|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
'..alespon dvre kapitoly z publikace, ktero by si mozna kazdy povinne mel precist- alespon z tech mladsich -.
Pokud jiz nevysla, vyjde snad jeste tento mesic.
IV.
(Následující informace byly získány od rakouského politického vězně, Karla Kaufmana, bývalého mnicha, kterého Gestapo zavřelo za přechovávání a pomoc židům. Byl jedním z prvních vězňů v Mauthausenu a vykonával funkci ve vězeňské ošetřovně zvané „Revier“ a měl možnost poznat eses doktory v táboře. Brzy po osvobození zemřel v Linci.)
Doktoři v koncentračním táboře měli hodnosti Standartartz a Lagerartz. Kromě dvou výjimek čest lékařskému povolání nedělali. Jejich hlavní povinností bylo starat se o onemocnělé esesáky, a rodiny ženatých důstojníků. Vězeňské osazenstvo bylo pro ně jen materiálem pro lékařské experimenty a také k zábavě. Jejich pohodlný život v lágru, daleko od strastí na frontě, museli ospravedlňovat záminkou, že dělají výzkum nových léků pro armádu a vězňové byli jen pokusná morčata. Když však onemocněl některý z vyšších důstojníků nebo člen jejich rodiny, neváhali zavolat ke konsultaci politického vězně profesora Podlahu. Doktor Richter, Rakušák z Lince, po příjezdu transportu vězňů vyhledával osoby se zvláštním tetováním. Oběť byla zabita injekcí, část tetované kůže sejmuta a odeslána do koncentračního tábora Sachsenhausen ke zpracování na stínidla lamp, přebaly knih a peněženky pro dámy. Doktor Heim z Brucku nad Dunajem sice chirurgem nebyl, ale byl posedlý zvědavostí nad záhadou funkce mozku. Tu a tam si vybral jednoho nebo dva vězně, v ošetřovně otevřel lebku, odstranil kousek mozku, opět uzavřel a druhý den se přišel podívat jak se pacient chová. Ani jedna z těchto obětí nepřežila!
Doktor Konrád byl Lagerkommandantem pověřen snižovat počet práce neschopných v Russenlageru injekcemi. Doktor Böhmischen z města Münster v Německu nechal uzavřít v jedné místnosti v baráku 150 vězňů, kde zkoušel, zda je možno žít jen na nějakou kašičku, kterou vynalezl. Většina vězňů zemřela. Jeho žena byla osobní sekretářkou komandanta Ziereise. Doktor Ramsauer, zubní lékař, měl v kanceláři v lihu sbírku perfektních zubů různého druhu. Nejobávanější a známý všem vězňům byl doktor Kresbach, přezdívaný Spritzbach, dříve policejní doktor v Kasselu v Německu. Skoro každého dne v dopoledních hodinách, ruce sepjaté za zády a se skloněnou hlavou chodil na inspekce po pracovních komandech a běda tomu, na koho spočinulo jeho vodnaté oko. Černou křídou, kterou stále u sebe nosil, označil oběť na prsou značkou X, což znamenalo rozsudek smrti. V roce 1943 byl Kresbach odvezen na psychiatrické léčení, ale po půl roce se opět vrátil.
Lékařské etice v tomto prostředí zůstali věrni pouze dva doktoři. Dr. Mattner ze Steiermarku a Dr. Wolt z Mnichova všemi prostředky se snažili zachránit pokud možno nejvíce Häftlingů a odmítali plnit rozkazy svých nadřízených. Brzy však byli odveleni, patrně na frontu. Mauthausenským doktorům asistovalo také několik saniťáků SS-Sanitäters, kteří byli někdy krutější než doktoři. Byl to Gurten, Wohlrab a Marz. (Tolik od Karla Kaufmana.)
.. ...
...
VIII.
