stál jsem na kamenném zábradlí

a hleděl dolů

do studené a temné vody

která se líně valila městem

a převracela na jazyku

kusy domů a auta

jako víno

nepolíbené sluncem

zrozené z bláta

a tisíců slz

pláč republiky tábořil

ve Zbraslavi

a pak se opřel

do pytlů s pískem na nábřeží

protínal oblouky mostů

a vztekal se

s pěnou v koutcích

hladových úst

protože chrámy se přidržely

nebe

a právě jen tolik zbývalo lidem