Včera to byly tři roky, co mě Rudolf opustil. Seděla jsem při svíčce a vzpomínala. Jsem už zkrátka taková, že si všechna výročí, šťastná i ta nešťastná, připomínám a hloubám nad nimi. Překvapilo mě ovšem samotnou, jak málo už se mě dnes jeho odchod dotýká. První dva roky po tom, co od nás odešel, jsem to snášela velmi špatně. Nebýt dětí, asi bych se úplně sesypala. Brečela jsem, hubla, zavírala se doma, a neustále řešila s mamkou, Šárkou a hlavně sama se sebou, jak to mohl mně, a vlastně nám všem, udělat. Brala jsem antidepresiva, chodila k psychologovi (Ten mi tedy opravdu pomohl! Prohlásil, že když si dva lidé nerozumějí, je lepší to raději skončit. To jsem tehdy opravdu potřebovala!) a pořád si opakovala, že to přece nemůže, nemůže být možné. Začala jsem chápat pocity lidí, kteří skáčou z mostu nebo pod vlak. Asi jenom ty děti a možná trochu práce mě držely při životě. Jeho děti…součást mě i součást jeho, něco, čím zůstaneme navždycky spojení. Vždycky, když si je vyzvedával, jsem ze všech sil udržovala klidný výraz. Potom jsem ve svém pokoji několik hodin brečela, a když se vrátily, byla jsem k nim nedůtklivá a vzteklá.

  Teď už mi tohle připadá tak hrozně dávno…Sama nevím, jak došlo k tomu, že to krásné a silné, co jsem k němu, jak se mi zdálo, navždycky cítila, odumřelo a zbyla jen lhostejnost. Když si dnes Rebeku a Kryštofa vyzvedává, můžu s ním mluvit úplně klidně, dokonce se usmívám. Posledně jsem se ho zeptala, co dělá jeho paní. Zaskočilo ho to, ale mně to bylo jenom k smíchu. Připadala jsem si tak volná, tak osvobozená od všeho, co mě k němu kdy přitahovalo!

  Je to už pomalu rok, co jsem začala znova žít. Vím, že v těch prvních měsících mě nic nezajímalo. Nechtěla jsem číst, chodit do divadla, v kině s dětmi jsem se vždy přemáhala, aby neviděly, jak moc je mi vzdálené bavit se. Máma je tehdy hodně brávala sama. Nikdy jí za to nebudu moci dostatečně poděkovat…Nedokázala  a ani nechtěla jsem tehdy nic, než povídat si o svém neštěstí. Šárka, která mi jinak trpělivě naslouchala, mě sice povzbuzovala, abych s ní a jejími kamarádkami někam vyrazila, ale po otřesné zkušenosti, kdy mě přepadl záchvat pláče uprostřed hraní bowlingu, jsem zatvrzele odmítala.

  Více mě bavilo prohlížet si staré fotky, dívat se na video z naší svatební cesty, nebo si stále znovu s bolestí uvědomovat, nakolik se Kryštofova tvář čím dál tím víc podobá jeho…

  Dokonce jsem začala, poprvé od puberty, psát básničky. Všechno ve stylu Jsi můj, jsi navždy v mém srdci, to mi žádná jiná nevezme, budu na tebe čekat…Doufala jsem i potom, dokud jsme nebyli rozvedeni, že si to rozmyslí, že se od té tmavovlasé káči (je o čtyři roky starší než já!) určitě jednou vrátí…Teď už vidím, jak jsem byla hloupá a naivní. Co by na mně viděl, co já bych mu ještě mohla dát! Žil se mnou dvanáct let, znudila jsem se mu, okoukala, znamenala jsem pro něj jenom stále stejný inventář domova, něco jako nábytek, na který se člověk doma ani nepodívá, protože je každý den stále stejný! To jenom já jsem se držela své romantické lásky, svého přesvědčení, že je ten nejlepší, nejdokonalejší partner, jakého kdy můžu mít, že jsem s ním napořád pevně spojena, že je to jediný opravdový muž mého života, že bych s nikým jiným nikdy nemohla být, ba ani bych nestrpěla, aby se mě dotknul…