Nadešel den, kdy jsem byl vyřazen z komanda v lomu a přidělen k menší skupině, která kopala příkopy kolem baráků pod lágrem, kde byly baráky zvané Russenlager. Jméno tohoto místa mimo hlavního tábora se datovalo od první světové války, kdy tu byli internováni ruští a italští zajatci, kteří už tenkráte také pracovali v lomu. Po anšlusu Rakouska nacisté obehnali staré budovy ostnatým drátem, kulometnými věžemi, baráky upravili a hned nato první vězňové museli začít stavět mohutné hradby ze žulových balvanů na kopci nad Russenlagerem. Když nové opevnění bylo částečně hotové a za ním první baráky vystavěny, Russenlager sloužil pro nemocné a vysílené vězně přivezené z pobočních táborů (Aussenlager). Baráky byly vybaveny většinou tříposchoďovými palandami a každá sloužila pro tři vězně. Byla to zas jiná metoda eses v jejich repertoáru, nechat lidi zemřít bez léků a hladem. Když se počet práce neschopných zvýšil, byl zredukován jedovatými injekcemi. Tyto likvidace prováděli SS saniťáci. SS lékaři do Russenlagru nevkročili ze strachu z nakažlivé choroby. Z povzdálí jsem byl svědkem jedné takové likvidaci lidí. Vybraní podle mě neznámého kódu, řada nahých kostlivců bez viditelné známky strachu, trpělivě a resignovaně čekali až na ně přijde řada dostat smrtící injekci. Věděli vůbec, o co jde, nebo to pokládali za vysvobození z jejich mizérie?
Po skončení kopání příkopu v Russenlageru naše komando dostalo za úkol planýrovat terén pro esesácké fotbalové hřiště hned vedle toho lágru. Změnu práce jsem uvítal. Měl jsem možnost poznat různé Arbeitsführery a kápy, jejich nálady, krutosti a také jejich slabé stránky, které jsem využíval při každé příležitosti. V duchu jsem se zabýval analýzou jejich osoby a tím částečně odpoutal od strašné skutečnosti. Byl to jeden způsob jak odolat totálního odlidštění v atmosféře koncentračního tábora. Jakmile Häftling tomu propadl, byl ztracen. Změnil se v pouhou neosobní hmotu, krev, žaludek i smrt hlodající jeho myšlenky. Byli všude kolem mne, ztracenci se ztrnulými pohledy, už mrtvoly dříve než zemřeli se zbytky vůle toužící po konci.
Práce na fotbalovém hřišti byla snadnější než v lomu a jeden z mých partnerů při tlačení železných vozíků byl pražský kněz. Obdivoval jsem se jeho tvrdosti a odhodlanosti čelit všem těžkostem a síle vůle zůstat naživu. Brzo nato byl převezen s jinými duchovními do koncentračního tábora Dachau.
Jeden z vězňů v našem komandu s nápadnou nešikovností zacházel s lopatou při házení hlíny do vozíků. Byl zřejmě jeden z nově příchozích do lágru, jeho tělo mělo ještě atletickou formu, nebyl ještě dotčen mauthausenským vzezřením, které přicházelo rychle od hladu, bití, duševním a fyzickým utrpením. A přece. Tento mladík zápasil s lopatou jako neohrabané dítě. Na vězeňské uniformě měl červený trojúhelník politického vězně s iniciálkou „P“, polský vězeň. A když nastala konečně polední přestávka, Polák se složil k zemi, unaven snísti svůj příděl polévky.
Odpolední slunce do nás bilo plnou září zatímco jsme pokračovali v práci. Náš Arbeitsführer byl eses Scharführer Schenk. Jakási mazanost sálala z tohoto esesáka, nezdál se být tak hloupý jako mnozí. Stejně však jeho krutost nepostrádala originalitu. Chvílemi přecházel sem a tam jako hyena v kleci, prohlížel si vězně a patrně hledal důvod poslati některého do Postenkette. Jeho pohled se často zastavil u mladého Poláka, jehož tělesný vzhled a nešikovnost při práci se lišily od ostatních vězňů. Korpulentní, ošklivý Schenk se patrně díval na mladého Poláka se závistí.
