli těchto myšlenek povyrostly, začaly pomalu růžově kvést. Echinaceu přípomínajíce, ozvou se ve mně a nechají mne vzpomenout, slzíc, na ptačí let. Touha vzhlédne ke hvězdám, síla napne lýtka, oheň v očích zaplane. Aniž bych se musela dívat dopředu, vím, že nyní mohu vzlétnout, vím, že mohu věřit sobě. Tíží mne už jen mé vlastní pochyby, má lidská nedokonalost...
Chudobě lidí již nejsem poddána, nyní vzrostla na mých zádech krásná křídla. Citlivá křídla to však na omak, citlivá na lidskou nevíru. Indiánští šamani také věděli, že je to možné. Labyrintem své duše se musím protkat tam a zpět, stejně jako jsem přešla bosa po mostě. Energie, kterou teď v sobě mám, lze cítit již z dálky, již si věřím, již mohu. Tají veškeré již moje pochyby, vše utápí se v jistotě, vše bledne před ní. A já pomalu přicházím k soše Kalvárie a chytám se jejího okraje. Ten je jako přikovaný, je jistý, stejně jako já, že už umím létat...
Chladem noci nejsem zastrašena ani hloubkou vody. Cítím se jako znovzrozena, bosýma nohama vstupuji na hranici dělící mě od prázdného prostoru. I pouštím se kamene, napínám perutě a protínám jimi vzduch. Létám. Edenem zvou se ony chvíle, kdy skáču střemhlav dolů a kdy jsem květinou, zvířetem i člověkem, než se rozhodnu splynout s vodou. Tříští mého mozku probíhají všechny události této země, jsem vším, co zde kdy bylo. A už jsem tak blízko nebi, jak jsem jen chtěla. Tajemství nalezeno...
JAK TO BYLO NA KARLOVĚ MOSTĚ...
Chtivým pohledem na noc a její tajemnou oblohu se třpytícími se cizími slunci a lunami, známými naší pozemskosti jen z doslechu dalekohledů, uklidňovala jsem svou rozjitřenou touhu po amalgámu duší.
Cítím život v jeho zámlkách, v okamžicích, kdy se mlčí tichem, které není ani nádechem, ani výdechem, který onen život definuje, kdy je ale naopak chvílí, která ho korunuje.
Idea, která v nich dřímá je jediná a jasná, modrá jako nebe, světlá jako to denní a tmavá jako to noční.
Lepá krása zmítá mnou v záchvěvech, krutých a skoro nesmyslných - takové jsou i mé niterné touhy.
Elefanti tam troubí, opice tancují, bubny víří.
Tam se odehrává zázrak našeho života, tam se teprve teď obracejí zraky naše.
A já pomalu přicházím k soše Kalvárie a chytám se jejího okraje.
Tajemství nalezeno...
|
|
|
