|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Chvátám zase jednou na své oblíbené místo – do zátoky u rybníka. Těším se, jak mě tam uvítá klid, jen šumění stromů a křik ptáků a také se těším na své přátele – labutě. Chodím sem často, a tak jsme se docela skamarádily. Labutě – vlastně labutí manželé či milenci už mě jistě budou netrpělivě očekávat, natahovat krky a zkoumat, co jsem jim zase přinesla dobrého. Spěchám a v duši mám klid a mír, stejný, jaký panuje všude kolem mě. A už vidím zátoku a na ní... ale co to? Plave tam jen jedna labuť. „Kde je druhá?“ ptám se v duchu a srdce se mi sevře divnou předtuchou, mimoděk zpomalím, jako bych se bála toho, co uvidím. A už vidím na břehu nějakou bílou hromádku. Vnímám tmu, pak červenou zář, chce se mi křičet, běžím a klesám na kolena. Je to druhá labuť, leží jako by spala, jen krk má natažený a krásné sněhobílé peří je potřísněno krví... Slyším hrozný zvuk, udiveně se rozhlédnu a pak si uvědomím, že jsem to byla já. Bije ve mně zvon na poplach a přitom mi vnitřní hlas říká: „Neblázni, určitě ji zakousla liška nebo něco jiného.“ Otřu si slzy a podívám se pořádně. Labuť má krk naprosto čistě podřízlý nožem... to něco, to hrozné, obludné NĚCO, co ji zabilo, byl člověk... Co mu asi udělala, že musela zemřít? Musela? Ne, nemusela... Je mi to hrozně líto, vždyť já jsem přece taky člověk... jsem stejná jako ten, co ji zabil, patříme k jednomu druhu... „Pohřbím ji, přece ji tu takhle nenechám“, říkám si a pomalu se s tím začínám vyrovnávat. Ale jak vstanu a rozhlédnu se kolem, čím bych vyhloubila jámu, setkám se s pohledem. Je v něm tolik utrpení, bolesti a hlavně otázek. A z těch otázek vnímám jednu jedinou – PROČ? Ten pohled, který mě pálí až do morku kostí, je pohled druhé labutě... A já křičím: „Ty, člověče, ty, cos zabil labuť, věděl jsi vůbec, že jsi tím odsoudil jejího druha k věčné samotě? Věděl jsi, že labutě si nehledají nové lásky? Že jejich láska je věčná a umírá s jejich druhem? Asi ne... Jak by bylo tobě, kdyby ti zabili lásku, která je jediná v tvém životě a ty jsi musel až do konce svých dnů žít sám?“ Křičím a vítr mi odnáší slova do dálky... Křičím, i když vím, že se slova rozplynou ve větru a k lidem v dálce již nedolétnou... Hloubím jámu a pro slzy nevidím a druhá labuť mě stále sleduje, jako by čekala na zázrak. Tak, hotovo. Zvedám se a vyndavám z batohu rohlík, který bezmyšlenkovitě drobím a drobky pouštím na hladinu. Chňapou po nich rybky, pár drobků se ještě vznáší na hladině. Vzhlédnu a dívám se na druhou labuť a nepřekvapí mě, že její pohled stále lpí na kupce čerstvé hlíny... Odcházím, naposledy se ohlédnu – vidím labuť, která smutně pluje po hladině a rozhlíží se, a vidím dvě řádky stop, jedny jsou moje a ty druhé, jen o trošku starší než moje, jsou stopy vraha ... a já si říkám: „Proč jsem nepřišla o chvíli dřív, proč jsem se zrovna dnes musela opozdit? Možná by se tohle nestalo...“ Jdu a slzy smáčejí prach silnice, po které kráčím... |
|
|