„Komm hier!“ zařval Schenk na Poláka, který nepřestal v práci. Po chvíli popohnán kápou k němu šel. „Stůj v pozoru, když já s tebou mluvím!“ mladík se postavil, pustil lopatu a připažil.
„Co jsi?“ Odpověď byla: „Polák.“ Scharfürhrerův klacek práskl mladíka přes hlavu.
„Já vím podle čuchu, že jsi všivý Polák. Ptám se tě, co jsi dělal venku nebo čím jsi byl?!“
„Byl jsem... tanečník... v baletu.“
„Jak dlouho jsi tady?“ pan Schenk se zřejmě chtěl pobavit a ďábelský úsměv se rozetřel po jeho tváři.
„Druhý den.“
„Ukaž mi ruce!“ Polák poslušně ukázal dlaně.
„Jen dva dny? A práce tě tady asi moc nebaví? Odpověz! Tobě se v našem letovisku nelíbí, řekni?“
„Nebyl jsem zvyklý na takovou práci, ale přizpůsobím se.“ polohlasem odpověděl Polák lámanou němčinou.
„Tady u nás tanečníků není třeba.“ vrčel esesák a zuby se mu leskly. „Možná, že bys dal přednost tomu, pro mne a pro celé komando něco zatancovat. Tak do toho, poskakuj a tancuj. Los! Los! A tak daleko, až tam k tomu keři!“ se sarkastickým šklebem ukazoval směr.
Zelený keř a za ním strom se nacházel v mrtvém pásmu Postenkette, do něhož vkročení znamenalo být zastřelen stráží kolem pracoviště pod jménem: Auf der Flucht erschossen, zastřelen na útěku. Polák strnul, neschopen věřiti svému sluchu, točil hlavou, jakoby hledal zastání, pomoc, místo toho se přiřítilo kápo s napřaženou gumovou hadicí a opakoval esesákův rozkaz. Mladý vězeň ještě chvíli stál bez hnutí, jeho oči se svezly po divácích kolem, už asi věděl, že se musí vzdát nevyhnutelnému.
V dřevěných budkách na stráni SS dravci hladili kohoutky samopalů, zatímco se slunce sklánělo za balkónek mraků. Práce se zastavila... jeviště bylo připravené. Klap... tanečník odkopl své dřeváky a strhnul ze sebe vězeňskou blůzu. Jeho nohy zaujaly baletní pozici... napřed pomalu, lehce se vlnily jeho svaly a náhle vyskočil do výše a zase se snesl celým tělem k zemi.
Ostatní vězňové zahnáni na blízký svah se soucitně soustředili svými zraky na Poláka. Ze vzdálenosti se zdál malým chlapcem vznášejícím se jako motýl z místa na místo, jakoby tiché tóny hudby pulsovaly jeho tělem a po několika minutách tance zvedl nohu v dokonalé balanci, složil se před Schenkem k zemi, prosebně mu hleděl do tváře jakoby chtěl říci: nech mě žít... nech mě žít....
„Genug! Genug!“ vřeštěl Schenk patrně překvapen tou nepředvídatelnou podívanou a rukou naznačoval směr ku keři a stromům Postenkette. Tanečník sklonil hlavu zdrcen. Luk byl napjat k prasknutí... napětí skřípalo... náhle, jakoby vystřelený šíp, vyskočil do výše, jeho ruce, nohy vlály... poslední vystoupení... tanec pro tanec naplněný celou škálou jeho pocitů... strach, hrůza, touha, pokora, všechny vykrystalizované ve výjevu jeho pantomimy. S půvabem skoku antilopy se tanečník vznášel, jakoby chtěl překonat zemskou gravitaci a jako šíp mířil ke slunci....
Ratatata... palba ze samopalů aplaudovala. Polák ztuhl ve vzduchu a pak se zhroutil k zemi. Klasické formy mladého těla dotančily nesplněné naděje.
.. ...
ukazka z "Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen, část 1.
Zvýraznit | Tisknout:
Pavel Holinka 5. 5. 2007
... .'
|
|
|
