„Jak rychle se tu mění počasí, to sis všiml, že?“ prohodil můj společník a nalil mi kafe. Otázku položil s šibalským pohledem a za ním jakoby se opět skrývalo nějaké … něco; cosi nevyřčeného, náznak, tajemství, něco na co bych měl přijít nebo co mi teprve bude sděleno.
Stejné něco bylo cítit i v telefonátu, kterým mě na svátky pozval k sobě. I v konverzačních otázkách, kterými mě přivítal na nádraží. „Jaká byla cesta?“ nevzbuzovalo dojem, že touží znát odpověď. Otazník a tázavou intonaci jakoby k jeho větám někdo přilepil jen, aby se neřeklo.
Něco viselo ve vzduchu. Prokluzávalo to mezi řádky a vykukovalo to zpoza vyřčených vět. Na chvíli se to zastavilo v jeho pohledu, aby se to rychle přesunulo do jeho nervózního odkašlání. Bylo to s námi a mezi námi a během mého pobytu to mělo být odhaleno a řečeno.
Měnícího počasí jsem si všiml, pomyslel jsem si a taky to vyslovil.
Můj kamarád se do města přistěhoval před pár měsíci. Ztratil práci a novou nehledal. Pracoval jako dopravní analytik. Řekli mu, že je krize, ale on měl vlastní teorii. „Na světě je prostě příliš analytiků … a syntetiky školy neškolí.“ A protože měl v Oděse známé, uměl dobře rusky a neměl pocit, že by za sebou nechával něco, k čemu by se nemohl vrátit, přestěhoval se. Neměl potřebu nikomu vysvětlovat, proč že se to stěhuje, a pokud někdo jeho rozhodnutí nechápal, bylo mu to jedno. A lidem, kterým to nešlo do hlavy a vysvětlení se jim nedostalo, začaly být důvody jeho odjezdu lhostejné rovněž.
„To kvůli moři. Je jenom dva bloky odsud," zdálo se, že vysvětluje. Tajemné něco se přesunulo z jeho tónu do dlaně, kterou rozechvělo. Konvice s horkou vodou nemotorně dosedla na povrch stolu a vylila svůj obsah na podlahu.
„Doprdele!" ulevil si můj hostitel a já mu podal hadr.
Seděli jsme v pokoji, který sloužil jako kuchyně, jídelna i obývací místnost. Bydlel sám a krom této měl byt ještě jednu místnost coby ložnici a světlou koupelnu. Malý prostor s velkými okny.
Seděli jsme a mlčeli. Usrkával jsem kafe, koukal na okno a taky z něj. Vedle okna stála květina v květináči, fíkus nebo něco, co se pnulo. Kolem jednoho z listů nejvyššího stonku rostliny poletovalo muší hejno v podivných vzorcích, v povědomých drahách letu. Povědomé vzorce letu? Co je to za asociaci? Zkusil jsem v jejich pohybu vypozorovat něco jako rytmus nebo pravidelnost. Zkusil jsem zapátrat v paměti, zda se hmyz u mě doma snad pohybuje nějak takto. Nic a nic.
Přeostřil jsem za okno a všiml si řady mohutných platanů tyčících se nad domy. Kolem nejvyššího z nich, tak jak kolem fíkusu, polétávalo několik vran. A taky v podivných formacích. Vlastně zcela stejných.
„No ano, kvůli moři," pokračoval ve vysvětlování, „pořád tu profukuje. Vzduch cirkuluje mezi vodou a pevninou, vyrovnávají se tlaky nebo co já vím."
Můj kamarád je zvláštní pták. Zajímavá osoba vám je a přemýšlivý typ. Má dosti načteno a je romantik. Zklamaný idealista, a proto hraje cynika. Než vám sdělí něco osobního, pokud vůbec, dvakrát si to rozmyslí. Okolním světem vlastně pohrdá, s lidmi má komplikovaný vztah a rád jich má jen pár. Z nějakého důvodu mě považuje za spřízněnou duši a mě to lichotí.
Já vlastně v zimě u moře ještě nikdy nebyl, uvědomil jsem si.
"Ani já předtím ne," přikyvoval můj kamarád, „je to zvláštní, v zimě ani nepůsobí moc exoticky."
Měl vlastně pravdu.
„Není ani modré, ani azurové," pokračoval, "je prostě šedé. Jako město. Jako velké parkoviště. Po plážích se moc lidí necourá a je tam ticho. Moře s pobřežím jakoby si rozumělo, pěkně v harmonii. Moře jakoby odpočívalo, než do něj v létě naskáčou všichni vnitrozemci a začnou si ho fotit na pohledy."
***
U okna, na opačné straně než rostl fíkus, stály hodiny. Ručička se pomalu blížila ke čtvrté a slunce už pomalu zapadalo. Mizelo v rohu okna, jako kdyby vycházelo z širokoúhlé televize, a vypadalo to, že západem přestane existovat. Jako kdyby nejposlednější část filmových titulků (ta, na kterou už nikdo nekouká; ta o tom, jak zvířatům ublíženo nebylo) ukončovalo pořad a uvolňovalo prostor v horším případě reklamě anebo málo sledovanému vysílání mimo prime time. Třeba noci.
