D & K

(místopis)

Kdyby sny neměly ruce,

utonuli by tonoucí;

to ne!

Snad snový Bůh

na tůních splývá

se stádem leknínů, hvězd,

snad brodí se v hloubkách,

snad při jezu stojí,

když voda váhá

se zřícením;

řeka je nesplavná hodina.

Z ticha se narodí řev

a všechno -

- kolébám děs;

„Růži, mám děťátko, Jizeru,“

už si jen šepotáme.

Pomalu se rozední

pod bdícím klášterem.

Na rajský dvůr anebo do křoví

sny půjdou po rukách spát.