|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Jon Fosse: „Viděl jsem něco, co spatřil jen málokdo.“
Autor: Tatranka (Občasný) - publikováno 17.6.2010 (17:08:15)
|
|  |
„Široko daleko vidím čerň moře, tmu a vzdálená světla. Cítím chlad. Teď jsem uvnitř paláce, který Bergstein (reykjavický malíř) maloval, když svítilo slunce, jsem uvnitř kruhu, za temnými okny, za tahy štětce.“ (Einár Már Gudmundsson: Andělé všehomíra, Domino, Praha 2000)
Severské romány promlouvají ke čtenáři zvláštním tichem, ne absolutním, ale jemně šustivým. Z ticha, jež se rozhostí kolem vyprávěného, prožívaného příběhu, vystupují většinou fragmenty: děj se odvíjí od jedné z postav, nebo se naopak navíjí na jednu z nich, hlasy-promluvy nepřicházejí zvenčí, nýbrž zevnitř, a skutečnost, kterou často zpochybňují, naráží na jejich ostré hrany. Reálný svět se drobí do obrazů. Mezi nimi, na přechodu tam a zpět, dovnitř a ven, se neviditelně odehrává boj hrdiny se samotou o samotě. Na tomto rozhraní vzniká „černá díra“ a já stojící zabořeno v bahně po kolena uprostřed záblesků světla a tmy, pusté, až romantické krajiny se zaklíná do vlastního „(mezi) obrazu (í)“.
Být před obrazem, za obrazem, uprostřed tahů, svých i vedených někým jiným. Nečitelný příměr pro trochu nečitelnou kompozici prvního dílu románu-monografie-obrazu norského spisovatele, básníka, prozaika, esejisty, především dramatika Jona Fosseho Melancholie I. (Dauphin, Praha 2007). Dílo je rámováno natřikrát: v prvních dvou rámech – monolog hlavní postavy – se inscenuje hledání – barev, obrysů, světla – norského malíře-krajináře Larse Herterviga, na jehož konci čeká (je) šílenství (tma, či světlo?) Ve druhém je načrtnut malířův pobyt v „šílenství“ za „vánočními“ zdmi psychiatrické léčebny v Gaustadtu. Pobyt „na druhém konci světa“, z něhož se lze vracet jen ve vzpomínkách, a trochu jinak. Třetí rám, de facto druhý příběh, změní vypravěče (neosobní vypravěč sledující cestu norského spisovatele Vidmeho za…), postavu a místo (Asane), přesune se o několik desítek let dopředu. Zpřetrhá jemně, ne úplně, jazykovou vazbu s předchozími obrazy: věty, slova se příliš neopakují, navíc změna vypravěčské perspektivy dává prostor pro dialog (vypravěčem zprostředkovaný dialog spisovatele s Hertervigovým obrazem a „přímá“ rozmluva Vidmeho s mladou pastorkou Marií), zkrátka najednou jakoby se vyprávělo jinak… Tato na první pohled patrná disharmonie, přechod (v současné literatuře velmi moderní), může románu poskytnout gro, nebo čtenáře zmate a rozladí. Ten buď začne hledat spojitosti, nebo od hledání uteče už na začátku. Dočte-li první stránku třetí kapitoly a načne-li druhou, je přemluven, aby se pročetl o několik stránek dál. Vidmeho návštěva galerie v Oslu je takřka iniciační a pro román v lecčems klíčová. Vidme-spisovatel se „úplně náhodou“ zastaví před obrazem Larse Herterviga, jak se později dozvídáme, jeho vzdáleného příbuzného: „Vidme se díval na obraz malíře Larse Herterviga a toho deštivého dopoledne v Oslu prožil nejsilnější zážitek svého života. Ano, tak to bylo. Nejsilnější zážitek jeho života. A kdyby to měl popsat, řekl by jen, že měl husí kůži, z očí mu vytryskly slzy a potom uslyšel kroky, všiml si, že přicházejí lidé, kteří se chtějí podívat na obraz, na který se teď spisovatel Vidme dívá se slzami v očích, nemohl tam zůstat stát se slzami v očích a dívat se na modrou oblohu, kterou namaloval Lars Hertervig a která teď visí v národní galerii, v Oslu.“ (218) A ve chvíli setkání spisovatele s obrazem o samotě, beze slov, se potká spisovatelova samota se samotou uměleckého díla (v krajině obrazu bez lidí se na obzoru v mlze rýsuje kamenný ostrov v moři). A v této chvíli se uprostřed tahu, vedeném Fossem, na zlomek vteřiny odehraje setkání dvou umělců a jejich světů v „záblesku božského“. –
|
|
|