Můj hostitel vstal a přešel k hodinám.
Už je to tady, upozornilo mě to něco, které viselo ve vzduchu, které se pohybovalo mezi našimi větami, pohledy i tělesnými gesty a které jimi bylo tvořeno; něco, které bylo tvořeno jeho hlasitým mlčením a mým očekáváním.
Chvíli koukal z okna a pak řekl: „Víš, nepozval jsem tě jenom proto, že jsme kamarádi a že si dobře rozumíme.“ Znělo to připraveně.
Mlčel jsem, abych mu to napětí trochu vrátil.
„Vlastně chci říct, že si rozumíme nadstandardně a to je taky důvod, proč jsi tady,“ zkoušel vysvětlit.
„Taky myslím, že si dobře rozumíme,“ dal jsem mu za pravdu a ho to potěšilo.
„Chci ti něco ukázat,“ řekl „Tak koukej.“
Koukal jsem, ale nic se nedělo, tak jsem radši mlčel dál.
Konečně se rozhoupal a natáhl ruku ke staromódně vypadajícím hodinám u okna. Zaťukal prstem do hodinové ručičky. Nic zvláštního. To nic zvláštního ale neodpovídalo uspokojenému pohledu, který mi věnoval.
Odkašlal si a vrátil se k vystoupení. Opatrně uchopil ručičku mezi palec a ukazováček. A posunul ji o několik milimetrů proti vlastnímu směru. Vzduch, asi vlivem napjaté atmosféry, se zatetelil a taky jakoby zesvětlel.
A pak jsem si všiml. Slunce se ze svého místa v posledním rožečku okna, kam už stihlo zapadnout, pomalu vyhouplo zpět po své balistické dráze. Jako když je králík za uši nedobrovolně vytahován z klobouku, stejně tak se slunce neochotně posunovalo nepřirozeným směrem. Pak unavené paprsky zalily opět kousek světa. Slunce se zastavilo asi centimetr od rámu okna, když už bylo vidět celé. Můj hostitel ještě jednou zaťukal do ručičky a stejně jako ručička i Slunce zatřepetalo se na večerní obloze.
Dále už do hodin nešťoural a podíval se na mě. Zírali jsme na sebe a mlčeli a naše mlčení bylo nezvykle plné významu a vyměňovaných pocitů.
„Kouzelné hodiny,“ tipnul jsem na konec, „nebos' mi nasypal něco do kafe?“
„Než začneš přemýšlet a chytneš se nějaké teorie, dej si pozor, ať si tím ten okamžik nezkazíš,“ varoval mě a já mu porozuměl. Jestli je tohle celé sen, nechtěl jsem se probudit. A věděl jsem, že si lidé dennodenně ničí menší i velké zázraky příliš doslovně pojatou Occamovou břitvou. „Takže přece jen kouzelné hodiny.“
„Jo i ne,“ zareagoval a sedl si zpátky ke stolu, „nejsou to žádné hodiny z voodoo krámku ani jsem je nezdědil po čarodějce. Jsou vlastně celkem nové, koupené přes katalog. Ten retro styl je jenom na efekt.“
Byl jsem dobrý posluchač a neskákal mu do řeči.
„Původně jsem tu měl jiné, jenom nástěnné. A hádej co? Dělaly to stejné. Zvláštní je, že když je vynesu ven z bytu, chovají se normálně.“
„Takže to nakonec není v těch hodinách?“
Zavrtěl hlavou. „Spíš jde o koncept hodin. Koncept hodin v tomto bytě.“
Přistoupil jsem k hodinám a zkoušel taky pohnout o kousek sluníčkem. Ručička kladla odpor a šlo to ztuha. Bodejť, při té váze, co na ni visí.
„Dělají to všechny?“
„Všechny ručičkové.“
Nebeská mechanika, zdá se, ještě nepřepla z analogového vysílání.
Stál jsem u okna a koukal z něj, jak slunce ještě jednou zapadá. Koukal jsem na platany. Po vranách už nebylo ani stopy.
„To ale není všechno,“ řekl zvláštně. Otočil jsem se a všiml si, že zvláštní tón je doprovázen i podivným pohledem. Zapomenuté něco se vrátilo mezi nás a toužilo být vyřčeno.
***
Ukázalo se, že nejen hrátky s hodinami mají v tomto bytě zvláštní následky.
„U těch je to jen nejokatější.“
Když se můj přítel přistěhoval do města, nové bydlení dlouho nehledal. Byt, ve kterém jsme zrovna seděli, byl teprve druhý, na který se skrze inzerát přišel podívat. Nebyl zřejmě ani nejvýhodnější ani s nejlepší lokací, ale byl fajn. A on nechtěl riskovat, že by příliš dlouhým otálením a obhlížením více a více prostorů nacházel pouze více a více chyb a nedostatků na tomto, který v zásadě vyhovoval.