  Byl to tehdy šok, bylo to strašné, daleko horší, než mohly být všechny moje představy. Myslela jsem si vážně, že se už nikdy v životě nezasměju. Takhle mě odkopnout, vlastně nás všechny, a nechat nás úplně, úplně samotné, zatímco z něj se bude radovat ta cizí ženská! Osmnáctý říjen byl opravdu černý den, nejhorší den mého života. Po ta první dvě výročí jsem si ho protrpěla, přišlo mi, že tak hrozné datum snad nedokážu přežít. A teď? Včera? Pravda, seděla jsem nad svíčkou a vzpomínala, ale už jednom s klidnou nostalgií, s úsměvem, když jsem si vybavovala zážitky z našeho společného života. Už nebolely, ani nepálily, zdály se mi nesmírně vzdálené a zároveň se jim vrátila jejich někdejší sladkost, najednou jsem se dokázala v klidu a s odstupem dívat na to, jak jsem bývala tehdy šťastná. Jako by to byl cizí život, někdo jiný…

  Způsob, jímž žiju svůj život teď, je už totiž opravdu někde úplně, úplně jinde. Od chvíle, co se mi, jak se říká, „otevřely oči“ (je to taková fráze, ale u mě se to asi opravdu stalo), je všechno naprosto jiné. Začala jsem najednou vidět, že děti vyrůstají a už mě vůbec tolik  nepotřebují (dneska už je jim třináct a deset let), a že je vlastně spousta jiných věcí, kterým bych se mohla věnovat. Spousta věcí, které jsem po tu dobu předtím nějak tak přehlížela…Zkusila jsem večer vyrazit jednou, podruhé, a ono to šlo, lidé se mi už najednou nejevili tak cizí a nepříjemní… A tak jsem začala chodit na bowling, do divadla, na koncerty…a jak jsem do toho jednou zapadla, začala jsem poznávat čím dál tím víc lidí, a potom toho najednou bylo tolik, přicházelo to samo – a ke svému překvapení jsem začala zjišťovat, že ani nemám čas se trápit a myslit na to, jak strašně nám můj bývalý manžel (dnes už mu tak říkám s klidem a bez bolesti) ublížil. Myslím, že i s dětmi si teď lépe rozumím, když na ně kvůli každé maličkosti nevyjíždím, jako dřív. A nedávno mi Rebeka řekla, že je ráda, že má tak hezkou mámu – asi naráží na to, že jsem se před pár měsíci začala znovu malovat a koupila jsem si po dlouhé době něco na sebe. No ano, je mi teprve čtyřiatřicet, proč bych se nekoukala na to, jak vypadám! Vedle Rudolfa jsem na to zapomínala dbát…

  Jsem ráda, že mám kolem sebe tolik skvělých lidí. Předtím jsem ani nevěděla, jací jsou vlastně ti, co s nimi pracuji v jedné kanceláři. A teď se nestačím divit, jaké skvělé holky tam jsou! A spousta z nich má ještě horší trápení než já…Poznala jsem také několik zajímavých mužů. Pravda je, že si pořád neumím představit, že bych někdy mohla mít ráda někoho jiného než Rudolfa. Nedokážu si představit nic, ani polibek, s nikým jiným. Možná ale, že jednou (zatím je asi ještě příliš brzy) dokážu poopravit i svoje přesvědčení, že když se člověk jednou doopravdy zamiluje, tak je to na celý život…Uvidíme…

  Každopádně jsem teď šťastnější, než jsem byla kdy předtím. Opravdu! Připadá mi totiž, že jsem si vlastně celá ta léta nemohla dělat, co jsem doopravdy chtěla. Vždycky jsem jenom plnila přání toho, kdo stál vedle mě. Až teď mohu skutečně říci, že dělám to, co chci já, nemusím se ohlížet na názor někoho druhého. Když chci jít večer nebo o víkendu s kamarádkami, tak s nimi zkrátka jdu. Nikoho se nemusím dovolovat, nikdo ze mě neptá, kam zase jdu, a kdy mu konečně udělám večeři. A tak je mi teď vlastně lépe samotné, než když jsem byla vdaná. Jakpak by mě tohle bylo někdy napadlo! Zvláštní…