Znáte to. Někdy z původního záměru úplně sejde a všechno dopadne jinak. Aneb člověk míní a Pánbů mění.
Můj přítel jednoho dubnového rána projevil přání, abych upekla. Aspoň jednou v roce, když máme ty Velikonoce… Prý třeba jen zajíčka, ten je nenáročný. Ne, že by nevěřil v mé kuchařské schopnosti, spíš mi chtěl ušetřit čas, kterého je s malým miminkem opravdu málo. „Uvidíme, jestli to stihnu, chtěla jsem žehlit…“ Odvětila jsem a v duchu už viděla, jak ho vítá ta sladká vůně,co se poline z našich oken, až se bude vracet domů. Ráda ho překvapuju, proto jsem mu neřekla hned ANO.
Vypravila jsem ho s kočárkem na procházku a otevřela kuchařku. Připravila jsem si na stůl všechny ingredience. Máslo, vejce, mouka - z níž na mě po otevření vylétl mol. A uvnitř viseli ze stran takové ty typické moučné nitky – prostě plná mouka molů. A totéž cukr. Napadlo mě, že skočím k sousedům, ale jen jsem si představila, jak zvoním a ptám se po „troše mouky a cukru“, cítila jsem se tak trapně, že jsem nápad hned nato zavrhla. No tak mu upeču něco jiného… Už dlouho mě láká jeden historický recept na bramborové placky, a ty jsou snad jen z brambor a vajec…
V domnění, že si postup pamatuju, dala jsem vařit brambory ve slupce. Když byly hotové, dala jsem je chladit, abych je následně oloupala, a pro další postup jsem přece jen musela odběhnout do svého sešitku. Mouka… aha.
Takže mám problém. A hotové brambory. Studené. Hlavně zachovat klid. Co k nim? Koukla jsem do mrazáku a vytáhla kuře.
Když se můj milý vrátil s naší dcerkou z procházky, nestačil se divit. Místo zajíčka jsem mu naservírovala kuře s bramborem. To bylo ale překvapení.
„Já myslel, že upečeš toho zajíčka.“ Nezastíral své zklamání. „Hele, zítra je po Velikonocích, de facto už skončily, tak nebudu na poslední chvíli jako blázen péct zajíčka. To sis měl vzpomenout dřív.“
Nebudu přece svému snoubenci vykládat složitý příběh, jak se mi ze zajíčka povedlo kuře. Dokud si mě míní vzít… |