To není nerozhodnost, říkal si. Vybíráním z příliš velkého množství by si svá případná bydliště příliš abstrahoval a mezi mnoha příliš abstraktními jednotkami je těžké si vybrat takový, který by naplňoval různorodé a nepředvídatelné potřeby jeho života ve skutečném světě. Dřív nebo později by objevil nedostatek, se kterým nepočítal, a zalitoval by, že si nevybral některý z jiných zidealizovaných bytových protějšků. Je třeba rozhodnout se trochu spontánněji a zapojit intuici, uzavřel svou vnitřní úvahu a do týdne se nastěhoval.
Byt si ho přitáhl a on do něj zapadl.
Zvláštních věcí si začal všímat postupně.
Když si doma vytopil na příjemných dvaadvacet, panovaly venku rekordní podzimní teploty. Když se nedovřenými dveřmi prohnal bytem vítr, další den dul takový vichr, že museli zastavit provoz přístavu. Když si fénoval vlasy, větve platanů za oknem se pohupovaly sem a tam.
„To si ale nespojíš jen tak snadno. A při fénování čučím do zrcadla, ty stromy jsem zahlíd vždy jen koutkem oka.“
Uvědomění přišlo až s hodinami. Byt byl sice dostatečně zařízen, ale můj kamarád má rád svůj styl. Část nábytku proto postupně vyklízel a nahrazoval vhodnějšími kousky. Tyto dny byly ve městě plné nehod, nefungujících semaforů a zmařených veřejných investicí.
Když vynášel hodiny, upadly mu na zem.
Umím si představit, jak ho vylekalo, když se venku setmělo. „Jen tak zničehonic.“
Vyběhl ven a uviděl zástupy lidí sledující přes ochranné brýle zatmění Slunce. Když hodiny vynesl ven, znovu se rozjasnilo. Později se dozvěděl, že noviny o zatmění předem informovaly. Můj kamarád noviny nečte.
Pochybnost se ale už zahlodala a nový obyvatel bytu si začal více všímat podivných náhod, vlastností a následků používání různých částí domácnosti.
***
Dovyprávěl.
Já jen seděl a nehýbal jsem brvou. Cítil jsem se najednou nesvůj a bál jsem se pohnout.
„Beru to tak, že svět je systém a systémy bývají cyklické,“ nabízel cosi jako teorii, „a komplexní systémy člověka často překvapí svými komplexními vnitřními vztahy a svým chováním se vysmívají tomu, jak si je dělíme na jednotky, roviny nebo sféry vlivu.“
Pohledem jsem naznačil, že se chytám, ale ať ještě přihodí.
„A tenhleten systém (systém-Systém, dalo by se říct) se zacykluje u mě v obýváku.“
Kamarádův byt jako neurální bod světa.
Nevěděl jsem, co říct, tak jsem jen tiše přemítal.
Můj přítel mi k mému přemítání přidával to své: „Nutí to člověka k úvaze. Je tohle snad jediné zacyklení? Je jich více? Mají funkci? A je to vůbec tak, že já ovládám, co je venku?“
Najednou nebyl k zastavení. „Jednou, ne až tak daleko odsud, vypukly povodně. Týden nato mě vytopil soused. Narušil jsem i kauzalitu? Nebo snad povodně způsobily vytopení sousedem? Je to jenom náhoda? Může za to soused? „Jsem snad příliš paranoidní? Pokud ale můžu rozhodnout, kdy zapadne Slunce, kde je hranice paranoie?“
Svět je byt a byt je svět.
„A k paranoie to dozajista vede. Pokud byt je svět,“ navázal na mou myšlenku, ať vědomě či ne, „co když byt je já? Pokud neexistuje jedna bariéra, proč by měla existovat druhá?“
Svět, to jsem já.
„Učívá se, že Slunce hoří v centru a Země rotuje. Pohnuli jsme tedy Sluncem? Nebo jsme sami sebe pootočili zpět?“
Umlknul a oči se mu leskly. Koukaly do dálky a koukaly dutě. Nepoznal jsem však, jestli kvůli božskému komplexu či komplexu dřevěné loutky. Moc a bezmoc jedno jsou? Setkají se v absolutnu?
***
Vyšli jsme z domu a zamířili k moři. Protože moře je širé i daleké, moře je fluidní a je ho masa. Protože moře stabilizuje a moře vyvažuje. I duši.
Město, nebe i svět zdáli se důvěrně známí, v sebe vzájemně zaklíněni a propleteni v nás. Kráčeli jsme pomalu a důvěrný svět nám tiše rotoval pod nohama. Koutkem oka jsem sledoval kamaráda a cítil se, jak kdybych koukal do zrcadla. Šli jsme sladěně a z výšky vrcholků platanů jsme vypadali malincí jako dvě stejné tečky, dva identické body.
|
